Vliv Spojených států na vznik samostatného Československa a vlastně i na celkové upořádání Evropy po první světové válce je nezpochybnitelný. A to ať hovoříme přímo o americké administrativě či našich krajanských spolcích. Obrovský vliv měly i během druhé světové války a po ní, Československo si však za partnera vybralo Sovětský svaz. A právě toto spojenectví pak ovlivňovalo česko-americké vztahy až do roku 1989.
USA zplodily ČSR
Hosty Historie.cs ze 14. listopadu byli amerikanista Miloš Calda z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a historik František Hanzlík z Univerzity Obrany Brno. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
V jistém smyslu měla Amerika velký vliv na to, že jsme se stali svobodným státem?
Hanzlík: Amerika se podílela na velmi výrazné jak materiální, tak finanční, ale samozřejmě také politické pomoci. Jako jedna z vítězných mocností totiž na mírových jednáních ve Versailles spolurozhodovala o vzniku samostatné Československé republiky.
Nedávno tady byly debaty o Wilsonově soše, Hlavní nádraží se dříve jmenovalo Wilsonovo. Jakou roli v tom sehrál americký prezident Wilson?
Calda: Klíčovou. Prezident Wilson byl intelektuálně brilantní člověk, jediný vysokoškolský profesor, který se kdy stal prezidentem Spojených států (vládl v letech 1913 až 1921). Wilson se hluboce zajímal i o problémy Evropy. Znal americké ústavní právo a psal velice hluboké úvahy o podstatě státu vůbec. Už v roce 1889 napsal ve svém díle The State (Stát), že Češi tvoří v germánském elementu jakýsi klín. Měl tedy pro geopolitické postavení českého národa docela pochopení už dávno předtím, než se vůbec poprvé setkal s Masarykem.
Když pak Wilson přišel se svými Čtrnácti body (program uspořádání světa po 1. sv. válce z ledna 1918 – pozn. red.), navrhoval v nich reformu Rakouska-Uherska a autonomii pro jednotlivé národy. A právě tehdy zasáhla československá emigrace, zejména T. G. Masaryk, který si sjednal přístup k Wilsonovi a podařilo se mu ho přesvědčit, že autonomie je málo.
Hanzlík: Vedle klíčové úlohy amerického prezidenta hrálo důležitou roli působení našich krajanů. Když vypukla válka, vzniká Českoslovanský pomocný výbor, jehož účelem bylo shromažďovat finanční prostředky a poskytovat pomoc strádajícím jak v Rakousku-Uhersku, tak Čechům a Slovákům v zajetí. Zároveň však vzniká Českoamerický výbor pro osamostatnění a pomoc českému národu. Nehovořilo se sice ještě o samostatném státu, ale víceméně o autonomii minimálně v rámci Rakouska-Uherska. A již do srpna 1914 byly získány první finanční prostředky.
Klíčovou úlohu sehrávali naši krajané v Chicagu a New Yorku, kde byl vytyčen program na osamostatnění českého a slovenského národa a jako vůdčí osobnost zahraničního odboje byl bezpochyby uznán T. G. Masaryk. V Chicagu se také konaly obrovské manifestace v řádu tisíců osob na podporu českého národa.
Historie.cs - USA zplodily Československo (zdroj: ČT24)
Kdy se k tomu přidala Slovenská liga (slovenská krajanská organizace – pozn. red.)?
Hanzlík: Slovenská liga podporovala také činnost krajanů. V roce 1915 na podzim byly podepsány Clevelandské dohody, kde se nejvýznamnější krajanské organizace, České národní sdružení a Slovenská liga, dohodly na společném postupu za vytvoření samostatného státu. Velkou úlohu v tom navíc sehrávala krajanská organizace Národní svaz českých katolíků.
Po roce 1917 se všechny tyto organizace spojily pod vedením Československé národní rady a organizovaly všestrannou finanční a materiální pomoc a také nábor do armády. Nejdříve do kanadské armády, a když začaly vznikat legie, tak do československých legií ve Francii. Kanadská armáda byla totiž součástí Britského společenství národů, a protože Velká Británie byla ve válce, byla to jediná možnost, jak bojovat proti Rakousku-Uhersku.
