Udělala to znova. Poté co Beyoncé před třemi roky udělila hudebnímu průmyslu lekci v marketingu, na sebe (neméně silně) strhla opět pozornost. Nečekaným vydáním desky Lemonade potvrdila, že publicitu nepotřebuje vyhledávat, ale bude jí sama diktovat, kam ji má následovat. Mimo to třískla do stolu a natočila rozzuřený milník své kariéry, kde nejde o zářivě falešné úsměvy, ale o syrovost i politiku.
Už když vystoupila na Super Bowlu se singlem Formation (a popudila tak proti sobě „slušné Američany“, kteří během hry nebyli zvědaví na politiku a ještě navíc od Beyoncé), kolem zlatavé hřívy létaly jiskry. O pár dní později zažehly oheň pod kotlem zvaným Lemonade, v němž se zpěvačce vařila krev: na policejní systém, na nevěrného manžela, na postavení afroamerické ženy ve společnosti…
„Kdo si sakra myslíš, že jsem? Nejsi ženatý s žádnou průměrnou d*vkou, chlapče,“ varuje partnera v „zeppelínovské“ Don't Hurt Yourself po boku Jacka Whitea. Naléhavost, vřískot a zřetelná agrese prostupují celou skladbou. Něco takového byste v jejím předešlém repertoáru hledali marně. Nezůstává přitom jen u rocku, mezi žánry skáče jak kobylka: jednou blues, podruhé country (!) a příště zase hip hop; o preciznosti zvuku netřeba cokoliv říkat.
„I go hard.“ Zatracení i odpouštění
Obvyklému příznivci rozzářené Beyoncé asi na vizuálu neuhranou šedivě zamračené prostřihy, které pojí recitace veršů somálsko-britské básnířky Warshan Shire. Rodačka z Texasu v textech písní vychází také z prohlášení bojovníka za lidská práva Malcolma X (zavražděn v roce 1965 v 39 letech), že nejméně respektovanou osobou v Americe je žena tmavé pleti. Možná proto se mužský prvek ve videu vyskytuje skutečně sporadicky stejně jako bělošky.
Zbláznila se? Kdepak. Beyoncé akorát rozdupává bahno a to stříká kolem sebe. Oproti rozchodové desce Gwen Stefani působí Lemonade jako komplexní a dospělá záležitost. Hodinový film, na kterém se podílelo sedm režisérů, ji navíc povznáší na skutečný umělecký artefakt.
Marketing, nebo realita?
Čtyřiatřicetiletá perfekcionistka už v byznysu umí chodit, a tak není vyloučené, že Lemonade je jedním nacucaným, masitým marketingovým soustem, kterým všechny zdatně krmí. Že se s manželem celou tu dobu drželi za ruku a teď se smějí, jak jim na to každý skočil. Ve finále na tom nesejde.
Lemonade je totiž v diskografii Beyoncé zásadní deska, která se nenaposlouchá během jednoho odpoledne. Vrství na sebe totiž bezpočet rovin, příběhů, pocitů i hudebních vlivů. Pokud nadále zůstane pichlavá, politicky angažovaná a přímočará, nevadí, že jde třeba jen o marketing. Konfliktní poloha jí prostě sedne víc než sterilní rádiovky o ničem.
