Pořad Historie.cs zahájil úryvek z dobového filmového dokumentu Kronika našeho života z roku 1955: Po západní Evropě se rozletěl jiný plamen. Plamen rozhořčení nad tím, že Německou spolkovou republiku přijali do Severoatlantického paktu, a to právě v den 10. výročí bezpodmínečné kapitulace hitlerovského Německa, které rozpoutalo druhou světovou válku. Tím západní mocnosti pošlapaly své vlastní podpisy na Postupimské dohodě. Socialistické země je včas varovaly, že budou nuceny podniknout opatření v zájmu posílení vlastní obranyschopnosti. Šest let po vzniku Severoatlantického paktu byly evropské socialistické státy nuceny vytvořit vlastní politicko-vojenské obranné seskupení. Dne 14. května se ve Varšavě setkali zástupci osmi socialistických zemí, aby tu podepsali Varšavskou smlouvu a vytvořili kolektivní orgány pro politickou a vojenskou spolupráci včetně spojeného velení ozbrojených sil. Varšavská smlouva od svého vzniku spolehlivě slouží míru a socialismu. Přispěla rozhodujícím způsobem k tomu, že Evropa a celý svět byly zatím uchráněny požáru nové světové války. Socialistické země byly a jsou připraveny zrušit Varšavskou smlouvu, jakmile bude zrušen Severoatlantický pakt.
Varšavská smlouva
Pro starší generaci je Varšavská smlouva spojena s anonymními tanky bez výsostných znaků, které obsadily naši republiku v osmašedesátém roce, a je to vzpomínka emotivní. Ta vzpomínka je v nás ukryta, je špatná a velmi nepříjemná. Ale Varšavská smlouva je věc materiální a racionální. A právě Varšavská smlouva byla tématem pořadu Historie.cs z 22. října, do kterého moderátor Vladimír Kučera pozval bývalého ministra národní obrany generála Miroslava Vacka (MV) a historiky Michala Buriana (MB) z Vojenského historického ústavu a Pavla Minaříka (PM) z Vojenského ústředního archivu.
Proč Varšavská smlouva vůbec vznikla?
MV: Všemi historiky je popravdě přiznáváno, že dříve vznikla Severoatlantická aliance a šest let po ní Varšavská smlouva. Domnívám se, že to hlavní, co vygradovalo snahu založit jakousi protiváhu, bylo právě to, že bývalí spojenci z protifašistické koalice, spojenci Sovětského svazu, začali vyzbrojovat Spolkovou republiku Německo, a to narušovalo některé z přijatých zásad. A nakonec v současné době přiznávají historici i lidé ze Severoatlantické aliance, že hlavním důvodem bylo zabránit vlivu Sovětského svazu, jeho politiky, úspěchu ve druhé světové válce, kdy se jeho vliv rozšiřoval po celé východní Evropě.
Přepis dobového filmového dokumentu z roku 1955:
Ženeva 1955. Sovětský svaz zastupují Chruščov a Bulganin, Spojené státy Eisenhower, Velkou Británii Macmillan, Francii Faure. V poválečném období se mezinárodní vztahy výrazně zhoršily. Svět žije v nebezpečí jaderné katastrofy. Zrodil se pojem studená válka. Schůzky na nejvyšší úrovni jsou vždy určitým střetem zájmů. Avšak rozhodující je míra ochoty ke kompromisům. Na břehu Ženevského jezera převládlo vzájemné pochopení. Vznikl termín „duch Ženevy“.
MB: Otázka vzniku Varšavské smlouvy je poměrně složitá záležitost. Oficiálně se vždy uvádělo již zmiňované přistoupení Spolkové republiky Německo k NATO, ale řada lidí se ptá, co vznikem Varšavské smlouvy Sovětský svaz získal. Hegemonem armád svých spojenců byl již předtím. Armády ovládal prostřednictvím celé řady vojenských poradců, kteří fungovali jak u nás, tak v Polsku a v dalších zemích sovětského bloku. V posledních letech se řada historiků přiklání k variantě, že to celé byl velice chytrý kalkul Nikity Chruščova a že do jisté míry samotný vznik Varšavské smlouvy byla tak trošku nafouknutá bublina.
