Praha/Berlín – Tomáš Jamník je jedním z našich velice nadějných violoncellových sólistů. V současné době žije již čtvrtým rokem v Berlíně, kde působí v tamější Berlínské filharmonii. Prvního výrazného úspěchu dosáhl v roce 2001, kdy se stal absolutním vítězem na mezinárodní Heranově violoncellové soutěži. Jeho největším dosavadním úspěchem je titul laureáta 58. mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2006, kde současně obdržel mnoho dalších cen. Poslední album Tomáše Jamníka je zaměřené na tvorbu Antonína Dvořáka a jeho skladby pro cello a orchestr.
Na novém dvojcédéčku lze najít jak klasické Dvořákovo dílo, kterým je nejznámější a asi i nejhranější Koncert h moll, jenž je podle Jamníka biblí pro violoncellisty, ale i méně známé kousky. „Je tam i úprava jeho prvního koncertu, který není tak známý, takže jsem udělal vlastní verzi, která je speciálně upravená tak, aby odpovídala dnešním kritériím. V originále totiž trvá hodinu, a to si myslím, že je pro publikum neskousnutelné. Nevím, co Dvořák tehdy zamýšlel s takovým dílem, kde se mělo provádět, ale aby se dneska dalo používat, musí se upravit,“ vysvětluje.
Atmosféru Berlínské filharmonie, kde v současné době působí, vidí jako velmi přátelskou. Mezi hráči v podstatě nejsou konkurenční nesváry. „My jsme vlastně docela ohrožený druh jako vážní hudebníci, a mělo by být správně, že držíme při sobě a navzájem si pomáháme tak, abychom byli více vidět,“ doplňuje. Přehnané nároky kladené na hudebníky v „nástrojovém světě“ necítí. Věk tu rozhodně není překážkou. „Naopak v pozdějším věku se právě projevují zkušenosti. Nejvíc se ale projeví vliv učitele v mladém věku, protože takové to vyhoření může opravdu nastat už záhy, když na to dítě je kladeno moc nároků a také je mu moc zdůrazňováno, jak je dobré. Takže je dobré mít někoho, kdo toho člověka drží při zemi, ale to je asi u všeho,“ myslí si.
Moje cello je žijící dřevo, které nenudí
Nástroj má půjčený ze státních sbírek. Hráli na něj významní čeští violoncellisté. Jedním z jeho vlastníků byl také Alexandr Večtomov, jenž je Jamníkovým vzorem. Vzácné violoncello ho podle jeho slov neustále překvapuje. „Je to žijící dřevo, které nenudí, a to je asi nejdůležitější, když člověk cvičí denně a je s tím nástrojem roky,“ tvrdí. Cello ale musel do státních sbírek vrátit, nyní ho má znovu zapůjčené na koncerty v Česku.
