Slavný spisovatel může radit. Japonský romanopisec Haruki Murakami rozdává rady obezřetně, někdy i dosti nerad, a když už, obvykle je zároveň relativizuje. Přesto Murakamiho nejnovější kniha esejů Spisovatel jako povolání vypovídá nejen o profesi, ale také o něm samém a celém knižním průmyslu. Inspirativní!
Nemusíte mít Harukiho Murakamiho (*1949) právě v lásce. Dokonce si můžete myslet, že patří k módní vlně poněkud vyprázdněných a efektně povrchních autorů. Ovšem vsadím se, že při četbě jeho esejů, vyšlých souhrnně v knize Spisovatel jako povolání, změníte názor. Jde totiž o rukověť, která může rovnou měrou posloužit, poučit i pobavit.
Spisovatel věrný svému psaní
Jedenáct esejů, které se zabývají psaním, lze číst různým způsobem. Každý z esejů má svůj název, můžete si proto svobodně zvolit, zda začnete skutečně u č. 1 nebo č. 2 či snad dokonce u č. 5. Sám jsem začal u č. 2, protože zahájit četbu otázkou: Jsou spisovatelé velkorysí lidé? se mi zdálo jako trochu riskantní vstup do tématu. Zajímavější mi přišlo, jak Murakami vysvětlí své začátky a důvody v eseji: Když se ze mne stal spisovatel.
Šest esejů vyšlo již časopisecky, Murakami připsal pět dalších pro knižní vydání. Z toho plyne i jejich řazení, které respektuje v prvních šesti esejích řazení časopisecké. Ale začít se dá odkudkoliv, protože se z jakéhokoliv místa v zásadě dostanete k jádru autorova psaní. Toto zjištění je velmi svobodné a potvrzuje, že spisovatel je věrný sám sobě – i svému psaní.
Tam, kde popisuje své důvody, jež ho k psaní vedly, místy i výběr postav a práci s čase, působí velmi krotce, snad až rozpačitě, jako kdyby si stále nevěřil, jak to u debutantů bývá. Oproti tomu v oddílech, kde se zabývá světem spisovatelů, knižního průmyslu a kritikou, přechází zlehka do ofenzívy, dotkne-li se tématu japonské kultury – není většího kritika. Je to psaní poučené, názory jsou tu zasazené z velkého nadhledu.
Rady a porady mistra Murakamiho
Rady a porady se týkají psaní i přípravy na ně. Dozvídáme se i tom, jak autor běhá – což je pro čtenáře jeho klíčové knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání – věc notoricky známá; získá tím fyzickou kondici pro kondici mentální, aby mohl vůbec psát. A píše způsobem, který je v konstrukci zdánlivě nahodilejší (nemá předběžný plán, postavy si někdy dělají, co chtějí) než potom při několikerém přepisování, kde se forma usazuje a převažuje místy i nad obsahem.
Patrně nejodvážnější rada, jaké se v knize můžeme od mistra Murakamiho dočkat, zní následovně: Nemáte-li o čem psát, nevadí. Prostě pište. Zní to odvážně, hodně svobodně, ale má to svoji logiku. Jasným předpokladem k tomu je ovšem fakt, že předtím přečtete hodně knih, polapíte do svých mentálních závitů množství odpozorovaných detailů a vytvoříte si svůj vlastní styl. To samo o sobě není málo. K přečtení mnoha knih, odpozorování velkého počtu detailů a k získání vlastního stylu totiž potřebujete zejména čas.
A ten musíte získat na vlastní stranu. Zde jsme u samotné procedury psaní, která je v Murakamiho opisech doslova mnišsky těžká a úzkostlivě pečlivá. Čas jako nejtěžší kategorie při samotném psaní se obvykle stal a dosud stává tématem mnoha autorů, kteří při psaní dosti trpěli: ne tak Huraki Murakami. Dekonstrukce psaní, jak ji provádí slavný japonský mistr, si zaslouží velké pozornosti. Může být i pomůckou: pro začínajícího, ale i pokročilejšího autora. Text zkrátka nevzniká pouze pod vlivem nečekané inspirace, ale výrazně pod bičem škrtů, uležení a delšího usazování, než dosáhne výsledek té správné kvality.
Kniha Spisovatel jako povolání není pouze produktem nějakého slovního esejistického odpadu: Murakami píše srozumitelně, jasně, s humorem. I v odbočkách přichází s nápady a návody, které stojí za námahu promyslet spolu s ním. Ne každý čtenář se sice stane spisovatelem, ale bez čtenářů by žádný spisovatel nebyl tím, kým zkrátka je. A Murakami tuto zásadní poučku zná opravdu velmi dobře. Řídil se jí v Japonsku i v Americe.
Haruki Murakami: Spisovatel jako povolání, v překladu Tomáše Jurkoviče vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2017.