Nikita Chruščov totiž usiloval o vznik smlouvy o kolektivní bezpečnosti, a jakési organizaci, která by mohla nahradit již šest let existující Severoatlantickou alianci i čerstvě vznikající Varšavskou smlouvu. Sovětský svaz si uvědomoval, že NATO začíná ohrožovat jeho vojenskou převahu v Evropě, a varianta vytvoření nového vojenského svazku a zároveň jeho obětování za cenu současné likvidace NATO by byl opravdu velice chytrý moment.
PM: Z historického hlediska je situace v roce 1955 zcela odlišná od situace v roce 1949 jak po stránce politické, tak vojenské. V říjnu roku 1954 byly podepsány pařížské dohody, které předpokládaly přijetí Spolkové republiky Německo do Severoatlantické aliance a následné znovuvytvoření německé armády. Už v roce 1952 se součástí Severoatlantické aliance staly na jejím jižním křídle také Řecko a Turecko a je možné, že Sovětský svaz cítil případné ohrožení svých spojenců na Balkáně.
Když to sečteme, je tady možná změna poměru sil ve střední Evropě opětným vytvořením armády Spolkové republiky Německo plus možné ohrožení z jihu. To jsou důvody, které mohly vést Sovětský svaz k tomu, aby dal podnět k vytvoření této vojensko-politické organizace.
Víme o shromáždění v Moskvě, kde v roce 1951 Stalin vedoucím představitelům lidově demokratických zemí ve svém projevu předestřel možnost, že do dvou až tří let vypukne nový evropský nebo celosvětový konflikt. Následně to ovlivnilo výstavbu armád a víceméně i fungování hospodářství všech zemí do let 1953 až 54, kdy se objevily první ekonomické problémy, které znemožnily dokončení realizace tohoto programu.
MV: Padla tady zmínka o tom, jak všude byli sovětští vojenští přidělenci. Knížka Nejisté spojenectví, kterou napsala ministryně zahraničí Spojených států Condoleezza Riceová, hovoří o těchto skutečnostech. I když mám výhrady k mnohým skutečnostem, myslím si, že napsala pravdu o tom, že v našich jednotkách bylo v osmačtyřicátém roce asi 531 sovětských poradců, zatímco v polské armádě jich bylo 16 500. Takže u nás, když se budeme držet při zemi naší problematiky, to zase tak strašné nebylo.
Nedávno se otevřely archivy, z nichž jsme se dozvěděli řadu věcí o plánech Varšavské smlouvy. Jak to je tedy s tím ofenzivním nebo defenzivním zaměřením?
MV: Vždyť Američané také otevřeli své archivy, možná ještě dříve než Sověti nebo úplněji než Ruská federace. Zajímavá je jedna věc. Všichni víme, že Američané použili jadernou zbraň v srpnu 1945 - Hirošima, Nagasaki. Sovětský svaz měl jadernou zbraň v roce 1949. Málo se ale ví o tom (Američané to teď rozkryli), že na konci roku 1945 už měli plány na zničení asi sedmnácti sovětských měst právě jadernými zbraněmi.
Zeptám se jako laik: Když tedy měli Američané v pětačtyřicátém jadernou zbraň a Sovětský svaz ji měl až v devětačtyřicátém a západní strana světa měla také ofenzivní plány, proč tedy do něčeho Američané nešli, když měli v tu chvíli tak naprostou vojenskou převahu?
MV: Protože měli také rozumné lidi, kteří jim řekli, k čemu by takový konflikt spěl.
