Praha - Dnešek, první ze čtyř svátečních velikonočních dnů, je v křesťanské tradici znám jako Zelený čtvrtek - den poslední večeře Páně a počátek největšího půstu v roce. Zelený se mu říká podle zeleniny, kterou jedí židé v tento den, nebo podle zelené louky, na níž se v zahradě Getsemanské Ježíš při loučení modlil. Utichl hlahol zvonů, neboť ty odlétly do Říma. Leckde se však naopak rozezněly hrkačky, jimiž obvykle malí chlapci zaháněli Jidáše. O den později Kristova zrádce připomínaly také jidášky pečené z bílé mouky a medu, které měly zabránit „zrádnému“ uštknutí.
„Poslední večeře“ je popsána v bibli a umělecky ztvárněna řadou slavných malířů a sochařů. Katoličtí kněží dnes v této souvislosti obnovují své kněžské závazky. Mše při svěcení olejů, kterou dnes biskupové slouží v katedrálách společně s kněžími diecéze, zdůrazňuje sílu a význam jejich společenství.
Po Zeleném čtvrtku následoval Velký pátek, den Kristova zatčení, odsouzení a ukřižování. Bylo nutné se očistit vnitřně nejpřísnějším půstem, i vně. Lidé vstávali obzvláště časně a podle krajových zvyklostí se omývali buď v rose či v potoce, aby zabránili různým neduhům. Na Bílou sobotu se opět rozezněly zvony. Několikadenním oslavám dala jméno „velká“ noc ze soboty na neděli, kdy byl Kristus vzkříšen a vyzvednut na nebesa. V tento den - Boží hod velikonoční - se podávala nejlepší jídla, tj. pečený beránek, speciální velikonoční nádivka či holoubata.
Následující Červené pondělí, krajově přezdívané jako pomlázka, koleda, mrskačka či oblévačka, je již bez zvláštního liturgického významu. Chlapci chodí s pomlázkami spletenými z čerstvých vrbových větviček, jimiž „vyplácejí“ ženy a dívky. Na Moravě má stejnou funkci oblévání studenou vodou.
