Police nad Metují – Paní Hirschmanová žije na Havaji, kde by si mohla ve svých osmdesáti čtyřech letech užívat důchodu. Místo toho přijela do rodných Čech, aby se před rodáky omluvila za svou minulost. Svůj životní příběh sepsala do knihy vzpomínek. Přiznává v ní, že se v mládí připravovala na kariéru nacistky, která měla vést Hitlerovu mládež. Až do konce války věřila v nadřazenost árijské rasy a německého vůdce zbožňovala. Dnes se ale za minulost stydí a nebojí se o tom mluvit.
Hansi Hirschmanová vyrůstala v obci Hony neboli Hutberg. Když však Československo obsadila německá armáda, malá vesnička na Broumovsku se stala součástí Velkoněmecké říše. Zatímco doma hlavně nevlastnímu otci překážela, učitel zdejší školy si ji oblíbil. Doslova hltala knihovnu tohoto přesvědčeného nacisty, včetně Hitlerova Mein Kampf. „Velice uznával Hitlera ještě před jeho nástupem k moci, a tak mě tou literaturou připravil k uctívání Hitlera,“ vzpomíná na svého mentora dnes více než osmdesátiletá Hirschmanová.
V roce 1940 pilná školačka zvítězila při zkouškách nacistických náborářů, kteří hledali budoucí nové vůdce Hitlerovy mládeže. V celých Sudetech patřila k nejlepším, a tak ji spolu s přibližně dvaceti dalšími Hitlerovými dívkami vybrali ke studiu nacistické školy Reichsjugenddienst v pražské Bubenči. Svou pěstounskou rodinu a rodný dům, kde neměla ani vlastní postel, tudíž opustila a až doteď se sem nikdy nevrátila.
Co jste si myslela o Češích?
„Byli jsme odlišní. Mluvili jsme jiným jazykem. Ale pak mě za nacistického Německa učili, že jsme nadřazená rasa. A já jsem tomu věřila, protože jsem tomu chtěla věřit. Byla jsem sirotek, kterého nikdo nepotřeboval nebo nechtěl, takže slyšet, že patřím k nadřazené rase, bylo opravdu něco.“
Ve škole, jež patřila do Ligy německých dívek (Bund Deutscher Maedel), se dívka ze Sudet připravovala na funkci politického vůdce. Měla učit další mladá děvčata politiku a přesvědčovat je, jak bude Hitlerovo nacistické Německo dobývat svět. Ideologická indoktrinace byla nezbytnou součástí vzdělání. „Stáli jsme pod německou vlajkou s nataženou paží a řekli ‘Vůdče, dej příkazy‘ a tomu jsme se podrobili,“ vypráví o každodenním rituálu bývalá nacistická studentka.
Hansi Hirschmanová
„Nevěděla jsem, že Hitler zabíjel Židy. A většina Němců to nevěděla. Dokonce ani dnes tomu nevěří. Já vím, že je to pravda.“
Na rozdíl od chlapců v Hitlerjugend se zde „rasově čisté“ Němky neučily střílet, místo toho byly vedeny k tomu, aby se jednou staly vzornými nacionálně socialistickými matkami. „Říkali nám, že kvůli tomu jsme se narodily, abychom vytvářely árijskou rasu,“ přiznává Němka. Za svůj příspěvek rase matky dokonce dostávaly mateřské kříže. „Rozdával se ve třech kategoriích. Ten třetí bronzový se dával za čtyři děti, pak to bylo za šest dětí a od osmi dětí a výše byl zlatý,“ vysvětluje historik Jan Uhlíř.
Po válce se Hansi Hirschmanové vysněná budoucnost rozplynula. Skončila v pracovním táboře u Brna, na který však kvůli násilnostem nerada vzpomíná. Odtud se jí za dramatických okolností podařilo utéct do Německa. Dnes žije ve Spojených státech, věnuje se charitě a jako misionářka jezdí se svým příběhem po celém světě. „Myslím, že bychom si měli odpustit navzájem. A já prosím, abyste mi odpustili za mou rasu, co jsme vám udělali,“ žádá nyní bývalá nacistka plný sál v Polici nad Metují.
Spisovatel Arnošt Lustig, který jako Žid prožil většinu války v koncentračních táborech, k tomu dodává: "Pokud si klademe otázku odpustit, nebo neodpustit, tak ve Francii stojí pomník, na kterém je napsáno: ‘Odpustit, ale nezapomenout’.
