Jsme svědky amaterizace, ztrácíme talenty, na umění vyděláváme jinou prací. To všechno zaznívá v průzkumech, které nedávno mapovaly situaci umělců na výtvarné a literární scéně. Mají sloužit jako podklad k přípravě takzvaného statusu umělce, který by měl definovat jejich roli například v sociálním systému a vůbec rozeznat jejich existenci. Česko se k jeho zavedení zavázalo Evropské unii, zatím ale není jasné, jak bude vypadat. Podle ministerstva kultury mají různé skupiny různá očekávání.
Být umělcem znamená mít ještě jinou práci. Podle výtvarné i literární scény Česko plýtvá talenty
Být spisovatelem či spisovatelkou podle výsledků nového průzkumu oborové asociace znamená sice psát, ale mít k tomu ještě jinou práci. A psaní z ní dotovat. Jen pět procent spisovatelů v Česku má za psaní pravidelný příjem a čtyři pětiny autorů si psaním vydělají méně než pět tisíc korun měsíčně. Podle Ondřeje Lipára z Asociace spisovatelů jsme nyní kvůli těmto podmínkám svědky doslova amaterizace literatury – místo toho, aby se více profesionalizovala.
„Z tvůrčí praxe se stává druhá nebo třetí směna, která má v životech autorek a autorů místo až po zaměstnání, ze kterého zaplatí nájem. Pokud dovolíme, aby se z tvorby stal jen koníček, tak jsme na nejlepší cestě k tomu, abychom o kvalitní česky psanou literaturu dříve či později zcela přišli. Stávající přístup je plýtváním tvůrčím potenciálem,“ sdělil ČT24 Lipár.
Výzkumu se zúčastnilo 129 spisovatelů, skoro polovina dotazovaných je mladší 35 let. Tři čtvrtiny spisovatelů uvedly, že se psaní věnují méně než 20 hodin týdně.
Spisovatelé uváděli, že skoro dvě třetiny z nich se tvorbě věnují deset let a více. Z toho jedna třetina napsala více než pět titulů. Většina píše uměleckou literaturu – prózu či poezii. Jen třináct procent spisovatelů s delšími než desetiletými zkušenostmi si vydělá literární činností více než deset tisíc korun měsíčně. Příjmy za psaní spisovatelům pokryjí u velké většiny dotázaných méně než 20 procent jejich výdajů.
Vyjednat si vyšší honoráře
U necelé dvoustovky překladatelů, jimž se průzkum také věnoval, to není lepší. Je mezi nimi jen deset procent těch, kteří mají příjmy, jež převyšují jejich výdaje. Jen polovina překladatelů, kteří se uměleckému překladu věnují více než 40 hodin týdně, dosáhne na výdělek přes 30 tisíc korun měsíčně. Až 80 procent překladatelů doplňuje překladatelskou činnost jinou prací.
Podle statistik vychází v Česku velké množství knih, z laického pohledu tedy trh působí zdravě, možná někdy až naddimenzovaně. Zmíněná zpráva ale zmiňuje, že se to neprojevuje například na honorářích, které stagnují. Podle Lipára je částečně na vině i sama literární scéna, že dostatečně netlačí na vydavatele a pořadatele literárních akcí, aby si vydobyla a vyjednala vyšší honoráře.
„Naštěstí se to začíná měnit. Autorky a autoři si vyměňují zkušenosti, porovnávají svou situaci. Jako oborový spolek chceme navíc nabídnout vodítko ve formě minimálních doporučených odměn za literární tvorbu,“ slibuje.
Materiál zmiňuje ale třeba i „spisovatelský plat“, což by mohlo být jedno z řešení, které funguje v zahraničí. Takzvaným městským autorům město po určitou dobu vyplácí plat, aby mohli tvořit a zároveň městu poskytovat některé výsledky tvorby, veřejná vystoupení nebo třeba setkání se studenty.
Umění se nakonec stává hobby
Situace ve výtvarném umění není příliš jiná, ukázalo se po šetření, jakým způsobem si jeho aktéři vydělávají. „Zjistili jsme, a není to zase tak překvapivé, že výtvarným uměním se nelze až na výjimky důstojně živit,“ sděluje ČT24 teoretička umění Johana Lomová, členka Spolku Skutek, který se soustřeďuje na otázky sociálního postavení umělců a umělkyň. I lidé z výtvarné scény se tvorbě věnují na plný úvazek, fakticky je ale živí aktivity nad její rámec.
Umělci se podle Lomové v rámci daňového přiznání nehlásí k povolání umělce, protože to není živnost. Důsledky jsou prý rozsáhlé, například pak těžko prokazují své náklady nebo svou obživu skládají z tolika různých druhů prací, že soustředěná tvorba v zásadě není možná.
„Učí, dělají komerční zakázky, například grafické práce a umění nakonec dotují, stává se z něho hobby. Přímý důsledek kombinace více různých úvazku od typu výdělku má také často za následek, že umělci a umělkyně si platí zdravotní a sociální pojištění v nejnižší možné výši a zcela upouští od pravidelných plateb na nemocenské pojištění. Situace lidí v důchodovém věku je také svízelná, výše důchodu je minimální,“ vyjmenovává Lomová.