MB: Převaha Západu v té době spočívala v podstatě výhradně v odstrašení prostřednictvím jaderné zbraně. V běžných bojových prostředcích byla převaha na straně Sovětského svazu a jeho spojenců. To byla jedna z věcí, která vedla ke vzniku NATO. Západní spojenci totiž začali bezprostředně po válce poměrně rychle odzbrojovat a propouštět do civilu vojáky, kteří narukovali během druhé světové války, ale Sovětský svaz k tomu přistupoval velmi pomalu. Takže například v roce 1948, co se počtu mužstva týká, měli Sověti trojnásobnou převahu nad armádou Spojených států.
Spojené státy se cítily bezpečně mnohem déle než do prvních sovětských jaderných zkoušek, pocit naprostého bezpečí měly až do roku 1957. Teprve se startem první umělé družice a nebezpečím, že je možné vynést jadernou zbraň na orbit, přichází okamžik, kdy jsou Spojené státy konfrontovány s tím, že jim bezprostředně hrozí zásah jadernou zbraní.
PM: V roce 1955, kdy vzniká Varšavská smlouva, doznívá představa, že bude možné vést vyvážený ozbrojený konflikt za použití všech druhů ozbrojených sil. Místo toho nastupuje strategie použití jaderných zbraní, které jsou považovány za rozhodující prostředek při vedení války, a je to také jediná varianta, jakým způsobem může být válka vedena.
V polovině 60. let dochází ke změně vojensko-strategických koncepcí. Ukazuje se totiž (zejména na základě lokálních válek), že to, že nemůžou být použity jaderné zbraně, do jisté míry brání dosažení určitých cílů. Připouští se pak i varianta, že ozbrojený zápas bude veden za použití konvenčních ozbrojených prostředků a následně buď přeroste, nebo nepřeroste do použití jaderných zbraní.
MB: Co se týče 80. let, tak se asi shodneme na tom, že v té době fungovala celá Varšavská smlouva na úplně jiných principech než třeba v 50. a 60. letech, o kterých jsme se bavili před chvílí. Dokonce plány na bojové použití naší armády poprvé od 60. let vycházejí vyloženě z obrany a předpokládá se i ústup do hloubi vlastního území a zadržení postupujícího nepřítele.
MV: Proti tomu výhrady nemám, ale mohu vám říci, že kdybyste zpracovával všechny tyto plány (měl jsem tu možnost, že jsem se na tom podílel, nebo dokonce jsem dával některé myšlenky), tak bych vám rozkryl více věcí. Třeba i méně příznivých, ale i příznivějších. I když jsem jednostranného pohledu, tak vám řeknu, že jsem do toho viděl dost, a jsou to skutečnosti, které by bylo možno rozdiskutovat někdy, kdybyste měl zájem, ale ne před kamerou, protože řadu lidí to už vůbec nezajímá. Ale vás jako historiky by to jistě zajímalo.
PM: Nás jako historiky by to velmi zajímalo, protože v případě války v době, kdy jste vykonával funkci velitele západního vojenského okruhu, byste byl velitel fronty a zároveň jste se jako náčelník generálního štábu v červenci roku 1989 podílel na zpracování a schvalování operačního plánu. Ten byl shodou okolností v nedávné době publikován společně s dalšími operačními nebo válečnými plány Československé armády.
V podstatě máme unikátní možnost porovnat vývoj válečných plánů od 50. let až do konce 80. let, respektive poslední publikovaný válečný plán nese podpis prezidenta Havla z ledna roku 1990.
Prezident Havel udělal dvě věci: jednak připsal na úvodní list tohoto plánu noticku: „Pro případ, že NATO napadne Varšavskou smlouvu.“ A jako druhou věc udělal to, že nechal začernit všechny odkazy, které vedly k odehrávání se bojové činnosti mimo území Československa.
MV: To, co říkáte, že se začernilo, tak to se muselo dít, když už jsem nebyl ministrem. Jinak bych si na to jistě vzpomněl. Předkládal jsem mu to, tak to musím vědět.
