Praha - Přepjatá očekávání bez šance na splnění, řízená dohoda o předání moci nebo marné hledání spásy. Mnohé cíle z listopadu 1989 pokládá veřejnost za nesplněné a pojem demokracie stále častěji přitahuje termín krize. Nikterak příznivě nehovořili ani hosté letošního 17. listopadu během panelové diskuze s názvem Budování demokracie v Česku. „I po 24 letech jsme stále v politické pubertě…, z bolševika jsme si přinesli takový ten kolektivní alibismus a účelovost…, ze shora přijde nějaké řešení, a když nepřijde, tak budeme brblat…, jsme pasivními příjemci demokracie…“ Tak hodnotili současný stav české společnosti jeden ze služebně nejstarších politiků Petr Pithart, spolutvůrce novodobé fáze stranického systému Petr Havlík, politolog Lukáš Jelínek a ekonom a věcný glosátor Petr Robejšek.
POHLED ZEVNITŘ: DŘÍVE NAIVITA, DNES TRPĚLIVOST
Uplynulých 24 let demokratického režimu v ČR hodnotily osobnosti, které byly přímo u klíčových událostí na přelomu 80. a 90. let, ale také politologové hodnotící novodobou epochu s odstupem – ať už věkovým (Jelínek), nebo územním (Robejšek žije v Německu). Petr Pithart jako jeden ze signatářů Charty 77 a člověk, který po Václavu Havlovi převzal v polovině prosince 89 roli vyjednavače za Občanské fórum, je v hodnocení převratu i dalšího vývoje střídmý – i kvůli tomu, že si podle svých slov po celou dobu uchoval zdravý skepticismus.
Už 20. listopadu 1989, tři dny po rozehnání demonstrace na Národní třídě, Pithart napsal pražským studentům otevřený dopis s názvem Z čeho nás bude bolet hlava. Už tehdy podle svých slov předpovídal, že lidé možná budou chtít od výměny režimů příliš mnoho. „Já jsem viděl tu euforii, ta nádherná, ale naivní hesla a měl jsem tušení, že přijde rozčarování a nová vlna radikalismu – tak jak to v pozdějších fázích revolucí bývá. Ona nakonec přišla a nás, část Občanského fóra, smetla. V říjnu byl do čela zvolen Václav Klaus a na jaře 91 jsme se rozpadli,“ vzpomíná pozdější dlouholetý člen vedení Senátu.
V dopise naznačovaná pozdější „kocovina“ a střízlivění z nenaplněných představ ho ale právě díky skepsi nepřekvapila. „Varoval jsem, že ta hlava bude bolet hlavně z nás samotných… Tenhle postoj má tu výhodu, že potom nejste nějak zklamaní a rozčarovaní, což o sobě mohu říct i dnes,“ dodává Pithart. V hodnocení novodobé éry Česka se prý rád odvolává na slova někdejšího německého politologa a člena britské Sněmovny lordů Ralfa Dahlendorfa. Ten jednou prohlásil, že nejdůležitější věc při vývoji demokracie – utváření občanské společnosti – trvá zhruba 60 let. „Víme, že to jde ztuha, ale z hlediska této predikce jsme někde za první třetinou. Zatím máme ještě dost času,“ dodává Pithart s úsměvem. Právě občanská společnost je v Česku ale podle Pitharta terčem útoků téměř jako nikde v Evropě.
Petr Pithart:
„Já myslím, že to revoluce nebyla. Já na tom trvám a myslím si, že je to důležité a že to není záležitost nějakého hnidopišství. Mně ty definice vlastně nezajímají. Já jsem přesvědčen, že revoluce musí být podnik s rizikem, nejistým výsledkem a musí se počítat i s tím, že mohou být i oběti. Ani jeden z těchto podstatných případů ten listopad neobsahoval.“
POHLED Z ODSTUPU: ÚČEL SVĚTÍ PROSTŘEDKY
Podobně jako Pithart nesouhlasí se zažitým termínem „listopadová revoluce“ ani politik a publicista Petr Havlík – někdejší tiskový mluvčí Občanského fóra a spoluzakladatel ODS. Série dohod mezi zástupci Občanského fóra a komunistické vlády podle něj byla spíše kvazidohoda o převzetí moci. „My jsme to tehdy možná ani nevěděli a ti, kdo to věděli, tak byli součástí té dohody,“ neváhal si rýpnout člověk, který se s ODS (a Václavem Klausem) po třech letech rozkmotřil na protest proti vlivným podnikatelům a jejich roli ve straně.
A obezřetnost vůči spojení byznysu s politikou mu vydržela i nadále. I po téměř čtvrtstoletí Havlík mimo ideálů a symbolických hesel vidí na Listopadu a následných událostech hlavně stín zákulisí. „My jsme předtím vlastně nikdo nebyl připraven a jestli někdo byl připraven, tak to byli ti zkušení chlapci, kteří prognózovali, co se asi tak může stát, kam ta perestrojka může směřovat.“ Dosud činný komentátor a publicista nemá o době přílišné iluze – konec 80. let byl podle něho hlavně o „předběžné“ dělbě budoucí moci. Málo se například ví, že investiční společnost Penta založil generál Lorenc (pozn. Alojz Lorenc – poslední náčelník StB před převratem). A to má pak úplně jiné kontury v tom vnímání velkých byznysmenů," dodává Havlík.