Ovšem nebyli to jenom Češi a Slováci a nebyl to jen Wilson. Myslím, že v Americe museli lobbovat i jiní. Říká se, že nám pomáhali američtí Židé?
Calda: Je to naprosto logická úvaha. Masaryk se kdysi dávno účastnil veřejné kampaně na obranu Hilsnera, kdy vyvrátil jeho obvinění z rituální vraždy. To u amerických Židů muselo vyvolat nějaký ohlas.
Hanzlík: Krajanům se podařilo vytvořit velmi zajímavý systém působení na americkou administrativu a zákonodárné sbory jednotlivých států. Dokonce vypracovali seznam krajanů v různých funkcích v americké administrativě i po jednotlivých státech. A těm pak vysvětlovali postavení českého a slovenského národa v rámci Rakousko-Uherska a žádali je, aby vystupovali ve prospěch jeho osamostatnění. Je také známé památné vystoupení Karla Perglera, známého chicagského advokáta, v únoru 1916 v americkém Kongresu, které mělo obrovský význam. Situace, kdy americká vláda a členové zákonodárných sborů o Češích a Slovácích příliš nevěděli, se tak změnila v podporu vytvoření samostatného státu.
Calda: To všechno se dělo na pozadí vstupu Spojených států do první světové války. Spojené státy dlouho váhaly. Prezident Wilson v létě 1914 vyzýval národ k neutralitě ducha. Bál se totiž, že se americký národ rozštěpí, protože jednotliví Američané budou podporovat státy, ze kterých přišli oni nebo jejich předkové. A tomu chtěl zabránit.
V listopadu 1916, kdy byl podruhé zvolen prezidentem, bylo Wilsonovým hlavním heslem na všech plakátech: „On nás uchránil před válkou.“ Jenže neuplynulo ani půl roku a Spojené státy do války šly. Zdaleka tam přitom nebyl tak velký konsenzus, že by se celý americký národ chtěl nadšeně vrhat do evropské války.
Nakonec v dubnu 1917 ale do války vstoupili poté, co Německo obnovilo neomezenou ponorkovou válku proti námořní přepravě přes Atlantik. A tím se Spojené státy, vlastně mimochodem, staly nejmocnějším světovým státem. Asi to nebyl jejich úmysl, ale takhle to prostě dopadlo. Vedle nich byla totiž jen zesláblá Francie, vyčerpaná Velká Británie, poražené Německo a Rusko v rozkladu, v rukou bolševiků. Poprvé v dějinách se ukázalo, že Evropa není schopna si sama vyřešit vlastní problémy a konflikty.
Velká Británie byla do 80. let 19. století dílnou světa, měla úžasně rozvinutý průmysl, velkou průmyslovou výrobu. Někdy v 80. letech načas Brity předstihlo Německo. A najednou jsou tu statistiky z roku 1904 a 1905, kdy Spojené státy v průběhu deseti let předstihly nejen Německo a Velkou Británii, ale i součet jejich ekonomické výkonnosti. Čili Spojené státy byly ekonomickým gigantem už začátkem 20. století, ale mezinárodně-politicky byly trpaslíkem.
Čili válka jim vlastně pomohla.
Hanzlík: Doplnil bych význam působení krajanů z vojenského hlediska. Víc jak 30.000 Čechů většinou dobrovolně nastoupilo do americké armády, ještě než Státy vstoupily do války. Bylo to také na základě výzev Českého národního sdružení a Československé národní rady americké. Stejně tak tam vstoupilo 12.000 Slováků. A další 3.000 krajanů pak nastoupily do československých legií ve Francii.
Spojené státy navíc umožnily v dubnu roku 1918 vytvoření vojenského tábora ve Stanfordu nedaleko New Yorku, kde se připravovali dobrovolníci pro odchod do Francie.