Chcete drsnou skutečnost? Přelepil jsem podpis Gustáva Husáka, který byl na tomto plánu obranné operace, a říkám: „Pane prezidente, je to dokument, který má určitou platnost. Podepíšete ho nebo ne?“ „Podepíšu,“ řekl a doplnil tam onu noticku. Čili o tom vím, prožíval jsem to, byl jsem iniciátorem jeho podpisu.
Měli bychom se dotknout jádra věci, a to vlastní podoby operačních plánů.
PM: Jejich vzájemným porovnáním se vykrystalizují proměny vojenské strategie Varšavské smlouvy i vlastního místa Československé lidové armády v těchto strategických úkolech. Dovolil bych si kooperaci plánů z 50. a 60. let a pak ze 70. a 80 let.
V 50. letech naše operační plány spojuje to, že mají v podstatě dvě fáze. První fáze je obranná a slouží k umožnění mobilizace, k vyčkání příchodu hlavních sil. Druhá fáze je útočná, kdy v podstatě chceme obnovit suverenitu naší republiky a dosáhnout naší státní hranice, nebo ji případně překročit. Tuto státní hranici bychom však překročili o vzdálenost několika desítek kilometrů, případně 100 až 120 km, kde bychom se v podstatě zastavili. To je jedna charakteristická etapa.
Druhá charakteristická etapa nastává v roce 1960, kdy se v dochovaných operačních plánech sice hovoří o tom, že první úder bude ze strany Severoatlantické aliance, nicméně se v tomto období nesetkáme v našich operačních plánech s obrannou fází. Takže hned poté, co zlikvidujeme protivníka, který překročil naši státní hranici, se z pohraničí vydáváme směrem na západ. Je tady potom jen variabilita, jak daleko na západ bychom došli - jestli dojdeme na Rýn nebo až na území Francie, nebo jestli dojdeme pouze do poloviny Německa.
Pak je třetí etapa, které už se zúčastnil generál Vacek jako velitel okruhu, jako náčelník generálního štábu, od let 1985, 86, kdy se opětovně v našich válečných plánech objevují dvě období - období obranné operace a následné období protiútoku.
Hovoří historik Petr Luňák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nelze zpochybňovat to, že od počátku 60. let až do roku 1986, do Gorbačovovy perestrojky,se Varšavská smlouva připravovala na masivní ofenzivní operaci v západní Evropě. Smyslem této operace bylo obsadit během několika týdnů západní Evropu. To je kardinální rozdíl mezi tím, jak si případný konflikt představovala Severoatlantická aliance, která se v podstatě soustředila na obranu vlastního teritoria a nikdy neplánovala pozemní operace na území protivníka. To je nejzákladnější a nejdůležitější zjištění.
Plány jsou plány, a jak víme, jen velice málo plánů přežije první chvíli střetu s protivníkem. Čili osobně se domnívám, že tyto plány nebyly realizovatelné. To ale neznamená, že by se je Varšavská smlouva nesnažila naplnit se všemi důsledky.
Československá lidová armáda se měla vypořádat s velice kvalitními americkými vojsky v jižní části Spolkové republiky Německo. Samotná představa, že tím projde jako nůž máslem během několika dnů a během osmi dnů bude obsazovat Lyon, je úplně to nejabsurdnější. Měla při tom samozřejmě používat jaderné zbraně, které by protivníkovi způsobily velké ztráty. Nicméně fakt, že protivník by zřejmě použil jaderné zbraně i proti Československé lidové armádě a způsobil jí stejné škody, se v těch plánech neobjevuje.
MV: Když někdo řekne a začne tvrdit, že jsme osmý den měli být v Lyonu… Tam, kde jsem na to měl vliv, jsem napsal i normy. Měli jsme být po skončení obranné operace, odražení útoku čtrnáctý až šestnáctý den na Rýnu. Jak by to vypadalo, to si dovedu též představit. I bez použití i případně s použitím jaderných zbraní.
MB: Myslím, že se můžeme všichni shodnout na tom, že si nedovedeme představit, že bychom byli osmý den v Lyonu.
