Takzvanou „českou Nobelovu cenu“, Národní cenu vlády Česká hlava, tento rok získal biochemik Emil Paleček. Letos 84letý vědec přišel již za svého studentského výzkumu na to, jak se chová DNA v kontaktu s elektrodami. Řadu následujících desetiletí patřil ke světové špičce v oblasti elektrochemie DNA a výrazně přispěl k pokroku v oblasti chemické reaktivity DNA a ve výzkumu jejich lokálních struktur. Nyní se jeho objev běžně používá v laboratořích. S Emilem Palečkem hovořila v Profilu studia 6 na ČT24 z 30. listopadu Petra Krmelová.
„Nobelovu cenu bych asi neprodal,“ říká Emil Paleček
Na své začátky vzpomínáte tak, že na vás všichni útočili s tím, že děláte hlouposti. Co vám dnes říkají ti, kteří se vám tehdy smáli?
Bohužel většina z nich už nežije a ti ostatní mlčí.
Patříte mezi světové odborníky elektrochemie nukleových kyselin. Co si pod tím máme představit?
Místo nukleových kyselin říkejme DNA, která je populární a kdekdo o ní v televizi slyší. Celý život jsem se zabýval DNA a mezi jiným také její elektrochemií. A jsem vlastně první, kdo se touto metodou začal zabývat. V době, kdy jsem začal, byli totiž elektrochemici přesvědčeni, že DNA není vhodným objektem pro elektrochemickou analýzu.
Jak se čte DNA pomocí elektrochemie?
Jednak se tak dá poznat, že je DNA poškozená. Potom lze zjistit, jaká je sekvence nukleotidů. To jsou ta „písmenka“, jejichž pořadí v DNA určuje genetickou informaci. To hlavní, co je odlišné od ostatních metod, je, že DNA sledujeme na elektricky nabitém povrchu. Ona se silně absorbuje na povrch elektrody a pak můžeme tím, že do elektrody pouštíme proud, sledovat, jak na to DNA reaguje. A to je možná významnější, než to, že můžeme číst sekvence nukleotidů.
Mimochodem, když se bavíme o DNA, co říkáte na to, že americký vědec James Watson draží svoji Nobelovu cenu, kterou dostal právě za objev struktury DNA? Je to vůbec poprvé, kdy toto ocenění draží žijící laureát (James Watson nakonec vydražil Nobelovu cenu za 4,1 milionu dolarů, asi 92 milionů korun – pozn. red.).
Jamese Watsona jsem potkal poprvé v roce 1962 na Harvardské univerzitě právě v době, kdy dostal Nobelovu cenu. Tehdy se mi jevil jako přátelský a neformální člověk. Pak jsem se s ním potkal opakovaně, jednou v Brně, jednou v Londýně, a musím říct, že se velmi změnil. Co ho vedlo k tomu, že prodává svoji Nobelovu cenu, nechápu. Nevím o tom, že by měl nějakou finanční krizi.
Národní cena vlády Česká hlava (zdroj: ČT24)
Většinu sumy hodlá podle svých slov věnovat vzdělávacím institucím, aby podpořil další vědecké objevy. Vy byste ji prodat nedokázal?
No, tak já ji nemám, ale myslím si, že bych ji neprodal.
Když se vrátíme k vašemu výzkumu, může všechno, na co jste přišel, pomoci třeba při léčbě rakoviny?
Určitě. Rakovina je velice složitá nemoc a každá informace, která se získá, je cenná. Vědci se snaží ze všech těch informací poskládat komplexní obrázek, který by řekl, co to vlastně ta nemoc je. Takže jakákoliv informace a zejména informace o DNA a bílkovinách je důležitá.
Podle vás by v budoucnosti mohl mít každý lékař v ordinaci malý přístroj a z kapky krve by zjistil, jaký lék je pro pacienta vhodný. Za jak dlouho by to tak mohlo být?
Nerad prorokuji. Člověk může jen odhadovat a může se také velmi zmýlit. Věda je dynamický proces. Když se vědci snaží extrapolovat, vždy to dělají na základě toho, co se v dané době ví. Nemohou to dělat na základě toho, co někdo objeví za týden nebo za deset let. V tom je půvab vědy – snažíme se nacházet nové věci. Můj velmi nezávazný odhad tedy je takových dvacet let. Není to totiž jenom o metodě, i když samozřejmě i metody se vyvíjejí a přicházejí nové. Jde také o pokrok v genomice, proteomice, abychom co nejlépe věděli, jaké jsou vztahy mezi podávaným lékem a hladinou proteinu a sekvencí nukleotidů v DNA.
Je teď něco nového, na čem pracujete? Něco, co bylo před lety třeba nemyslitelné?
Zabýváme se především elektrochemií bílkovin a děláme to tak, jak to nikdo předtím nedělal. A ukazuje se, že se o zkoumaných bílkovinách můžeme mnohé dozvědět. O jejich vlastnostech, o jejich stabilitě, můžeme rozeznat zmutovanou bílkovinu od standardní formy. Je to pro nás velmi zajímavá oblast, kterou bychom rádi dále rozvíjeli. Problém je ten, že já už jsem hrozně starý, a nevím, jak dlouho mi to ještě půjde.
Cenu jste okomentoval tím, že kdybyste ji dostal dřív, asi by to pro vás znamenalo, že se vám bude lépe pracovat, zatímco teď je to ocenění čehosi, co jste dělal. Nemyslel jste snad tím to, že byste z ní neměl radost?
Radost z ní určitě mám. Ale jsem si vědom toho, jak je to v jedné písničce, že mi ubývá sil.
Chybí dnes něco české vědě? Jsou to stále peníze?
Na tu otázku lze odpovědět velmi jednoduše a velmi špatně. Peníze ve vědě jsou vždy potřeba a jsou vždy důležité. V Americe to berou tak, že výsledky se dosahují podle toho, kolik se dá kam peněz. To u nás také do jisté míry platí. Ale myslím, že u nás je důležitější, aby se změnila atmosféra ve vědě, abychom se ocitli v situaci, jak jsem poznal vědu třeba ve Velké Británii nebo v Americe. Když tam někdo něco zajímavého udělá, otevřou se mu dveře, může ve své práci pokračovat a dostane mnohem více peněz, než měl předtím. To u nás funguje velmi málo, a i když došlo ke zlepšením, stále to není takové, jak bych si to představoval.
(redakčně kráceno)