Průzkumy spojené s debatami o statusu umělce se organizovaly i v dalších odvětvích, třeba ve scénickém umění. Řeč není o známých hereckých a hudebních tvářích showbyznysu, které si vydělávají například i na sociálních sítích a u veřejnosti často podporují stereotyp o věčně zajištěném, protežovaném a obletovaném člověku. To ale realita většiny umělců nesplňuje, zvláště těch nezávislých a alternativních.
„Je tady nějaká romantická představa o komsi, kdo bude tvořit, i kdyby se měl živit jen suchou houskou. Tvůrčí práce je práce jako každá jiná – vyžaduje přípravu, odbornost nebo nadání, tím pádem si zaslouží být odměňovaná jako kterákoli jiná práce,“ myslí si Lipár. Společnost si podle něj někdy neuvědomuje význam umělců, stát zase například neví, kolik zde umělců vlastně je.
Podoba statusu umělce
Z výstupů kulatých stolů či dotazníkových šetření, které dosud debaty o statusu umělce provázejí, vyplývá, že dotazovaní řeší nestandardní pracovní podmínky, nízké a nepravidelné příjmy, nepředvídatelnost návratnosti umělecké práce a nedostatečnou sociální ochranu. To by mohl plánovaný status umělce částečně řešit.
Jeho ambiciózní verze by mohla nabídnout třeba různé slevy na dani, možnost podnikání na základě autorského zákona bez živnostenského listu či podporu při nízké pracovní vytíženosti. Status by ale mohl umělce také jen „registrovat“ bez dalších výhod.
„Myslíme si, že cílem by mělo být, aby umělci i další profesionálové na poli výtvarného umění, a také vlastně celá společnost, chápali umění, tedy to, co vystudovali a čemu věnují většinu svého času, jako svoji práci,“ míní Lomová. Za práci by měli dostat důstojné honoráře, to ale podle teoretičky není spojeno s jednorázovými dotacemi, ale s jistotou. „Proto je tak důležité, aby status byl například provázán se systémem sociálního zabezpečení a daňovým systémem,“ dodává.
Dalším tématem je, zda by měli pod status umělce patřit všichni, kdo se za umělce prohlásí s tím, že třeba mají uměleckou školu nebo letitou kariéru v oboru. Nebo zda by se měl status týkat i zaměstnanců divadel či orchestrů, kteří ale mají často standardní smlouvy na dobu neurčitou a nejsou tak náchylní k různým změnám, ačkoliv i jejich mzdy jsou nízké. V takovém pracovněprávním vztahu ale třeba básníci nebo vizuální umělci nejsou.
„Záleží, co bude status obnášet. Pokud vznikne jen jako prosté konstatování, že stát rozeznává status umělce, pak může být přiznán všem zmíněným, pokud bude reagovat na nestandardní pozici OSVČ, pak by měl být přiznán jen jim. Pak se jedná o institut, který je zřizován ku prospěchu profesionálních umělců OSVČ, kteří nejsou chráněni jako účastníci pracovněprávního vztahu zákoníkem práce,“ myslí si Lomová.
Podle Lipára by status umělce měl jednak tvůrcům poskytnout záchrannou síť, oporu a pomoc a zároveň by měl být součástí koncepčního přístupu Česka k dlouhodobému rozvoji kultury. Lomová si zase myslí, že by neměl být podmíněn kvalitativním měřítkem, ale hlediskem profesionality, soustavné tvorby a měl by se vztahovat především na činnost lidí působících na volné noze.
Ohledně podoby nové úpravy jsou možné i další spory – pod status umělce by mohli spadat pouze umělci, nebo třeba i různí techničtí pracovníci. Jednotlivé druhy umění mají také rozdílnou intenzitu, kdy například herci nazkouší několik her za rok, spisovatel však píše knihu delší dobu. „Pro některé bude otázkou i to, v jakém okamžiku ze statusu člověk vypadne, přestane být jeho součástí,“ dodává historička.
Ministerstvo: Analyzují se data
Ministerstvo ale nechce zatím podobu statusu umělce příliš komentovat. Momentálně prý pracuje na expertní úrovni a vyhodnocuje data, která má k dispozici z proběhlých diskusí a analýz a zejména z dokumentů, vzešlých z výzvy v rámci Národního plánu obnovy.
„Problematika statusu umělce je pojatá v různých zemích Evropské unie různým způsobem, navíc i v rámci kulturní obce existují různá očekávání nad tím, co, jak a komu byl měl přinést a z diskuse je patrné, že neexistuje jednoduché univerzální řešení. V tuto chvíli by tedy bylo předčasné hovořit o jakýchkoli detailech,“ sdělila ČT24 tisková mluvčí Jana Malíková.
Je podle ní pravděpodobné, že se ministerstvo kultury vydá cestou novelizace zákona o některých druzích podpory kultury. „Ministerstvo kultury pracuje na tom, aby byla norma předložena vládě do konce letošního roku,“ doplnila mluvčí.
Od té doby, co v roce 2020 Evropská unie vyčlenila finance na národní plány obnovy pro své členské státy, se Česko k zakotvení statusu umělce zavázalo. V kulturním sektoru v Česku pracují přibližně čtyři procenta lidí.