V zamyšlení nad současným stavem chybí Havlíkovi hlavně větší odpovědnost lidí a vědomí, že sama demokracie není spásná. „Já si troufnu říct, že po těch 24 letech jsme stále v politické pubertě,“ tvrdí. A v nevyspělosti systému se podle něj odráží dobře známé problémy: málo politické kultury, právní stát, integrace menšin nebo transparentní rozhodování.
Petr Havlík:
„Demokracii samozřejmě ohrožuje mnoho věcí, ale nejvíc krize hodnot. Mluvím o krizi důvěry a odpovědnosti. Žijeme v zemi, kde málokdo věří málokomu a téměř nikdo za nic nenese osobní odpovědnost. My jsme si z bolševika přenesli to nejhorší dědictví, takový ten kolektivní alibismus a účelovost. To je náš největší nepřítel.“
POHLED ZVENČÍ: NEREMCAT A ANGAŽOVAT SE
Pohled se zahraničním odstupem, ale o nic méně kritickým vyzněním nabízí politolog a konzultant Petr Robejšek, žijící dlouhodobě v německém Hamburku. V českém pohledu se podle něho mísí dva extrémy – na jedné straně přílišná idealizace vzorů, na straně druhé zbytečně varovný pohled. Diskuze o krizi české demokracie je trochu moc alarmistická a bolestnická. „Na to, co se událo, dejme tomu, v posledním půlroce, se budeme s odstupem dívat mnohem klidněji, protože nebudeme vidět důvod pro obavy neb zoufalství,“ prorokuje Robejšek.
Spíše než o krizi demokracie se podle něj má zmiňovat krize elit. Vládnoucí elita dnes podle Robejška doplácí na fakt, že není schopná zvládnout řízení společnosti a místo toho nabízí zástupná témata. „Tím, že vytvářejí náhradní cíle, formulují domnělá ohrožení - odvádějí tím ve skutečnosti pozornost od toho, že nevědí, kde stojí ta společnost, kam má jít a jak jí tam dostat,“ zmiňuje politolog.
Ani česká společnost by podle Robejška neměla rezignovat na „demokratický“ postoj. „Občané si zjednodušují roli tím, že podle nich stačí zvolit nové strany a věci se automaticky zlepší. Tím trochu popírají to, že demokracie znamená odpovědnost pro všechny zúčastněné včetně jich,“ dodává Robejšek s výzvou k mnohem větší angažovanosti občanů – minimálně na komunální úrovni – a prosazování témat, která je na rozdíl od názoru většiny politiků skutečně zajímají. „Je naprosto nutné infiltrovat politické strany 'normálními' lidmi ze společnosti. Když tuto náročnou a nevděčnou úlohu obyvatelé této země nepřevezmou, nemají si stěžovat na nikoho než sami na sebe,“ nabádá české lidi.
Petr Robejšek:
„Česká elita i český národ podle mě nemá dostatečný potenciál energie, aby se opravdu sám o sobě podílel na utváření svojí současnosti a budoucnosti. Možnosti k tomu máme, ale nevyužíváme a zvykli jsme si na takovou tu postkomunistickou mentalitu: ze shora přijde nějaké řešení, a když nepřijde, tak budeme brblat nebo si budeme stěžovat.“
POHLED TEORIE: ROZLADĚNOST SE VRACÍ
Deziluze veřejnosti z politiků je naprosto oprávněná, tvrdí zástupce mladší generace politologů Lukáš Jelínek. Český systém doplácí hlavně na neochotu nalézt jakoukoliv programovou dohodu mezi jinak znepřátelenými tábory. Jediným druhem konsenzu, který mají české strany zažitý, je podle Jelínka čistě mocenský pakt. Lepšímu obrazu politiky prý nepomáhá ani relativně malý počet členů jednotlivých stran nebo malý důraz škol na politickou gramotnost.
„Něco jako politická ostražitost se velmi těžko dostává k těm generacím, které teprve dorůstají do života. My jsme pasivními příjemci demokracie. My občas vnímáme politiku a demokracii jako peníze z evropských fondů, které potřebujeme získat, využít a víc se na nějakém hlubším angažmá v té společenské rovině nesoustředíme,“ tvrdí Jelínek.
Lukáš Jelínek:
„Jednou z příčin listopadu 1989 bylo to, že přestal plnit určitý sociální kontrakt, který uzavřel se svými obyvateli ohledně životní úrovně, zaměstnanosti a dalšího. Když čteme o tom, že jsme zemí s nejnižší mírou chudoby, ale nejrychlejším směřováním k chudobě, nebo slýcháme, že 700 tisíc lidí je těsně nad hranicí chudoby – tak opět to naznačuje možnost krize takového sociálního kontraktu mezi státem a jeho obyvateli.“