Trochu tehdy nevyšel Štefánikův plán získat pro legie ve Francii 20.000 až 30.000 dobrovolníků, protože když Spojené státy vstoupily do války, musel nastoupit každý, kdo měl odvodní povinnost do americké armády. Takže do legií odešlo pouze 3.000 osob, které odvodní povinnosti nepodléhaly.
Ještě jednu otázku ke krajanům. Když měli tak velký vliv na vznik samostatné Československé republiky, osobovali si nějaké právo zasahovat do jejího uspořádání a jejího fungování v roce 1918?
Hanzlík: Neosobovali si žádné takové právo. Pouze vycházeli z toho, že poměry v republice budou demokratické, aby nedocházelo k aktům msty vůči těm, kteří dříve třeba podporovali Rakousko-Uhersko a podobně.
Jinak masivní finanční pomoc lidem, kteří utrpěli ve válce, nejenom obyvatelům nové republiky, ale například i pozůstalým po padlých za války, pokračovala až do roku 1922. Nutno bohužel dodat, že když pak přijeli krajané, aby se podívali, jak je s tou pomocí nakládáno, zjistili, že část pomoci se dostala po česku úplně někam jinam. Proto byla na základě těchto informací pomoc postupně utlumována, až po roce 1922 skončila úplně.
Calda: Spojené státy měly ještě před vstupem do první světové války agenturu pro potravinovou pomoc, v jejímž v čele stál pozdější americký prezident Herbert Hoover. Spojené státy byly v situaci, že nevěděly, co s potravinami, a měly problém se jich zbavit. Ale aby nezničily zemědělce příliš nízkými cenami a zároveň tam nebyl absolutní nedostatek potravin, tak je rozdávaly.
Podle instrukcí amerického Kongresu měly být potraviny rozdávány spojeneckým státům. Československo bylo spojenecký stát, ale po první světové válce na tom bylo relativně dobře, rozhodně bylo potravinově soběstačné. Problém byl ale v nové Rakouské republice. Hoover tak po dohodě s Masarykem použil československé území jako tranzitní teritorium a pomáhali hladovějícím Rakušanům.
A Američané si brali nějaké právo na to, aby řídili chod nově vzniklých států, na které měli takový vliv?
Calda: Pokud vím, tak ne. Američané mají skoro až podmíněný reflex, že po válce chlapci musí zase zpátky k rodinám, do civilního života. A to se po první světové válce odehrálo velice rychle. Podobné to bylo i po druhé světové válce, kdy se Američané stahovali z Evropy takovým tempem, že to jen zesílilo Stalinovu mlsnost.
Nad Československem se začíná stmívat, vedle máme Adolfa Hitlera, blíží se Mnichov. Jak se k tomu stavěly Spojené státy a jak naši krajané ve Spojených státech?
Hanzlík: Po první světové válce aktivita krajanů upadala, ale když nastoupil v Německu Hitler k moci, zase začala růst, protože Československo považovali i za svůj výtvor. Na jaře 1938 se sešel sjezd Českého národního sdružení, kde byla vydána brožura s úkoly na pomoc Československu. Využili přitom zkušenosti z první světové války – opět vypracovávali seznamy senátorů, kongresmanů, začali organizovat peněžní sbírky. Takže již v létě 1938 byly do Prahy zasílány finanční prostředky na obranu republiky. Ovšem když přišel Mnichov, krajané ho vnímali trošičku jinak. Pro nás to byla obrovská tragédie, ale pro ně to byla oběť Československa k udržení míru.
Po podpisu mnichovské dohody, bylo to i v souvislosti se 20. výročím vzniku republiky, legionáři z první světové války masově odevzdávali francouzská a britská vyznamenání na protest proti podpisu mnichovské dohody. Do Spojených států odjel bratr prezidenta Beneše Vojta, který už na podzim organizoval akce krajanů na podporu republiky. A po 15. březnu 1939 už to bylo zcela jasné. Krajané se jednoznačně postavili na podporu zahraniční akce prezidenta Beneše a organizovali rozsáhlou finanční pomoc našemu zahraničnímu odboji.
Jak reagovala Amerika na Hitlera a poté na Mnichov?