Možná je to historická anekdota. Polský ministr obrany Marian Spychalski kdysi navrhl, aby stejně jako v NATO byla rotace ve funkci velitele Varšavské smlouvy, maršál Koněv na to reagoval hněvivě: „Vy si myslíte, že z toho uděláme nějaké NATO?“
Pokud vím, tak v NATO skutečně byla rotace kádrů, neustále se scházely i politické špičky států NATO, což ve Varšavské smlouvě neprobíhalo. Navíc si neumím představit zásah NATO vůči své členské zemi, jak ho provedla Varšavská smlouva vůči Československu, přestože v preambuli Varšavské smlouvy je to zcela vyloučeno. A další věc, generál Prchlík v květnu 1968 na tiskové konferenci řekl, že Sovětský svaz si právě nechává exkluzivní práva ve Varšavské smlouvě. Skončilo to tak, že byl za to odsouzen ke třem letům vězení, z nichž si 22 měsíců odseděl. Neumím si představit, že by se něco takového přihodilo v mírové době v NATO.
MV: Generál Prchlík byl významná osobnost a jako náčelník Hlavní politické správy měl dávno před rokem 1968 jiné možnosti. Myslím, že úplně nesprávné je svalovat vinu na Husáka a jiné lidi. Prostě byl souzen. Prchlík byl člověk umírněný, který třeba nezasloužil takového postupu, ale nebyl tak významnou osobností, která by stála v popředí snah něco Sovětskému svazu vytýkat.
Další věc. Myslíte, že Severoatlantická aliance nemá rozděleno zastávání významných velitelských funkcí na evropském válčišti? Tak vám připomenu, že velitelem Severoatlantické aliance musel být v Evropě vždy americký generál. Ale na středoevropském válčišti už to mohl být kdokoliv - Němec, Belgičan, Holanďan atd.
A je tu ještě jedna věc, která se zopakovala asi v roce 1995. Jižnímu křídlu, které bylo trošku bolavým místem NATO, mohl velet podle jejich statutu kdokoli. Američané to ale nikdy z rukou nepustili, protože tam byla silná americká flotila a jiné prostředky. Když ostatní navrhli, že by to měli dělat třeba Italové, tak Američané řekli, že ne, a dělal to zase Američan.
Jako voják to chápu. Jestliže tam jsou v případě nebezpečí válečného konfliktu mateřské letadlové lodě, 100 letadel, 200 jaderných pum, tak se nedivte, že tomu nenechají velet Itala.
MB: Varšavskou smlouvu celou dobu provázely spory související právě s organizační strukturou. Varšavská smlouva od roku 1955 až do roku 1969 neměla pevně stanovenou strukturu jako třeba NATO, protože její vznik byl velice vágní. Potom vlastně celé období až do roku 1969 existovaly orgány Varšavské smlouvy, scházely se, ale velice nepravidelně, na rozdíl od orgánů NATO. Jednotlivé státy Varšavské smlouvy proti tomu postupně protestovaly. Řada z nich se dokonce dostávala na hranici vystoupení z Varšavské smlouvy, nebo z ní přímo vystoupila (Albánie).
MV: To je zajímavé, že všichni budou zneuctívat Ceauşeska, pak ho dokonce po roce 1989 nedůstojným způsobem i s jeho manželkou popravili. Vůči Rumunům byla řada výhrad i z jiných států.
MB: Ceauşescu je shodou okolností právě jedním z těch, kteří Sovětům dělali v rámci Varšavské smlouvy velké problémy. V 60. letech vlastně nastal pravý opak toho, o co Sovětský svaz během 50. let usiloval. Tehdy odmítal návrhy například Poláků na zřízení jasné organizace Varšavské smlouvy a na rotaci velitelů podle jednotlivých států. V 60. letech s příchodem moderních zbraňových systémů i Sovětský svaz dospěl k závěru, že organizace, organizační struktura, musí mít jasná pravidla a musí je mít daleko pevněji stanovena, než jak tomu bylo. Rumuni však byli ti, kteří to celou dobu úspěšně brzdili, vlastně až do roku 1968.
