Břeclav - Bejt olam znamená v jidiš „dům věčnosti“, jedno z označení míst posledního odpočinku. Stejnojmenná expozice v břeclavské synagoze se věnuje historii i současnosti břeclavského židovského hřbitova. První zemřelé tu židovská komunita pochovala už v roce 1670, nejstarší náhrobek pak pochází z roku 1717.
Z původního množství dvou tisíc náhrobků zůstalo dnes na břeclavském hřbitově jen 264. „Náhrobky se používaly k dalšímu zpracování, třeba ke stavbě domu,“ připomenula ředitelka Městského muzea a galerie v Břeclavi Alena Káňová. Desítky chátrajících pomníků se ale loni dočkaly rekonstrukce.
Výstava Bejt olam potrvá v břeclavské synagoze do 8. června. Městské muzeum a galerie Břeclav je otevřené od úterý do neděle vždy mezi 10. a 17. hodinou. Na výstavu o břeclavském židovském hřbitově se zájemci podívají za 30 korun. Děti, studenti a senioři zaplatí polovinu.
V komplexu židovského hřbitova stojí také novogotická obřadní síň podle návrhu vídeňského architekta Franze Neumanna, kterou město postupně rekonstruuje. „Každý rok jsme trnuli, jestli vůbec můžeme aspoň dvakrát za rok touto síní provázet a dělat zde nějaké kulturní počiny, protože stav byl rok od roku horší,“ řekla Káňová. Opraveno by mohlo být v roce 2016. Smuteční síň poté nabídne stálou expozici holokaustu břeclavských židů. Židovská kaple má ještě jeden unikát - je zmenšenou obdobou kostela Navštívení Panny Marie v Poštorné.
Židovský hřbitov v Břeclavi
Hřbitov byl založen pravděpodobně ve druhé polovině 17. století. Na ploše více než sedm tisíc metrů čtverečních se dnes nalézá téměř 300 náhrobních kamenů, z nichž nejstarší dochované pocházejí z počátku 18. století. Převládá bohatá barokní plastická výzdoba, vždy s hebrejským nápisem. V 80. letech 20. století byl zpustošený hřbitov určen k likvidaci a podstatná část náhrobků byla odvezena. V letech 1991–1993 nechalo město Břeclav provést parkovou úpravu areálu a dochované staré náhrobky nově osadit. Dnes je hřbitov kulturní památkou.
Zdroj: Městské muzeum a galerie v Břeclavi
Židovská komunita má na jihu Moravy dlouhou tradici. Na konci 17. století se v Podivíně začaly usazovat židovské rodiny prchající z Polska. Obec vzdálená osm kilometrů od Břeclavi se stala židovským centrem, kde v roce 1787 žilo 81 židovských rodin, což byl nejvyšší povolený počet. Postupně ale začali židé z Podivína odcházet, v roce 1930 se k židovskému vyznání hlásilo už jen 8 procent místních. Po válce nebyla židovská obec v Podivíně obnovena.
Židovská modlitebna existovala v minulosti také v Lanžhotě, Lednici, Valticích i Mikulově. Ta mikulovská byla vůbec největší na Moravě – a taky nejvýznamnější. Právě tam sídlili moravští zemští rabíni. Jejich hroby dodnes navštěvují Židé z celého světa a nechávají u nich přání a modlitby. Jiná města takové štěstí neměla. „V Kyjově nezůstalo z židovské tematiky vůbec nic, zůstali jen mrtví na hřbitově, a i ten hřbitov je v dezolátním stavu,“ vzpomenula pamětnice Věra Weberová, které bylo v době deportace do Terezína 9 let.
Leden 1943 znamenal odsun 2 837 obyvatel Kyjova, Hodonína a přilehlých obcí. Hned v prvním transportu odjelo na 500 židovských obyvatel z dnes již neexistující židovské čtvrti Kyjova. Zpět se vrátilo jen dvacet z nich. „Za první světové války přišlo do města na 6 tisíc haličských židů, za Kyjovem byl proto postavený uprchlický tábor,“ vysvětlila vedoucí vlastivědného muzea v Kyjově Blanka Pokorná. Poslední domy tamní židovské obce byly zbourány v roce 1967.
