Co se změnami klimatu? Zapojit se musí každý, konzumní Západ to ale bude víc bolet

Klimatická změna a boj proti jejím dopadům je jedním z nejskloňovanějších témat dneška. Politické pře o to, zda a jak se zapojit do boje proti oteplování, se v poslední době dostávají do kontrastu s protesty mladých lidí, kteří požadují, aby volení zástupci vyslyšeli varování vědců a proti změnám klimatu začali něco dělat okamžitě. Jak se ale shodli hosté pořadu Devadesátka ČT24, změny bude muset ve svém životě udělat každý jednotlivec. A celá západní společnost bude zároveň čelit výzvě začít žít z gruntu jinak.

Video 90’ ČT24 - Boj proti změnám klimatu jako fenomén doby
video

90’ ČT24 - Boj proti změnám klimatu jako fenomén doby

Podle Ivana Ryndy z Katedry sociální a kulturní ekologie FHS UK se musí na boji proti změnám klimatu podílet každý – každý ovšem jiným způsobem a podle toho, co mu umožňují okolnosti. Staví se tak například za studenty a mladé lidi, kteří podle něj víc než stávkovat nemohou.

„Každý máme jiné možnosti, naprosto nesouměřitelné. Nespravedlnost je ale i v tom, že na nás různým způsobem dopadají samotné klimatické změny. Viníky jsou velmi často ti nejbohatší. A těmi, na koho změny dopadají nejvíc, jsou ti nejchudší,“ uvedl Rynda v Devadesátce.

Udržitelný růst je nesmysl

Řešením je podle něj vznik jakési „dvourychlostní planety“, na které se bohatší část (do které spadá i Česká republika) uskromní, a ta chudší část dostane pomoc a prostor pro uspokojení a rozvinutí svých potřeb. „Jinak na planetě nepřežije nikdo,“ varuje Rynda.

Zásadní je podle něj v tomto směru opuštění konzumního stylu života západních společností. „Udržitelný růst je nesmysl. Zejména ti nejbohatší se budou muset omezovat. Ale omezení v konzumu naprosto neznamená omezení kvality života. To je demagogie. Můžeme žít jiný, tvořivý způsob života. Cesta spočívá v tom uchopit kvalitu života jiným způsobem,“ nabádá Rynda.

Klimatolog: Řešení pro klimatické změny nemá nikdo. Musíme ale někde začít

„Diskuse o klimatu je dnes na všech úrovních živější, zapojuje se do ní víc lidí. Ale na druhou stranu je třeba říct, že co se týče legislativních opatření, která by mohla pomoct, jsme teprve na začátku,“ upozorňuje klimatolog z CzechGlobe Alexander Ač.

Světové společenství se například v rámci Pařížské klimatické smlouvy z roku 2015 usneslo udržet globální růst teplot pod dvěma stupni ve srovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Evropská unie si zase stanovila za cíl dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050 – objem vypuštěných emisí by tedy měl odpovídat množství, které dokážeme z atmosféry zase dostat pryč.

Proti oběma krokům se ale vzedmula vlna nevole. Podpis pařížské úmluvy z rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa odvolaly Spojené státy, proti plánům ohledně uhlíkové neutrality EU se zase vyslovilo Polsko či Česko. Z obav před příliš velkým zásahem do svého hospodářství.

„Nikdo z nás nezná řešení změny klimatu. Ale měli bychom se pokusit nastartovat změny, které povedou k dlouhodobému udržitelnému poklesu globálních emisí skleníkových plynů. Když si vezmeme Česko, jeho emise od roku 1990 klesly o 40 procent. Dokonce i na úrovni EU emise klesají. Ale samozřejmě čím jdeme níž, tím je změna bolestnější,“ uznává klimatolog Ač a připouští, že mnoho nadcházejících změn s sebou nese širší kontext socioekonomických otázek.

Izraelský vzor 

Spíš než na národních úrovních bychom podle Alexandra Ače měli hledat řešení v úrovni majetkové. „V rámci států existují mechanismy, jak postihnout bohatší část společnosti. Například Švédsko má jednu z nejvyšších uhlíkových daní na světě, asi 130 eur za tunu oxidu uhličitého. A dochází k tomu, že postupně uhlíková stopa země klesá.“

Ivan Rynda dává za příklad Izrael a jeho nakládání s vodou, kde se dokáže zkombinovat státní regulace s tržním hospodářstvím. Izraelci musí s vodou velmi dobře hospodařit, podřizují se rozhodnutí úřadů, na druhou stranu ale stát investuje do inkubátorů, které se zabývají hospodařením s vodou. A podporuje tím podnikatele.