Praha – Zajímavostí nedělního koncertu Pražské komorní filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina bude novodobá koncertní premiéra baletu Ruce Bohuslava Martinů. Opisy čtyřapůlminutové skladby, na jejíž existenci zapomněl i sám skladatel, byly objeveny teprve nedávno v archivu pražského Národního divadla.
Ruce složil Martinů v roce 1927. Vznikly na objednávku od primabaleríny Národního divadla v Praze Jelizavěty Nikolské, která skladatele požádala o novou skladbu pro taneční revue své baletní skupiny. „Je to skladba velmi estrádního, zábavného charakteru,“ poznamenal muzikolog Aleš Březina. Datum premiéry není podle něho znám. „Balet byl uváděn zřejmě v Čechách, zcela bezpečně v Německu, v Paříži a také ve Spojených státech,“ dodal ale.
Z fotografie, kterou Nikolská zaslala Martinů právě z USA po tamní premiéře baletu, lze navíc domýšlet, jak vypadala choreografie. Poslední doložené provedení Rukou bylo v dubnu 1941 v Německu. „Jak to, že se mohla tvorba tehdy emigranta a nepřítele Říše provozovat v Německu, to už nevíme,“ poznamenal Březina.
V archivu Národního divadla byly objeveny pouze opisy nástrojových partů, originál zřejmě měla u sebe Jelizavěta Nikolská, Březina však věří, že byl i součástí její pozůstalosti a že se ho podaří ještě vypátrat. Ani ne pětiminutová skladba se vytratila nejen z díla Bohuslava Martinů, ale poměrně brzo i z jeho paměti. „A to natolik, že na přímý dotaz odpověděl: 'Na Březinovy Ruce jsem nikdy nic nesložil,'“ prozradil Březina s tím, že skladatel zřejmě svou skladbu zaměnil za stejnojmennou sbírku muzikologova jmenovce, básníka Otokara Březiny.
V koncertní úpravě zazní dnes ztracená skladba v Rudolfinu v podání Pražské komorní filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši. „Martinů je v této skladbě velice mladistvý, velice energický, koketuje s jazzem, ale originálním způsobem,“ uvedl k dílku dirigent. „Má velice zvláštní obsazení orchestru, chybí v něm některé nástroje, naopak některé tam přebývají. Jsou v ní až strašidelné momenty, ale i odlehčenost, tanečnost. Je to velice pravdivý výraz dvacátých let se vším technickým elánem a optimismem. A i určitou přemýšlivostí a názvuky na pozdního, fantazijního Martinů, takže je to krásné překvapení a stojí za to tuhle doposud neznámou skladbu uvádět.“