V roce 1969 v Budapešti na zasedání Varšavské smlouvy i pod vlivem toho, k čemu došlo v Československu, Rumuni nakonec ustoupili od svých požadavků a schválili všechno tak, jak to bylo navrženo Sovětským svazem.
PM: Jestli mohu několik slov k tomu, jakým způsobem fungovaly orgány Varšavské smlouvy. 14. května roku 1955, když byla podepsána Varšavská smlouva, se zároveň podepsala dohoda o vytvoření spojených ozbrojených sil s tím, že v jejich čele bude maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv. Tím byla vojenská struktura Varšavské smlouvy vyčerpána. Vznikl sice ještě štáb spojených ozbrojených sil, ale ten představoval pouze 40 osob. Každá členská země s výjimkou Sovětského svazu tam měla pouze jediného zástupce. Zbytek štábu Varšavské smlouvy představovali příslušníci sovětské armády.
Hovoří generál Mojmír Zachariáš (přepis doplňujícího rozhovoru):
Od května 1990 jsem byl osm měsíců na spojeném velení, což byl nejvyšší orgán Varšavské smlouvy. Na štábu jsem byl ve funkci představitele Československé armády - zástupce náčelníka štábu spojených ozbrojených sil. Se skupinou důstojníků nás tam bylo víc jak dvacet.
Za těch osm měsíců jsem neudělal tolik, co jsem u nás stačil udělat za dva dny. Byli jsme tam jako formální představitelé, kteří neměli přístup k žádným materiálům, dokonce jsem se sám sebe ptal, proč tam vůbec jsme, když nemáme co dělat, o čem rozhodovat. Zúčastnili jsme se nějakých výjezdů, třeba do Polska, do Rumunska a podobně, ale to byla věc formální, která byla spíše rozsahu obecného jednání. Dalo by se to dokonce přirovnat ke schůzi nějaké organizace než k řídící práci nějakého orgánu.
K zásadním věcem jsme neměli vůbec žádný přístup. A dokonce vím, že ani štáb ozbrojených sil nerozhodoval o těchto věcech, ale že to bylo připravováno na generálním štábu sovětské armády, kde se rozhodlo. Pak to šlo na štáb ozbrojených sil a odtud dál do jednotlivých členských zemí.
MB: Velení Varšavské mělo své představitele u jednotlivých členských zemí. U ministra byl tzv. starší představitel a pod ním byli představitelé u velitelů okruhů, velitelů armád, vojenských akademií a u některých druhů velitelů vojsk na ministerstvu.
V podstatě generál Vacek od roku 1981, kdy byl velitelem armády, měl po svém boku sovětského důstojníka v hodnosti generála a jeho pomocníka, plukovníka. Nebo když byl velitel okruhu či náčelník generálního štábu, měl po boku představitele hlavního velitele, což byl zase generál a jeho pomocník plukovník. Upřímně řečeno nevím o tom, že by naši vojenští představitelé zastávali obdobné funkce u sovětské armády nebo u jiných členských armád Varšavské smlouvy.
Takže do roku 1969 je pouze hlavní velitelství v Moskvě, které reprezentovalo asi 40 osob. V roce 1969 dochází k zásadní změně, kdy se štáb rozšířil, získal i svou vnitřní strukturu. Měl kolem tří set osob, my jsme tam měli kolem dvaceti nebo třiceti důstojníků včetně dvou generálů. Jeden generál zastával funkci přímo na štábu hlavního velitelství spojených ozbrojených sil jako představitel našeho generálního štábu. Další generál byl na nově vytvořeném technickém výboru.
Jaké to bylo, když jste měl vedle sebe generála s plukovníkem?