Calda: Prezident Roosevelt byl samozřejmě demokrat a jako málokterý Američan viděl velice dobře do budoucnosti a věděl, že Hitler znamená veliké nebezpečí. Jeho problémem bylo pohnout izolacionistickou Amerikou.
Teď bych malinko odbočil: Američtí politici, kteří se ucházejí o úřad prezidenta, potřebují slušné finanční sumy, aby mohli vést svou kampaň. A je to zařízeno tak, že ti, kteří přispějí na kampaň vítězného kandidáta, často očekávají nějaké posty, zejména diplomatické.
Prezidenta Roosevelta například podpořil jakýsi Joseph Davis, který se pak stal v roce 1933 prvním americkým velvyslancem v Moskvě. Tenhle člověk byl sběratelem umění a rád si do vlasti „exportoval“ ruské ikony, které měly ve stalinském Rusku nulovou hodnotu. A za povolení k jejich vývozu pak tvrdil, že moskevské procesy jsou autentické a že je jim třeba věřit, což je naprosto absurdní.
Obdobným případem byl otec prezidenta J. F. Kennedyho, Joseph Patric Kennedy. Ten za podporu Rooseveltovy volební kampaně v roce 1932 dostal za odměnu nejprestižnější místo pro amerického velvyslance, a to velvyslanectví v Londýně. Kennedy se tam později vyjadřoval o novém, mladém, silném a zdravém Německu a veřejně podpořil mnichovskou dohodu. To Roosevelta natolik rozlítilo, že se mu podařilo ho nějakým způsobem odvolat. (Joseph P. Kennedy se pak stal byznysmenem a bankéřem a v Massachusetts si pěstoval ten svůj kennedyovský klan.)
Hanzlík: Zajímavé je, že byť Spojené státy americké nebyly ve válce s Německem, umožňovaly a podporovaly aktivity našich krajanů, které směřovaly jednoznačně proti Německu, a naopak podporovaly československý zahraniční odboj. Například když v roce 1939 vznikaly naše jednotky ve Francii a v Anglii, krajané v Americe do nich prováděli nábor dobrovolníků a umožňovali jim odejít do těchto jednotek přes československé konzuláty, kterých bylo v Americe několik.
Jak se zachovali Američané vůči nám po roce 1945?
Calda: Po konci války v Evropě válka pro Američany stále pokračovala v Pacifiku a její trvání bylo nejisté. To, že bude nakonec ukončena dvěma atomovými výbuchy v srpnu 1945, se tehdy nedalo předpovídat.
Američané tak v souhlase se smlouvami se Sovětským svazem vyklidili i Durynsko a chystali se na poválečnou rekonstrukci. Hlavní snahou Harryho Trumana totiž bylo navrátit miliony vojáků do civilního života. Měli na to skvělý program, v americké historiografii se mu říká „GI Bill“.
Samozřejmě Američané měli zájem na tom, aby Československo nespadlo do sovětského bloku. Jenže když se československá vláda v létě 1947 po návštěvě Moskvy rozhodla nezúčastnit se Marshallova plánu, začalo jim být jasno, že Sověti to tady dostanou. Ostatně je známý výrok Jana Masaryka na letišti po návratu z Moskvy: „Do Moskvy jsem odjel jako ministr zahraničních věcí a vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“
A jak se Američané stavěli k roku 1948?
Calda: Pokoušeli se dostat pár lidí, u kterých to šlo, do emigrace, a únor samozřejmě odmítali jako komunistický puč. Ale to už bylo souběžně s první berlínskou krizí, s roztržkou Stalina s Titem. Ty poměry se zostřovaly.
Hlavní doktrínou bylo zadržování komunismu. A to znamenalo nepřipustit další rozšiřování sovětské sféry vlivu, ale bez vojenského zásahu, zkrátka to mělo vyhnít zevnitř. Myslím, že tato doktrína slavila úspěch, i když opožděně.
Hanzlík: Československo bylo považováno za sféru sovětského vlivu a americké zpravodajské služby ani ostatní složky se příliš nesnažily zabránit tomu, co se tady dělo.
