David Vondráček rád tráví volná odpoledne procházkou po hřbitově. Když jednou přelézal rozbořenou zeď starého německého evangelického hřbitova v pražských Strašnicích, všiml si, že z hrobů vylézají lidé. Což ho zaujalo natolik, aby se s nimi hned seznámil. Zjistil, že na hřbitově žije svérázná komunita: bývalý inženýr ropných plošin, výčepní z vyhlášených restaurací… Vondráček se na hřbitov vracel, s bezdomovci se skamarádil a rozhodl se o nich natočit film. Když se pak do sebe nezaměstnaný zedník Jan a bývalá prostitutka Jana zamilovali, bylo jasné, že tu vzniká velmi neortodoxní snímek lásky. Mezi hroby.
Televizní reportér nejprve natočil o životě na hřbitově reportáž. Cítil však, že objevil téma, které utáhne celovečerní film. Časosběrný dokument se natáčel v letech 2007 až 2011. Vondráček s kameramanem Janem Kadeřábkem sledují soužití třiatřicetileté Jany a padesátiletého Jana od prvního oťukávání přes zařizování společného bydlení až po vyhnání ze hřbitova, rozchod a smrt jednoho z milenců.
Na začátku oba hrdinové mluví o tom, že si obstarají doklady a začnou žít lepší život. Jan sní o tom, že se jednou stane na hřbitově správcem. Jenže nikdy není čas zařídit formality, musí se pít anebo je člověku zle. Na druhou stranu nutno říct, že ve chvílích nečekaného vzepětí, kdy se milenci pokusí vrátit zpátky do normality, se jim do cesty staví byrokratická zeď. Občanský průkaz vám totiž vydají, když máte rodný list. Když nemáte nikde nic, vaše vůle překonat bariéru studu a úřadu rychle opadne a rádi se vrátíte do doupěte k láhvi.
Z ráje vás vyžene dezinfekční roztok
Ani azyl na hřbitově však nevydrží. Jedna z nejsilnějších scéna zachycuje jakési vyhnání z ráje. Na hřbitově začíná rekonstrukce a zamilovaný pár je donucen opustit hrobku, ve které si zařídil svoje živobytí. Příslušník policie odnáší věci, které jsou pro něj jenom odpadky, ačkoliv pro majitele znamenají mnoho, včetně osobních vzpomínek. „Nekrademe, jenom to vyklízíme,“ říká policista lakonicky. Jana pláče: „Ničí můj domov. To není jejich domov, ale můj,“ zatímco hygienik v bílé kombinéze vystříkává její matraci v hrobce dezinfekčním roztokem.
Sociálně kritické momenty jsou nicméně na okraji zájmu. Podstatný je přímý pohled na lidskou bytost, která se ocitla v naprosto mezní situaci. Mimo rodinu i společnost, na hraně života a smrti. A tohle ostří náhle osvětlí láska, oddanost, něha. S bolestí sledujeme existenciální obnaženost až na kost, na dřeň.
Ohromuje upřímnost a bezprostřednost, s jakou se hrdinové nechávají točit v nejintimnějších okamžicích. Je zjevné, že Vondráček s Kadeřábkem se stali jejich kamarády. Nevidíme tu žádné skrývání ani přikrášlování. I když při některých záběrech bychom za ně byli rádi. Navíc postupně pronikáme i do minulosti obou partnerů. Vondráček trpělivě provádí jakousi osobnostní anamnézu a zlomení hrdinové se dříve či později rozpomínají na zranění, která předurčila jejich pád. Oba se také pokusí navštívit svou ztracenou rodinu a obě bolestné cesty přitom vyklenou překvapivě pevnou dramaturgii příběhu.
Sexuální slast, destrukce, smrt
Láska v hrobě dosahuje závažnosti psychoanalytické studie. Před našima očima se plnočelně zjevují dva základní pudy člověka, eros a thanatos. Potřeby těla se zmocňují duše a slepě stupňují dvousečné napětí. Eros touží po sexuální slasti, thanatos je přitahován destrukcí, sebezničením, smrtí. Na začátku milencům až závidíme jejich nepřipoutanost a otevřenost, když se dostávají do takřka animální polohy. Nakonec se i organické rozpouští v anorganickém, když těla téměř splývají se špínou ulice. A pak prach. Jak říká Jana: „Skončím, jak skončím, to je moje svobodné rozhodnutí.“
I Jan trvá především na své svobodě. Upíjí se sice k smrti, ale posmívá se kopáčům, kteří se podle něj nechávají zotročit, aniž vydělají alespoň tolik, kolik on. „Vydělám si víc, než kdybych pracoval, o jídlo a šatstvo nouze není,“ říká pyšně hlavní hrdina. Je přitom třeba uznat, že jeho zaměstnání není škodné, naopak docela bohulibé: většinu peněz utrží v antikvariátech za staré knihy, které vylovil z popelnic.
Dvoučlenný štáb Vondráček-Kadeřábek pracoval s levnou kamerou, která „se dá dneska koupit v bazaru za pět stovek“. Nekvalitní digitální obraz by tak mohl film hendikepovat. Z technického nedostatku se však podařilo udělat přednost. Kamera je velmi kontaktní, snímá často detaily tváří, což umocňuje intimní a existenciální vyznění. Kamera je pohotová a může doslova vstoupit až do hrobu. Větším problémem je špatný zvuk, který se občas pohybuje na hranici srozumitelnosti. I to ale nakonec posiluje dojem autenticity: když někdo chraptí, tak chraptí, a ne všemu bývá v životě rozumět.
Film vznikal na koleně, soukromě bez distributora a bez větší pozornosti. Pak ovšem zvítězil na nezávislém filmovém festivalu v Římě a posléze získal Zlatého ledňáčka na plzeňském Finále. Britský filmový institut snímek vybral a uvedl na přehlídce v Londýně a na festivalu dokumentů o lidských právech v Glasgowě. Bezprizorního favorita se nakonec ujala Asociace českých filmových klubů, která nyní uvádí film do českých biografů.
Proč film nebyl v Ji.hlavě?
Snímek nepochopitelně nebyl vybrán na festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Nabízí se vysvětlení, totiž že se na film nikdo ani nepodíval. Jinak výtečná Ji.hlava by měla zpytovat svědomí, proč nechala plavat výjimečné dílo, které se mohlo a mělo stát ozdobou jihlavského festivalu. Z ostatních českých dokumentům nám Láska v hrobě připomene nejspíš Katku od Heleny Třeštíkové. Je to tak v pořádku. Debut Davida Vondráčka se směle, přirozeně a nekompromisně řadí k tomu nejlepšímu, co můžete v kině tento rok vidět.
Láska v hrobě / 2012 / Námět, scénář, režie David Vondráček / Kamera Jan Kadeřábek / Hudba: Stefan Valdobrev / Střih Krasimira Velitchková / Distributor Asociace českých filmových klubů / Zvláštní poděkování věčným snoubencům Janě Chochlačové a Janu Bouškovi / Délka 79 minut