MV: Tento generál byl člověk, kterého jsem si vážil proto, že prošel frontu od Moskvy až do Postupimi. Byl to člověk fyzicky starší než já a řekl mi: „Zdržuju tě, Miroslave, ale než jsem sem jel, tak jsem musel jít na ministerstvo obrany. Tam mi dali přečíst všechno, co o tobě naše země ví. Že jsi studoval, jaké máš vzdělání atd.“
Závěr pro ně byl: „Nemysli si, že jsou to blbci a že ten Vacek je hlupák. Ty tam jedeš proto, abys kontroloval zásadní věci, zda probíhá dozbrojování, jak se vláda zavázala, ne Vacek. Do ostatních věcí se mu příliš nepleť.“ Šel na ústřední výbor strany a zopakovali mu totéž. Byl to člověk, který měl životní a válečné zkušenosti, a když psal hlášení, tak mi dával číst, co píše.
Hovoří generál Mojmír Zachariáš (přepis doplňujícího rozhovoru):
Oficiální vztahy byly dost komisní, protože Sověti si uvědomovali, že v podstatě rozhodují, a v naší armádě musíme plnit, co se rozhodlo někde jinde. To se týká především plánování operací, ať už to byly operace v mírové době (rozsáhlá cvičení) nebo i zpracování plánů na případné použití armády za války, ať už bez jaderných zbraní nebo s nimi.
O těchto plánech se u nás nerozhodovalo, to rozhodoval v Moskvě generální štáb, který vydal pokyny. K nám přišla závazná instrukce ve smyslu: Operace je plánována v takovém rozsahu, v takové šířce, v takové hloubce. Nám nezbylo nic jiného, než to detailně rozpracovat.
Nemáte pocit, že to není dobře?
MB: Každá armáda by měla být svébytnou součástí státu, kterému slouží. Rád bych navázal ještě na věc dovyzbrojování podle toho, k čemu se naše vláda zavázala, protože to je jedna z významných součástí historie Československa v rámci Varšavské smlouvy. Náš stát byl už od Rakousko-Uherska zbrojní velmocí, bylo tomu tak za první republiky, za druhé světové války, za protektorátu a bylo tomu tak i po druhé světové válce a v době našeho členství ve Varšavské smlouvě. Například zbrojní výroba na Slovensku už v roce 1960 dosáhla téměř 50 procent hrubého domácího produktu Slovenska, což je z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelné číslo, a ČSFR s tím měla potom v 90. letech obrovské problémy.
To, s čím se potýkal náš průmysl v rámci Varšavské smlouvy a celá naše armáda, byla unifikace výzbroje, která začala hned v 50. letech. To je velice zajímavá věc, která zarazila vývoj celé řady velice nadějných prototypů, které vyvíjel náš průmysl. Příkladem jsou i terénní automobily Škoda, které dosahovaly naprosto nadprůměrných výkonů, ale naše armáda byla bohužel už v 50. letech nucena nakupovat sovětské terénní automobily GAZ. Týkalo se to samozřejmě celé řady další výzbroje.
Na Slovensku se vyráběly především tanky, obrněné transportéry a kanóny, které v naprosté většině nebyly československé konstrukce, ale přebírali jsme je pouze jako licenční výrobu. Zajímavé je, že vždycky to má svoje pro a proti. Když se rušil vývoj řady českých prototypů, doplácel na to stát financemi, které do toho předtím vložil. Na druhé straně však Varšavská smlouva v rámci unifikace dosáhla něčeho, čeho NATO nikdy nedosáhlo. Volný trh, který fungoval na Západě, totiž vedl k tomu, že každý stát vyráběl své vlastní automobily, radiostanice, letouny atd. Ty byly kompatibilní, ale nebyly jednotné.
To znamená, že třeba naši spojaři, když začali od 90. let jezdit na cvičení s NATO, tak zatímco s armádami ostatních států Varšavské smlouvy navázali spojení během půl hodiny, ostatním státům NATO to trvalo třeba dny, někdy i déle. Takže v tomto směru to, co probíhalo v rámci Varšavské smlouvy, bylo z vojenského hlediska jednoznačně pozitivní, ale na jednotlivé ekonomiky států včetně nás to mělo velice zhoubný dopad.
(redakčně kráceno)