Ostrava - V tvůrčí producentské skupině Lenky Polákové vzniká hodinový dokument Válka očima dětí, který vypráví příběhy dětí, které války připravily o rodiče, kamarády, dětství i vlast. I Česká republika, která zažila naposledy 2. světovou válku, se stala novým domovem dětských obětí válečných konfliktů z různých částí světa. Režisérovi Aleši Koudelovi a scénáristovi Martinu Pekárkovi se podařilo natočit cenná svědectví.
Kdo přišel s takovým námětem?
Nevím už přesně, jak to bylo, ale vymyslel jsem to ve dvojici s režisérem Alešem Koudelou. Dělali jsme spolu více filmů o válkách v různých historických dobách, přitom jsme se začali zajímat o osudy dětí. Války mají mnoho obětí, dospělí to ještě dokážou nějak pochopit, ale děti, ty stojí zcela mimo. Jsou vrženy do abnormální situace, za kterou absolutně nemohou. A vypořádávají se s ní svébytným způsobem. Na jednu stranu působí jakoby lehkovážně - během bombardování třeba lezou z krytu, neuvědomují si nebezpečí. Vyprávěli nám to pamětníci, kteří zároveň potvrdili, že ten lehkomyslný přístup zmizel ve chvíli, kdy ztratili někoho ze svých blízkých - rodiče, kamarády. Je jasné, že dítě zasáhne smrt rodičů, ale jednoduché není ani to, když jsou zabiti všichni jeho vrstevníci, všichni kamarádi, se kterými vyrůstalo. Je nepředstavitelné, když člověk nemá ani s kým sdílet vzpomínky, je úplně sám. Všichni hrdinové našeho filmu také říkají, že kvůli válce neuvěřitelně rychle dospěli. Otec odešel bojovat, jeho desetiletý kluk se měl postarat o matku a sestry. Měl být chlap a ochránce, najednou mu bylo o dvacet let více. Přišel o mnohé blízké, ale i o dětství.
Jak a kde jste hledali respondenty?
Bylo to dost komplikované. Vzhledem k omezenému rozpočtu jsme nemohli vyjet, kam bychom potřebovali, ale museli jsme hledat v Česku, mezi lidmi, kteří k nám utekli před válkou. Utečenci tady jsou, není tak těžké je najít. Problém je, že většina z nich odmítá mluvit, někteří i ze strachu o svou širší rodinu, která zůstala v nesvobodné zemi. Rozumím jim velmi dobře, nicméně do našeho filmu jsme potřebovali lidi, takže jsme se s nimi pomalu sbližovali, snažili jsme se získat jejich důvěru, přesvědčit je, že jejich příběh nezkreslíme ani nějak nezneužijeme. Hodně nám pomohlo, že ve filmu neřešíme politiku, neřešíme, kdo kterou válku způsobil. Zaměřili jsme se na osobní příběhy lidí, kteří to zažili jako děti. Politický a historický kontext jsme upozadili. Přesto jsme měli chvíle, kdy jsme ztráceli naději, že někoho přesvědčíme. Nakonec všechno dobře dopadlo.
- Na natáčení … autor: Martin Pekárek, zdroj: vlastní archiv http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4941/494069.jpg
- Na natáčení … autor: Martin Pekárek, zdroj: vlastní archiv http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4941/494068.jpg
- Na natáčení … autor: Martin Pekárek, zdroj: vlastní archiv http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4941/494066.jpg
- Na natáčení … autor: Martin Pekárek, zdroj: vlastní archiv http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4941/494067.jpg
Kdo tedy nakonec ve filmu vystupuje?
Vybrali jsme šest příběhů. Dva se týkají 2. světové války, a to bombardování Drážďan a bitvy v Dukelském průsmyku. Pak ve filmu vystupují oběti války ve Vietnamu, bojů v africkém Kongu, konfliktu v bývalé Jugoslávii a války v Čečensku.
Vietnamci, kteří u nás žijí, jsou většinou uzavření a nesdílní. Jak se vám podařilo dostat je před kameru?
Nebylo to snadné, ale přesvědčili jsme nakonec dokonce čtyři Vietnamce, kteří žijí v Praze a okolí. Ceníme si toho velice. Jsme asi první, komu se podařilo přesvědčit je, aby se svěřili se svými vzpomínkami na válku ve vlasti, jak ji zažili jako malé děti.
Hovořil jste o osamělosti dítěte, kterému zabijí všechny vrstevníky. Kterého z respondentů se to týká?
Jde o mladého černošského tanečníka Maurice z Konga. Poté, co přišel o velkou část rodiny, zvažoval, že vstoupí do armády nebo do některé bojůvky, tak jako skoro všichni kluci kolem něho. V Africe je to docela běžné. A je známo, že dětští vojáci jsou daleko krutější než dospělí, nedělá jim problém usekávat lidem ruce a jiné části těla. Je to pro ně často jediný záchytný bod, protože jejich dosavadní život ztratil smysl, nemají nikoho, jsou úplně sami. Armáda jim nahrazuje rodinu, mají pocit, že aspoň někam patří. Všichni Mauricovi vrstevníci odešli válčit, on jediný dva týdny váhal, přemýšlel, jestli se chce opravdu mstít a zabíjet, jestli to má smysl. A během těch čtrnácti dnů zjistil, že všichni kamarádi, kteří se nechali najmout jako dětští vojáci, padli. A tak přišel na to, že to není cesta. A našel i způsob, jak dát najevo odpor k válce. Jezdí po celém světě jako tanečník. Svůj příběh vypráví tancem, který doprovází velmi působivá projekce. Natočili jsme ho, když právě pobýval v Praze.
V jaké fázi je teď film?
Máme natočeno, dostříháno. Teď se dělají obrazové korekce, pak film půjde do zvukárny. Předpremiéra by měla být v ostravském Minikině na festivalu při Dnech NATO. A v televizi pak v roce 2014.
Martin Pekárek
Rodák z Brna Martin Pekárek začal pracovat pro Českou televizi po studiu literární vědy, které absolvoval na Ostravské univerzitě. Během šestiletého působení v ostravském studiu, kdy pracoval jako redaktor, dramaturg a scénárista, spolupracoval na pořadech Kultura.cz, Ta naše povaha česká, Reportéři ČT, Sabotáž a dalších. Napsal scénáře k dokumentárním filmům Banderovci, Tenkrát na Balkáně, Sloužil jsem ve wehrmachtu, Dvacáté století Oty Filipa. Aktuálně dramaturguje pro dětský kanál ČT: D nový pořad pro děti Čítanka.