Zajímavá situace ovšem nastala v krajanském hnutí, které se rozdělilo na dvě části. České národní sdružení vystoupilo z Československé národní rady americké. A rozdělili se i Slováci. Vzniklo Slovenské národní sdružení, které bylo proti tomu, co se v Československu dělo. A zbylá Slovenská liga pak podporovala ty, kteří odešli do USA a kteří působili za klerofašistického režimu.
V době února byl představitel Českého národního sdružení Adolf Kačer, přijal ho pražský primátor, přijal ho Klement Gottwald. Ve Spojených státech vyšlo v krajanských novinách „podporujeme novou vládu Klementa Gottwalda“.
První obrovskou vlnu nevole proti novému režimu vyvolala smrt Jana Masaryka, která byla v Americe brána jako vražda, nikoli jako sebevražda. V roce 1949 začaly být opět vybírány finanční prostředky na podporu akcí proti režimu. V České národní radě se přitom setkávaly dopisy z celé Ameriky. Jedni psali, že dají poslední cent, druzí, že nedají vůbec nic. Ti druzí totiž namítali, že když vznikala republika, dali všechno, šlo o svébytnost národa. Když byla druhá světová válka, šlo opět o holou existenci národa, tak také dali poslední cent. Ale to, co se děje dnes v Československu, je věc lidí, kteří v Československu žijí. A byly tam i takové názory, že kdyby skutečně 90 % obyvatelstva, jak je prezentováno, nový režim nepodporovalo, nemohl by existovat.
Až na začátku 50. let, kdy došlo k popravě Horákové, generála Píky, procesu se Slánským, dochází znovu ke sjednocování úsilí proti režimu a vzniká Rada svobodného Československa a Svaz československých důstojníků v exilu.
Jak se po roce 1948 chovali američtí krajané a jak se chovala americká administrativa k exulantům?
Calda: Schválili tam zvláštní zákon, který poskytoval kvóty pro uprchlíky z Československa. Podobně byl po maďarském povstání schválen obdobný zákon pro uprchlíky z Maďarska. Ale byly tam takové případy jako třeba Jiřího Voskovce. Když Voskovec už nechtěl dál žít v komunistickém Československu, dorazil do Ameriky, kde ho pak drželi někde na Ellis Islandu, odkud koukal okny na Manhattan a nemohl dosáhnout přijetí.
Hanzlík: S emigrací do Spojených států to bylo velmi složité i přes kvóty. V archivu Čechů a Slováků v Chicagu jsme našli spousty dopisů, kde lidé v utečeneckých táborech po celé Evropě žádali o pomoc. Ve Spojených státech se pak za ně musel někdo zaručit a museli mít kde pracovat, takže to bylo velmi problematické.
Je to vidět třeba na příkladu generála Mikuláše Ferjenčíka. Slovenská liga, nazývali je „ligoši“, ho obvinila, že měl podíl na zavraždění americké vojenské mise v průběhu Slovenského národního povstání. Ferjenčík pak strávil s celou rodinou více než rok na Ellis Ilandu, musel si najmout nejlepší právníky a odcházel odtamtud s dluhem 6.000 dolarů.
A pomáhali čeští krajané exulantům?
Hanzlík: Ano, pomáhali jim. Nabízeli možnosti podpory na studiích, pokud se týkalo mladých lidí, nebo třeba výuku anglického jazyka. Takže pokud byly možnosti a kvóty to umožňovaly, krajané pomáhali. Také tam byl Sokol, koneckonců Antonín Hřebík, poslanec národních socialistů a starosta Sokola, potom, co se dostal do Spojených států, dělal starostu celoamerického Sokola. Takže ta pomoc tam byla.
Pak přišel neuralgický rok 1968 se srpnovou resekcí. Je pravda, že Spojené státy daly Sovětskému svazu své „můžete“?
