Londýn - Jedno z největších muzeí uměleckého designu a předmětů na světě, londýnské Victoria and Albert Museum, zahajuje unikátní výstavu návrhářství a architektury zpoza bývalé železné opony pod názvem Cold War Modern: Design 1945-1970. Kurátoři na výstavě představí veřejnosti umělecké předměty, nábytek a interiéry z dílen návrhářů bývalého východního bloku.
Pamětníkům života za železnou oponou stačí přivřít uprostřed Londýna oči a připadají si jako na výstavě úspěchů z éry budování socialismu. Sputniky a skafandry sovětských kosmonautů se tu ocitají ve společnosti sportovní verze chlouby východoněmeckého automobilového průmyslu, vozu značky Trabant. Pro 'Západ' býval tak trochu úsměvným symbolem života za železnou oponou, stejně jako třeba plastikové nádobí sjíždějící z výrobních linek podle směrnic ústředních výborů komunistických stran.
Kurátor David Crowley k výstavě říká: „Myslím, že návštěvníci sem přijdou s představou východní Evropy plné šedivých měst a front na nedostatkové zboží. Neříkám, že tomu tak někdy nebylo, ale my se tu snažíme představit tvořivost umělců, architektů a designerů. Čeští designéři patřili k nejlepším. A tak pro leckoho bude šokem, až uvidí východní Evropu v plných barvách a s tak úžasnými stavbami jako např. televizní věž Ještěd. To bude šok.“
Architektka a designérka Eva Jiřičná slova kurátora v rozhovoru pro Studio ČT24 doplňuje: „Myslím, že mohu souhlasit s kurátorem výstavy, že pokud se týká nadání, talentu a schopností českých designerů, bylo to vždy vše na vysoké úrovni. Problém byl v tom, že se věci nedaly vyrobit, nebyl vhodný materiál a navíc v socialistickém obchodu se muselo všechno dávat do masové výroby. Nebyly k dispozici malé podniky, kde by bylo možno vyrobit jeden prototyp. Možná, že si ještě někdo z nás vzpomene, jak těžké bylo koupit např. barevný koberec, barevný potah, látku. V návrzích ty barvy byly, ale ve výrobě už to bylo velmi obtížné.“
Podivuhodně svěžím způsobem dokázala přežít totalitu tradice českého uměleckého sklářství, také bytoví architekti z českých paneláků měli své sny a představy, které mnohdy, jako např. hudební kout Evžena Jindry, zůstaly na papíře.
„Šlo jim o to říct, v tomhle světě žijeme, je to svět, ve kterém se tyhle věci nedají vyrobit. To byl ten hlavní rozdíl mezi Západem a Východem. Designéři a architekti měli své vize, ale systém jim neumožnil, aby je mohli naplnit, “ doplňuje Crowley.
„Když jsem se v roce 1968 dostala já do Anglie, velmi na mě zapůsobilo to, že v každém obchodě se prodávalo něco jiného, že jsem mohla vidět anglický, americký, francouzský design vedle sebe, všechno bylo na dosah ruky. Zase na druhé straně bylo velmi těžké uvědomit si zodpovědnost. V Československu, kdy vše podléhalo obřímu schvalovacímu procesu, umělec nakonec za výsledný tvar už žádnou zodpovědnost nenesl. Ovšem v Londýně, pokud např. architekt nakreslil dvě čáry a ty se ukázaly být špatně vypočítané, byla to jeho odpovědnost,“ říká kromě jiného Jiřičná.
Exkluzivní přístup k technologiím a materiálům mívali špioni. K železné oponě patřily také fotoaparáty ukryté v knihách, odposlouchávací zařízení v aktovkách KGB či miniaturní štěnice v krabičce cigaret se zapalovačem.
