Praha - Max Brod zachránil pro literární svět dílo svého nejlepšího přítele Franze Kafky. Ale měl právo nerespektovat jeho poslední přání? zamýšlí se devatenáctiletý gymnazista z Rakovníka ve vítězné eseji 20. ročníku Ceny Maxe Broda. Ocenění převzal dnes ve Valdštejnském paláci. Text, který získal první místo, si můžete přečíst v tomto článku.
"Na posteli v telavivském bytě leží bledý Max Brod. Nebude to trvat dlouho a naposledy vydechne. Zemře s vědomím, že dal světu jednoho z největších spisovatelů všech dob. K posteli se pomalým krokem, doprovázeným charakteristickým rudým kašlem, šourá K. Na rtech má jedinou, poslední otázku: Jak jsi mohl?'" začíná text eseje nazvané Muž ze stínu.
Jejím autorem je devatenáctiletý student Gymnázia Zikmunda Wintera v Rakovníku Miroslav Šiška. Při psaní čerpal z Kafkových deníkových zápisů, ovlivnil ho prý i Kafkův styl. Ale na rozdíl od slavného spisovatele své dílo rozhodně pálit nechce, naopak, ocenění jej motivovalo k další tvorbě. „Trochu mě popostrčilo k tomu, že psaní má cenu. Píšu často, píšu hodně, mám už pár novel, spoustu povídek a rozepisuji jeden román,“ prozradil.
V literární soutěži, vyhlašované Společností Franze Kafky, si zvolil jako jeden ze čtyř téma „Proč má tato literární cena jméno Maxe Broda?“. Největší zájem ze všech zadání vzbudilo téma „Mé místo ve světě. Kde bych chtěl/a žít?“. Třetí možností bylo napsat esej o tom, zda jsou sociální sítě přínosem pro život lidí. Vítěze vybírala porota z pětašedesáti účastníků.
Cena Maxe Broda je určena pro autory ve věku od 15 do 20 let (účastnit se nemusí jen studenti). Cílem soutěže je podpořit a vést mladé lidi k samostatnému uvažování a kultivovanému písemnému vyjádření vlastního názoru.
PŘEČTĚTE SI VÍTĚZNOU ESEJ: Max Brod - Muž ze stínu
Na posteli ve svém telavivském bytě leží bledý Max Brod. Nebude to trvat dlouho a naposledy vydechne. Zemře s vědomím, že dal světu jednoho z největších spisovatelů všech dob. K posteli se pomalým krokem, doprovázeným charakteristickým rudým kašlem, šourá K. Na rtech má jedinou, poslední otázku: „Jak jsi mohl?“
A stejně se ptám i já. Jak mohl Max Brod porušit slib daný nejspíše nejlepšímu příteli? Porušit jeho poslední vůli. Tváří v tvář jedněm z nejvýznamnějších rukopisů, které se stanou inspirací desítkám spisovatelů, budou o nich napsány desítky učených knih, budou je číst miliony lidí po celém světě. Brod porušuje K-ovo poslední přání. Co je vůbec cennější? Dnes se můžeme takto ptát, můžeme analyzovat, srovnávat, nic se nezmění, ale nám snad bude trochu lépe.
Jen velmi málo lidí se ocitlo před rozhodnutím, které musel Brod podstoupit. Musel přesvědčit vlastní svědomí, že existují sliby, které jsou předurčeny k porušení. Že jeho rozhodnutí je morálně správné. Tímto rozhodnutím se nesmazatelně zapsal do literární historie. Dějiny jej za toto rozhodnutí odmění slávou. Ale byla tato sláva skutečně zasloužená? Má kdokoli právo nakládat s prací jiného, ač mrtvého?
Nebýt Franze Kafky, byl by Max Brod jen dalším pražským Němcem, jistě autorem významným, se širokým humanistickým dopadem, a to zejména na poli vnímání judaismu. Avšak, dnes by si jej nejspíš připomínala jen hrstka nadšenců, literárních teoretiků a profesorů na vysokých a středních školách. Za svého života byl mnohem úspěšnější, přijímaný širokou veřejností dokázal hájit své náboženství, bránit své životní postoje a pomáhat přátelům. Ale v jeho životě se též odehrálo něco, co nelze považovat za obyčejné. Pokud zradí, bude historií odměněn, pokud ne… Kdo ví.
Přestože tato zrada (jak odporné je to slovo v tomto kontextu, avšak nemohu jeho čin popsat jinak) je zdůvodnitelná, ospravedlnitelná, pochopitelná, dost možná dokonce omluvitelná, nepřestává být obrovskou zradou vůči muži, k němuž měl výjimečný vztah. A paradoxně, neboť život žijeme hlavně paradoxy, vstupuje Max Brod touto zradou do stínu Franze Kafky, ve kterém se stává nesmrtelným. Jeho dílo se, bohužel, stává téměř neznámým a jediné, co zbyde v učebnicích, ne snad dnes, ale někdy v budoucnu jistě, bude právě vydání pozůstalosti jednoho z největších literátů všech dob.