Calda: Obávám se, že ano. Ve Státech dosluhoval prezident Lyndon Johnson, který už v březnu 1968 prohlásil, že se nebude ucházet o druhé volební období, protože jeho preference spektakulárním způsobem klesly. Na obzoru se totiž objevil mladší bratr J. F. Kennedyho Robert Francis, který měl u demokratických voličů větší podporu.
Johnson už toho měl všeho dost. Původně se chtěl stát vnitropolitickým prezidentem, který zlikviduje chudobu, zmírní rasové třenice a podobně, ale nakonec to všechno přišlo vniveč. Johnson se zapletl do vietnamské války, a to ho stálo úřad. Takže v srpnu 1968 to byl zlomený člověk, měl to za pár a dá se říct, že pil.
Hanzlík: Důležitá tam byla role izraelské války v roce 1967. V té době začínaly Spojené státy jednat se Sovětským svazem o omezení strategických útočných zbraní, což braly z hlediska národní bezpečnosti jako prioritu. Historici dokonce našli dokumenty americké vlády, ve kterých byly oficiální pokyny americkým velvyslanectvím, aby učinily všechno pro to, aby Sovětský svaz neměl výrazné problémy s okupací Československa. Spojené státy se totiž obávaly, že by Sověti mohli od jednání o strategických útočných zbraních odstoupit.
Jedna věc však byla oficiální politika a druhá to, co se dělo v rámci krajanů a jednotlivých států. K 50. výročí vzniku samostatné republiky se připravovala velká akce. A Rada svobodného Československa a Svaz československých důstojníků v exilu podporovaly pražské jaro. Je ovšem zajímavé, že už v květnu 1968 předpokládaly sovětský vojenský zásah, také jsme našli výstřižky z krajanských novin z července 1968, kde protestovali proti budoucímu vojenskému zásahu proti Československu. Když pak k němu 21. srpna došlo, guvernéři většiny amerických států, kde žili naši krajané, vydali deklarace proti okupaci Československa. Samozřejmě jim však nebylo známo, co zastává oficiální americká politika.
Calda: Nadto americká administrativa věděla, že dubčekovští komunisté podporují severní Vietnam, a že tak jsou na straně jejich vojenských nepřátel.
Pak přišel rok 1989, pád komunismu. Jistě si vzpomínáte, když přijel do Prahy po roce 1989 první americký prezident ve funkci, George Bush starší. Jeho přivítání bylo neuvěřitelné. Čím si vysvětlujete, že byli lidé na Ameriku tak natěšeni?
Calda: Myslím, že to byla také reakce na antiamerickou propagandu, která tady zaplňovala veřejný prostor celých 40 let komunistického režimu. Byl to takový symbol odvratu od té doby.
A jak si vysvětlujete, že veřejné mínění u nás je teď protiamerické?
Calda: Nejsem si jistý, jestli je to pravda. Vím, že na internetu jsou takové diskuse, což je často v podstatě žumpa – anonymové zřejmě nevědí, co s časem, tak tam píšou všechno možné. Ale jaké jsou skutečné postoje veřejnosti, by mělo zjistit třeba Centrum pro výzkum veřejného mínění nebo podobná organizace.
Já učím studenty, kteří si za obor zvolili amerikanistiku. Tam se zájem předpokládá. Jsou tam mnozí, kteří jsou kritičtí, kteří obdivují třeba Noama Chomského. Mnoho jich však též obdivuje Baracka Obamu a podobně. Jenže to ještě není postoj k té zemi. Prostě, sám nevím, jak to je.
Hanzlík: Učím na Univerzitě obrany a v rámci armádního prostředí působím dlouhá léta, sledoval jsem to od roku 1990. A v armádním prostředí to určitě neplatí.
Když byla v roce 1990 první válka v Perském zálivu, působili tam naši chemici. Ti si tam získali takový respekt a úctu, který přetrvává i dodnes, když vedle sebe působí v krizových situacích, v Iráku nebo dnes v Afghánistánu.
Proti Americe rozhodně nebyl Bohumil Hrabal, který po návratu ze Spojených států řekl: „Kdo nemá rád Američany, nemá rád lidi.“
(redakčně kráceno)