Praha – „Jsme úplně stejní, a zároveň naprosto odlišní. Ty jsi hrozně velký, já hrozně malý, ty jsi krásný, já ošklivý, ty nikdy necestuješ, já cestuji pořád, ty nikdy nepřijímáš žádnou literární cenu, já všechny beru. Ale jednu věc máme společnou – nemáme svou vlast, jsme exulanti,“ řekl prý Milanu Kunderovi při posledním setkání v Paříži Fernando Arrabal.
Španělský dramatik, filmový režisér, prozaik a básník byl v roce 2010 hostem Festivalu spisovatelů v Praze, do České republiky se opět vrátil letos na konci června na pozvání festivalu Literatura a současnost, který pořádá Ostravská univerzita.
„Už nesním, přesto mám jeden sen. Chtěl bych se stát šampionem ve hře v šachy. A pak bych se chtěl stát svatým nevěřícím.“
Arrabal se sice narodil se v roce 1932 ve španělské Melille v Maroku, o dvaadvacet let později ale emigroval do Francie, kde „napůl bývalý vlastenec, napůl vyhnanec“ žije. Před emigrací navzdory nesvobodě za vlády generála Franca založil v Madridu avantgardní Hnutí Panika. V Paříži se stal spolu s Ionescem a Beckettem jedním z protagonistů absurdního divadla.
„Tvorba je velká bolest. Když mě zavřeli za frankistického Španělska do vězení, Samuel Beckett vyslovil v dopise zásadní myšlenku: Stačí, jak Arrabal trpí, když píše, proto pánové soudci už jeho bolest nezvětšujte,“ prozradil Arrabal. „Nezávisí to na mně, že svou tvorbou vzbuzuji skandály, děje se mi to ale odjakživa. Když umíral generál Franco, zakázal v celém Španělsku uvádět mé hry a film, přitom v mém díle skutečně není nic, co by se mělo potlačovat, o čem by se nemělo mluvit.“
Arrabal je autorem více než stovky her, čtrnácti románů, osmi set básnických skladeb a sedmi celovečerních filmů, namátkou Guernica, Pohřeb sardinky, Vrakoviště aut, Poběžím jako splašený kůň, Ať žije smrt. Jeho hlavním dílem je ale prý román, který vyjde až po spisovatelově smrti. Prozatím má 1 320 stran.
„Můj život je jedna velká nespravedlnost, je totiž pohádkou. Všichni umělci, které jsem kdy poznal, žijí v chudobě. André Breton mi předtím, než zemřel, ukazoval svůj honorář z autorských práv, který představoval v přepočtu 500 korun. Za to se nedalo žít. Bydlel v malé garsonce, já mám obrovský byt, visí mi v něm obraz Picassa a Dalího a Magrittea, a přitom si to nezasloužím. Je to prostě pohádka,“ hodnotí svůj dosavadní život Arrabal.
