Omluvte titulek mírně zavádějící, ekonomické zprávy totiž táhnou víc než ty kulturní. O bankrotu nicméně v tomto příspěvku řeč je, ač ne o finančním, protože, jak známo, nejen potravou hmotnou živ je člověk. Kulturní redakce webu ČT24 se ohlíží za zajímavými kulturními počiny roku 2012, dnes je na řadě literatura. Oslovili jsme některé autory, kteří se pravidelně na ČT24 dělí o své knižní tipy, aby provedli výběr z vybraného a upozornili čtenáře na tituly, jež je osobně nejvíce zaujaly.
Začněme výběrem spisovatelky a překladatelky RADKY DENEMARKOVÉ, který rozhodně není jen suchopárným výčtem knih, ale především podnětem k zamyšlení, k zneklidnění, zkrátka něčím víc, čím by literatura podle ní ostatně i měla být:
„Mé“ knihy tohoto roku nutí k polemice, podněcují přemýšlení o tomto světě, vlastním životě. Strhnou čtenáře do „zkušenosti“ tím, že hledají pravdivé věty, vymaní se z frází jazykových, literárních i politických. Empatie k druhým a k dění je nezbytná. Je v tom i jistá radikalita. Nutná nekompromisnost. Připadá mi to přirozené, nutné - ani já nemohu psát, pokud nevidím celé sociálně-historické souvislosti, které vedly k našemu dnešku. Kde jako lidské bytosti stojíme? A o co nás ochuzuje a obohacuje moderní vývoj dneška? A ještě něco, s odkazem na Roberta Musila: Pokud se společnost uzavře knihám, v nichž sídlí vážný a nepohodlný, o změnu usilující duch, pak se to rovná vyhlášení bankrotu. Všechno je neznatelně provázáno.
Akce „K“. Vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v padesátých letech. Studie, seznamy a dokumenty. Zatím nejucelenější historický pohled na kolektivizaci českého a moravského venkova po roce 1948, kdy byly v rámci akce „Kulak“ (v dobových dokumentech se používá zkratka „K“) nuceně ze svých statků vystěhovány tři až čtyři tisíce selských rodin. Na knize pracovalo šest historiků několik let. Vymezují politický a institucionální rámec kolektivizace. Je smutné, že se až v roce 2012 (v příloze) setkáváme se seznamy vystěhovaných rodin (pro účel vydání překontrolovány, doplněny). Akce „K“ čeká na umělecké přetavení. Aby se neztratil člověk. Pravdu si může dovolit próza. A proměnu lidské bytosti osud. Nejlepší je, když ho každý opatrně drží ve svých rukou. Každý chce sám sebe vidět v co nejlepším světle a vzpomínky klamou nás i samy sebe: všichni chceme vypadat jako oběti.
K odhalení zákoutí vlastního života jsme příliš slabí, příliš nedokonalí. Anna Reidová v knize Leningrad si může dovolit nadhled a sáhnout na dřeň, pod spletitý povrch, ignorovat obrazy sovětské propagandy, odhalit obludnost jak sovětské, tak nacistické propagandy, celé to vymývání mozků, které trvá dodnes. Vyhmátla tragédii jednotlivců, a to na obou stranách, což činí její knihu nesmírně cennou. Navíc vládne plastickým, střízlivým jazykem a nebývalou erudicí a empatií. Zachází až do detailních stavů mysli, co s člověkem udělá hlad, kdy se o drobky pere s vlastním dítětem. Popisuje blokádu, čerpá z deníkových zápisků, vychází z nově otevřených sovětských archivů. Osmého září 1941, jedenáct týdnů poté, co Hitler zahájil operaci Barbarossa, byl obklíčen Leningrad. Za dva a půl roku ve městě zahynuly dva miliony lidí. Především hlady a především kvůli neschopnosti sovětské administrativy. O tom se příliš nemluví, zdůrazňují se především pozice armádních divizí. Kolik desetiletí trvalo, než se mohla nahlas vyslovit pravda?
