Totalita chce obsáhnout všechny, nepřipouští outsidery. Současné debatě o normalizaci chybí kontext, míní historik a filozof Daniel Kroupa. Problém normalizace podle něj nebyl, že lidé nemohli cestovat, ale že se báli všudypřítomného sledování. Sovětský svaz potom nemohl dopustit, aby v jeho sféře vlivu vznikla svobodná země. „Nemůžeme debatovat o legitimizaci,“ říká k srpnu 1968 signatář Charty 77 a vyzývá k pomoci Bělorusku: „Lidé musí vědět, že na ně svět nezapomněl, musí mít naději, že když poteče do bot, tak mají kam utéct,“ říká v Interview ČT24.
Podle Kroupy se v současnosti o trůn historie perou například historie ekonomická, sociální a další. „Velká historie od samého počátku byla zaměřena na lidské skutky. To znamená, že historie je příběhem. To, co se děti mají učit ve školách, jsou tyto příběhy, které lidé prožívali, kterých se účastnili a na kterých se podíleli. Nejen příběhy individuální, ale i příběhy kolektivní,“ míní.
Srpnová okupace se podle něj příběhově podobá zápasu Řeků s Peršany o svobodu. „Osmašedesátý nebyla demokracie, tam se neodehrávaly žádné volby. Odehrávalo se uvolnění a rozevřel se prostor svobody. Najednou se lidé přestali bát. Komunisté nezrušili cenzuru, ale lidé přestali cenzory poslouchat,“ vzpomíná historik.
Sovětský svaz si prý nemohl dovolit, aby v jeho bloku existovala země se svobodami, o kterých se občanům Sovětského svazu ani nesnilo. „Měli velkou obavu, že jiskřička se bude šířit dál – do Polska, do Maďarska, do dalších zemí a samotného Sovětského svazu,“ komentuje. Čechoslováci se podle něj snažili si třetí cestu obhájit, ale nakonec se to nepodařilo.
Režim nepřipouštěl outsidery, to je povaha totality
Kroupa se domnívá, že současným debatám mladých historiků o normalizaci chybí kontext. „Oni přicházejí s pokusem o nový ideologický základ a tomu přizpůsobují historii. Jejich tématem je především sociální historie a jejich teze je, že ať komunistický režim byl jaký chtěl, ve skutečnosti znamenal sociální pokrok,“ vysvětluje. Právě potřebný kontext se podle něj ale obtížně sděluje, protože ho nelze vyčíst z dokumentů.
Námitky, že režim nebyl pro každého špatný, protože ne každý například toužil cestovat po světě, považuje historik za irelevantní: „Je to tvrzení, které není k věci. Problém nebyl, jestli jsme mohli cestovat, ale jestli když se potkali dva lidé na ulici a začali si říkat vtip o policajtech, tak při tom šeptali. Když jste přišli na návštěvu a někdo vám chtěl říct, co si vyslechl ve Svobodné Evropě nebo Hlasu Ameriky, tak šeptal, protože se bál. Lidé měli pocit, že jsou všude sledováni, stále někdo naslouchá. Měli podvědomý strach.“
„Režim nepřipouštěl, že by někdo byl mimo něj, to je povaha totality,“ je přesvědčen signatář Charty 77. Připomíná, že i dělníci museli vstupovat do odborových organizací. „Šlo o to z těch lidí učinit něco jako spoluviníky, spoluúčastníky. Za nacismu i poslední výhybkář nesl určitou spoluvinu na tom, že vlaky jezdily do koncentračních táborů,“ podotýká s tím, že takovou vinu nelze odsuzovat, vinou ale zůstává.
„Po celou normalizaci a předtím asi také komunisté měli jako jednu ze základních tezí účast pracujících na řízení státu. Účast se realizovala tak, že všichni byli tlačeni, aby vstoupili do některé z organizací Národní fronty, aby se takzvaně zapojili. Tyto organizace byly převodovými pákami moci,“ doplňuje Kroupa.
„V této situaci nemůžeme debatovat o legitimizaci. Vtrhla sem sovětská vojska, která odstavila stávající politiky, dosadila sobě věrné politiky a ti se neodvážili udělat jediný krok, který se Sovětskému svazu nelíbil. Až v okamžiku, kdy přestal toto šíření sovětského bloku vykonávat, tak se otevřela příležitost z oprátky vyklouznout,“ doplňuje k potlačení pražského jara.
Připomíná také události, které se staly o rok později: „V devětašedesátém nás mlátili naši lidé a byla to podobná brutalita, jakou dnes vídáme v Bělorusku.“
Lidé musí vidět, že na ně svět nezapomněl
Právě v Bělorusku podle Kroupy nebude potřeba vpád ruských vojsk. „Vliv Ruska podle mého mínění bude uplatňován daleko mírnějšími prostředky. KGB řídí veřejný život v největší míře tak, jako tady to dělala StB, ostatní bezpečnostní složky jsou věrné režimu. Rusku stačí mít dostatek lidí v těchto složkách, případně dodat své poradce a už mohou leccos ve svůj prospěch v Bělorusku měnit. Bělorusové mají k Rusku vztah, jaký měli Čechoslováci po druhé světové válce. Jsou mu velmi naklonění a někdy k němu i vzhlíží,“ komentuje.
Dodává ale, že Vladimir Putin nemůže nechat Alexandra Lukašenka padnout, protože by to znamenalo další revoluci, která by následně mohla hrozit i v Rusku. „Předpokládám, že pokud bude Lukašenko odstaven, bude trvat chvíli a nastoupí tam někdo stejně věrný, nebo i věrnější,“ uvažuje filozof. Chování běloruského lídra prý naznačuje, že vzdát se moci je to poslední, na co myslí.
Dle Kroupových slov mohou pomoci sankce vůči špičkám režimu. „To jsou lidé, kteří nežijí životem normálních Bělorusů, ale mají prostředky v zahraničí a děti posílají studovat na Západ. Na ně sankce dopadnou tvrdě,“ věří. Zdůrazňuje i symbolickou podporu Bělorusům ze zahraničí. „Pro nás v disentu bylo velkou podporou i pouhé stanovisko, které zaujali přední světoví politici. Lidé musí vědět, že na ně svět nezapomněl, musí mít naději, že když poteče do bot, tak mají kam utéct,“ zdůrazňuje akademik.