Ale to Brod tehdy nemohl vědět. Ve chvíli, kdy své rozhodnutí učinil, nemohl znát jeho historické následky. Jak mohl být natolik neochvějně přesvědčen o obrovském významu Kafkovy práce, že pro něj, pro hluboce věřícího, pozbylo poslední přání umírajícího významu? Pro každého z nás, nikoho nevyjímaje, by mělo být slovo dané přátelům závazné. Jsem přesvědčen, že tato závaznost platí až do naší nejzazší smrti, a není ji možno za žádných okolností porušit. Toliko můj názor, ovšem čistě teoretický, neboť jsem se v situaci podobné Brodově nikdy neocitl. Ale přátele si na rozdíl od rodiny a sousedů vybíráme. Máme možnost ovlivnit, komu projevíme svoji důvěru a od koho tu to důvěru přijmeme. Brod znal Kafkovy spisovatelské dovednosti velmi dobře. Ba dokonce lépe než kdo jiný, neboť to byl on, kdo pomáhal Kafkovi překonat strach z prvních publikací jeho textů. Proč tedy vůbec souhlasil se spálením Kafkovy pozůstalosti?
Kafka ve svých „posledních dnech“ upadal do úporných depresí. Vše považoval za zbytečné, trpěl úzkostmi, měl tendence přeceňovat své utrpení a v neposlední řadě opovrhovat lidmi. Brod si tohoto všeho byl dobře vědom a jistě také věděl, že pokud by Kafkovo přání odmítl, přítele by tím nejspíše ztratil. Kdo by chtěl opustit umírajícího přítele, tím spíše vlastní vinou? Brod se možná jen snažil udržet přátelství. Nebýt ten, kdo v poslední chvíli vyskakuje z rozjetého vlaku. I se vším respektem, který ke Kafkovi chovám, musím přiznat, že být mu dobrým přítelem nebylo vůbec snadné. Brod jej tedy pod rouškou milosrdné lži chlácholí, slibuje spálení jeho pozůstalosti prozaické, jakož i mlčenlivost o jeho osobním životě. K. je spokojen, Brod udělal dobrý skutek a sám plánuje, že vše vydá. Mrtvého už přece nic netíží. Mohl si tedy být vědom své, vlastně docela neškodné, lži ještě před Kafkovou smrtí. A samozřejmě, lidsky je tato „milosrdná lež“ pochopitelná, co víc - prominutelná.
K tomu zde máme smrtelně nemocného Kafku, jenž svůj život zasvětil psaní a toto stavěl nad cokoliv jiného. Přesto si v něm byl nejistý, sám sebe přesvědčoval, že nemá žádný význam a je téměř bezcenné. Z jeho pohledu si zkázu zasloužilo.
Ale ten nesmírný literární význam. Ta nádhera, kterou jeho romány ukrývají pro vášnivé čtenáře. Učitel národů, Jan Amos Komenský, ztratil v plamenech desítky let práce. Kafka se jich vzdal dobrovolně.
A zde, právě tady, leží jádro problému - Kafka se vzdal svého místa mezi literáty dobrovolně, jen ze své vlastní vůle. Jako každý chtěl o svém životě rozhodovat pouze sám. Jeho rozhodnutí můžeme zpochybňovat, můžeme jím opovrhovat, ale přesto jej musíme do posledního puntíku respektovat. A tím, že Brod Kafkovi, přítel příteli, toto právo, právo posvátné pro každého z nás, vzal, jej zradil. Proto nazývám Brodům čin zradou a nemohu jinak. Protože pokud nám nezbude ani ta prachobyčejná možnost rozhodnout o sobě samém, co zbude?
Ano, pokud by Kafka prosil Broda o cokoli, co by odporovalo jeho systému hodnot, co by jej vyzývalo k čemusi špatnému, pak by měl plné právo jej neuposlechnout. Avšak Kafka jej prosil o jediné: Nenechávej jiné nahlédnout do mých nejniternějších pocitů. Do světa, který patří jen mně.
Max Brod Kafkovi vnutil uznání, které se mu za života nedostávalo. Nebýt Maxe Broda, Kafka by zemřel v naprostém zapomnění jako muž, jenž v životě nic nedokázal. Brod mu daroval nesmrtelnost, obdiv, který by si byl býval zasloužil během celého života, avšak okolnosti mu nedaly možnost. A to za tu, dost možná nejvyšší, cenu. Za cenu výčitek svědomí, za cenu toho, že jeho vlastní dílo nikdy nedojde takového uznání. Takový to byl člověk.
Jestli by na sebe byl dnes hrdý a byl-li na sebe vůbec kdy hrdý, už se můžeme pouze domnívat, skutečně pouze domnívat, neboť pravdu dávno odnesla smrt. Ale já jsem přesvědčený, že na sebe hrdý nebyl. Byl-li skutečně morální, v což věřím, ani být nemohl. Ale musel být hrdý na Kafku. Tím jsem si naprosto jistý.
Odpověď na otázku, jestli Brod, a znovu mi odpusťte to slovo, zradil právem, jsem nenalezl. Ani nemohl, není v mé moci něco takového soudit. Jen domněnky a plané řeči. Jsem si jistý, že jejich příběh by skončil, nebo možná skutečně skončil takto:
K. se sklání nad umírajícím Brodem, naposledy se mu dívá do očí a pronáší ta nejúlevnější slova, která kdy Brod během svého dlouhého života slyšel: „Děkuji Ti, příteli.“
