Praha - V repertoáru zpěvačky a skladatelky Zuzany Navarové souzněla latinskoamerická hudba s ozvěnami folku, romského folkloru, ale i s country, židovským klezmerem či blues. Se svou poslední kapelou Koa ukázala české hudební scéně pravou „world music“. Zuzana Navarová de Tejada (podle kubánského manžela Luíse) dlouho bojovala se zákeřnou rakovinou. Podlehla jí nečekaně 7. prosince 2004 ve věku 45 let.
Osobitá muzikantka, která svým ohebným altem uměla vyjádřit širokou paletu nálad svých veselých a jindy jímavých a intimních písničkových mikropříběhů, ozvláštněných vytříbeným básnickým jazykem, se narodila 18. června 1959. Poprvé na sebe královéhradecká rodačka Navarová upozornila jako členka skupiny Nerez. Ke dvojici Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál se v roce 1980 přidala už jako zkušená folkařka - „holka s kytarou“.
Studentka španělštiny milovala kouzlo bossa-novy, na Kubě nasála latinskoamerické rytmy a harmonii a tuto celoživotní inspiraci přinesla i do Nerezu. Propojením latiny s folkovou tradicí a ohlasy české a moravské lidové hudby, ale i s jazzem, flamenkem či rockem, vytvořila skupina zcela originální tvar, s nímž vyhrávala na festivalech Porta či na Vokalíze.
Tápání a veliký závod
Za 14 let v Nerezu vyzrála ve zpěvačku s procítěným výrazem a profilovala se jako autorka hudby a jedinečných textů. „Její texty nebyly úplně čitelné napoprvé, každý si v nich musel najít svoje, podle nálady,“ vzpomínal na ni Sázavský a podle jeho kolegy Vřešťála „měla v hlase tajemství“. Byli slavní, jejich písně zněly v klubech i u táboráků, oceňovala je i odborná kritika. Přesto tuto bouřlivou éru, také plnou mejdanů, pití a kouření, později Navarová označila za „tápání a veliký závod po celou dobu spolupráce“.
Po rozpadu Nerezu prošla Navarová tvůrčí krizí a zřejmě už pod vlivem vážných zdravotních problémů i radikální změnou životního stylu. Vydala se pak novou hudební cestou a z nervní „latiny“ znovu čerpala v sólovém albu Caribe (1992). Nový impulz jí dala dlouholetá spolupráce s kolumbijským písničkářem a brilantním kytaristou Ivánem Gutiérrezem (album Tres). S ním pak v roce 1998 založila i svou poslední skupinu Koa.
Jako Šántidéví
S Koa, která obsáhla nejrůznější hudební styly a etnické vlivy, vydala Navarová svá nejlepší alba Skleněná vrba, Zelené album a zejména Barvy všecky (2001), za které získala výroční cenu Anděl. Naposledy nahrála v roce 2003 album s názvem Jako Šántidéví (Bohyně míru), kterým chtěla „poslat do světa jedno dobré slovo, které posílí spíš tu hezčí stránku života“. Kromě češtiny, romštiny, slovenštiny, ruštiny a jidiš na něm zpívá i kečuánsky.
Psala také pro jiné interprety, třeba pro Marii Rottrovou, skládala scénickou a filmovou hudbu. Objevila romskou zpěvačku Věru Bílou a stála u zrodu kariéry tak trochu své nástupkyně, folkařky Radůzy. „S odstupem času si uvědomuji, jakým textařským a hudebním fenoménem Zuzana byla,“ ocenila Navarovou mezi jinými jazzová zpěvačka Jana Koubková.
V prosinci 2004 podlehla rakovině prsu, se kterou dlouho bojovala.