A proč vlastně tolik – i my v Čechách – milujeme milosrdné lži a přehledné závoje, jimiž realitu zakrýváme? To částečně (a vtipně) vysvětluje kniha amerického akademika a investičního poradce libanonského původu Nassima Nicholase Taleba Černá labuť. Následky vysoce nepravděpodobných událostí. Analyzuje fenomén „černých labutí“, nepředvídaných jevů a událostí se zásadním dopadem na život jedince nebo celé společnosti: teroristický útok z 11. září 2001, společnost Google, finanční a ekonomická krize…
Zjišťuje vlastně jediné: Člověk selhává, protože setrvává v šablonách myšlení, důvěřuje statistikám, vyžaduje logiku a pachtí se po rozumových vysvětleních. Ale život sám je barvitější, potřebuje vědomí souvislostí a přemýšlení v obecných kontextech. Přehodnotit ustálený pohled na svět je to nejtěžší. A ještě těžší je si přiznat, že o sobě a světě nevíme vlastně vůbec nic. Máme co jíst? Máme. Jsme v teple? Jsme. Takže se zbavme úzkostí z krize, které nám vnucují média. Můžeme se dosyta najíst. Krize nastala v obklíčeném Leningradu. Všechno je jen úhel pohledu. A sníh je krásný.
Jenže hry, které se jmenují boj o moc a peníze, jsou věčné. Je nezbytné být bezohledný, chránit postavení nezkalené pochybnostmi, politika a film se neliší: Pevné nervy musí mít člověk i v Hollywoodu, jak se píše v knize Petera Biskinda Bezstarostní jezdci, zuřící býci. Jak generace sexu, drog a rokenrolu zachránila Hollywood. Díky němu vím, proč je tak málo ženám s vlastní vizí a hlasem umožněno točit filmy. Je tu pohled do šovinistického světa filmu bez skrupulí, rozhodně nevyhrávají ti talentovaní a citliví. Žena, která chce něco dokázat v umělecké branži, se nikdy nesmí vázat na muže. Na konci 60. let se zdálo, že i Hollywood zlidští. Konzervativní producentský systém smetla na čas vůně marihuany. Ale ani hory kokainu daná pravidla neprolomily. Režiséři na chvíli převzali moc nad americkým filmem a zahájili desetiletí americké nové vlny díky filmům jako Bonnie a Clyde, Bezstarostná jízda, MASH, Absolvent, Kmotr. Kniha je sympatická tím, jak je otevřená, popisuje bez příkras vzestupy a pády ikon amerického filmu, jakými byl Martin Scorsese, Francis Coppola, Steven Spielberg, Dennis Hooper, Georges Lucas.
Lucas se například po traumatické zkušenosti s Hvězdnými válkami rozhodl, že už nebude režírovat. Zároveň souhlasil se Stevenem Spielbergem, že je mnohem snazší natočit film, než udržet osobní vztah. Film ztratil náročné publikum, publikum zdětinštělo (televizí) a chce už jen komiksy. Televizní způsob myšlení, kde se všechno soustředí na jednu myšlenku či obraz, aby mohli film vtěsnat do reklamního spotu. Jsou to desítky tragédií a úchylek, kde většina kluků v Hollywoodu je vzrušenější jeden z druhého než z žen, které šukají. Jedno tyto muže spojuje: Jejich snem jsou (bez výjimky) obrovské domy a bazény plné (nejlépe dvacetiletých) krasavic. Říkají tomu „seance rozšířeného vědomí“.
Nikdy nedohlédneme, jak a kam a kudy nás zasáhnou velké dějiny. Kam zasáhneme my, dohlédnout můžeme. Ano, rodinná paměť není totéž jako kolektivní národní paměť. Proto identifikovat sebe sama představuje pro mnohé z nás hotové utrpení. Ale za způsob, jakým je život veden, i za jeho výsledek je zodpovědný výhradně a pouze jedinec, před odpovědností utíkat nemůže. Podřizujeme se společnosti. I ona ovlivňuje, ale neurčuje způsob, jakým si budujeme a komentujeme své životní cesty. Ano, ocitáme se uprostřed politických a společenských a kulturních rámců, což vědí historikové. Ale především - ve víru iracionality lidského života. Což ví literatura.
Dočetli jste až do konce? Pak pro rozdýchání snad oceníte tipy spisovatelky PETRY SOUKUPOVÉ. Toho, kdo od ní něco četl, zřejmě nepřekvapí, že jí v paměti nejvíce uvízly silné vztahové příběhy:
Jiří Hájíček / Rybí krev. PS o knize: Pro mě je to česká kniha roku a tak trochu návrat klasického románu. Smutný příběh několika lidí ve smutných časech a na smutném místě, konkrétně v době normalizace ve vesnici, která má být zbourána kvůli elektrárně Temelín. Vyprávěno pohledem mladé ženy po letech, kdy už se všechno dávno stalo, tragédie v její rodině, zánik její vesnice, a ona se vrací za starými rodiči, aby stejně už nic nemohlo být napraveno. Blízkost pohledu Hájíčka se mi líbí.
David Vann / Ostrov Sukkwan. PS o knize: Už dlouho jsem nečetla nic tak silného. První polovina příběhu - ve kterém otec, který má dost starostí sám se sebou, vezme svého dospívajícího syna na Aljašku, kde mají rok žít, ovšem on naprosto nepřipraven, synovi nerozumí - vypadá jako příběh velké deprese, ale končí překvapivě. Nemohu říct jak, tohle musí každý sám. Druhá část knihy je pak velmi realisticky popsaná strašná hrůza, o které ale taky nemůžu říct víc. Nic takového jsem nejspíš asi nikdy nečetla. Hodně temná variace na rodinné vztahy.
Leanne Shaptonová / Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise. Knihy, oblečení, šperky atd. PS o knize: Kniha, která je zároveň i grafické dílo, což mám moc ráda. Vypadá jako aukční katalog, ale z předmětů určených k aukci čtemě příběh lásky jednoho páru. Moc hezká kniha, moc dobrý nápad.
A nakonec tři tipy komentátora a překladatele LIBORA DVOŘÁKA. Podobně jako Radka Denemarková, i on sáhl po knihách, které pátrají po historicko-lidských souvislostech, v nichž jsme ukotveni, ať jsme je zažili, nebo ne:
Lubomír Vejražka / Nezhojené rány národa, kniha věnující se dosti opomíjenému tématu rodin politických vězňů komunistického režimu 50. a 60. let a také vězňům samotným. LD o knize: Ukazuje vnitřní emigraci, v jaké se rodiny ocitaly, ukazuje vakuum, které byly někdy nuceny snášet, ukazuje zlomené osudy dětí těch lidí, jichž se komunistické věznění přímo týkalo. A řekl bych, že když se knížka objevila právě teď, pak v pravou chvíli, protože se zdá, že komunisté se v téhle zemi alespoň zčásti vracejí k moci. A to já osobně moc rád nevidím.
David Owen / Nemocní u moci. Choroby vrcholných politiků a jejich vliv na dějiny naší doby. LD o knize: Rádo se říkává, že my lidé jsme v rukou šílenců. V této knize se ukazuje, že jsme velice často v rukou velmi vážně nemocných lidí, což jejich i náš osud významně poznamenává.
Sergej Lebeděv / Hranice zapomnění. LD o knize, kterou mimochodem překládal: Snaha o pohled mladého, asi třicetiletého autora na sovětskou minulost, na niž se v této zemi dost často zapomíná. Zajímavé na stylu knížky je, že Sergej Lebeděv má evidentně přečtenou současnou, postmoderní evropskou literaturu a hodně z jejích postupů v jeho knize najdeme.
Přečtěte si, CO NÁS ZAUJALO V KULTUŘE 2012 kromě literatury; věnovat se v příštích dnech budeme ještě filmu:
