Zatímco v srpnu 1968 skončily naděje pražského jara násilným vpádem vojsk ze zahraničí, o rok později už stáli Češi a Slováci proti Čechům a Slovákům. Právě před padesáti lety, především 20. a 21. srpna 1969, se v ulicích střetly desítky tisíc zoufalých protestujících se surovým zásahem pořádkových jednotek. A 22. srpna byl schválen takzvaný „pendrekový zákon“, který měl násilí ospravedlnit a který podepsali i milovaní představitelé pražského jara, včetně Alexandra Dubčeka. Tehdy naplno začala tvrdá normalizace pod dozorem Gustáva Husáka.
V srpnu 68 přijeli okupanti, o rok později stáli Češi proti Čechům. Protesty před 50 lety režim rozstřílel
Zejména mladí občané se v srpnu 1969 rozhodli dát najevo, že okupace ze 21. srpna 1968 jim není lhostejná. Bylo jasné, že už dávno nejde o diskuse mezi reformními a nereformními komunisty. Lidé protestovali v ulicích, aby dali najevo, že se nesmířili s násilným obsazením země a že odmítají změny, které v ní nastolili politici kolaborující s okupantskou mocí. Ozbrojené pořádkové síly však manifestace brutálně napadly.
Zasahující moc v Praze a Brně zastřelila pět mladých lidí. Takové číslo se alespoň dosud uvádělo, nicméně nejnovější zjištění historiků se zmiňují o sedmi obětech srpnových dnů. V nové knize Den hanby, kterou napsal Daniel Povolný s dalšími odborníky, se kromě toho píše, že zraněných nebylo jednatřicet, ale padesát.
Zásadní a bolestnou změnou oproti srpnu 1968 bylo to, že demonstrace nepotlačily okupantské sovětské jednotky. Čechy a Slováky rozháněli, tloukli a zabíjeli českoslovenští policisté, českoslovenští vojáci a českoslovenští milicionáři.
Ten druhý srpen
„Když se mluví o srpnu, tak já vždycky přidám ten druhý. Vždycky, protože to byly dva rozdílné mezníky. Řekněme, že v tom prvním srpnu 1968 nás armády pěti zemí, přesněji řečeno Sověti, srazili na zem. Ale teprve o rok později do nás začali bušit naši a národu pošramotili páteř. A to byl úplně jiný prožitek. Takže já 21. srpen 1969 ve svých textech označuji za začátek normalizace, protože od té doby bylo třeba opustit všechny naděje a lidé se začali zařizovat na to, že to tak už zůstane. Do té doby pořád ještě jakési naděje zbývaly. Tehdy to byl definitivní konec,“ uvažuje v pořadu Historie.cs historik a politik Petr Pithart.
PODÍVEJTE SE: Historie.cs na téma Srpen 1969 – lámání páteře (zdroj: ČT24)
Srpnové nepokoje ale nepřišly jako blesky z čistého nebe, naopak se k nim schylovalo už od počátku roku. Na protest proti srpnové okupaci 1968 a kolaborantské politice vlády spojené s pokračujícími ústupky Sovětům se 16. ledna 1969 zapálila první živá pochodeň, student Jan Palach. Jeho pohřeb se stal mohutnou národní manifestací odporu proti cizím vojákům a nastupující normalizaci. V únoru téhož roku ho následoval student Jan Zajíc a během jara pak další živé pochodně.
Srpnovým demonstracím předcházel také úspěch československých hokejistů ve Stockholmu, kteří v březnu porazili sovětské mistry světa v obou zápasech, což Češi a Slováci brali jako národní vítězství nad okupanty. Výhra vyvolala obrovskou vlnu radosti a naděje. Vítací standarty na letišti nesly hesla: „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to“ nebo „Vy nám tanky, my vám branky“. Při pražských oslavách byl pomník svatého Václava vyzdoben státními vlajkami a nápisy jako „Nechceme okupanty, chceme svobodné Československo“. Bouřlivé oslavy ovšem využila StB, když vyprovokovala zničení výlohy sovětského Aeroflotu. To se pak stalo záminkou, aby režim v dalších měsících utahoval šrouby.
Už od jara vznikaly různé občanské iniciativy, které plánovaly, jak využít první výročí okupace k odporu. Jednotlivé skupiny v Praze i v dalších městech tiskly protestní letáky, které vyzývaly k demonstracím a ke stávkám, k bojkotu denního tisku nebo veřejné dopravy. V té době přitom ve vedení různých akademických nebo kulturních organizací zůstávali lidé, kteří měli k politické situaci velmi kritický postoj, a proto dávali k dispozici vše, co mohli, včetně tiskařských strojů.
„Co se odváží aktivního odporu, rozbijeme nemilosrdně,“ rozkázal Husák
Na srpen se ale chystal i vládnoucí režim. „Moc měla mezi dubnem a srpnem několik měsíců na to se na střetnutí se společností připravit, a připravila se opravdu velice důkladně. Byly zřízeny zvláštní pořádkové jednotky, které byly vybavovány příslušnou výzbrojí a výstrojí pro rozhánění demonstrací, byly vyčleněny a vycvičeny zvláštní vojenské jednotky. Vojáci byli drženi v permanentní pohotovosti a ve stresu a z toho možná také vyplývalo jejich psychické naladění, když byli do ulic posláni,“ říká odborník na srpnové události, historik Oldřich Tůma.
Obrněný transportér Veřejné bezpečnosti, srpen 1969
„Byly vytipovány jednotky Lidových milicí, které byly nedůvěryhodné, těm byly zbraně odebrány, a naopak byly cvičeny ty důvěryhodné. Byly zřízeny různé štáby, které monitorovaly situaci a potom řídily zásahy v kritických srpnových dnech. A samozřejmě už od července tu byla eskalující palba v propagandě, v médiích, v tom, co říkali politici,“ pokračuje Tůma.
S přípravou pořádkových oddílů úzce souvisely změny v politickém vedení. V dubnu 1969 se do čela Komunistické strany Československa postavil Gustáv Husák, který v souladu s představami Moskvy ohlásil nekompromisní přístup. Na poradě hlavního štábu Lidových milicí v červenci avizoval, že komunisté jsou připraveni k tvrdému zákroku bez ohledu na následky. „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo,“ prohlásil tehdy Husák.
Barikády na Starém Městě
A jeho slova se skutečně naplnila. Srpnové protesty jsou spojovány především s výročím okupace, tedy hlavně 21. srpnem, ve skutečnosti ale trvaly několik dnů a postupně narůstaly. Na pražském Václavském náměstí u sochy českého patrona se lidé scházeli ve větším počtu každý podvečer už od 16. srpna a denně jich přibývalo. A 20. srpna přišlo tolik lidí, že tvrdé srážky mezi demonstranty a policií v ulicích mezi Václavským a Staroměstským náměstím trvaly téměř do půlnoci.
Proti obuškům, slznému plynu a vodním dělům se část protestujících bránila házením kamenů a dlažebních kostek a mezi domy vyrostly i barikády. Nakonec demonstranty rozehnala až armáda. Ještě předtím však za Prašnou bránou začali milicionáři pálit z nákladního automobilu do davu, v němž byli zastřeleni dva mladí lidé, osmnáctiletý zednický učeň František Kohout a o rok starší elektrikář Vladimír Kruba.
V den výročí okupace pak protesty kulminovaly. „Toho 21. srpna to už byla nejen Praha, ale řada dalších měst, lidí v ulicích bylo nejvíc, vedle všech bojkotů se v některých podnicích stávkovalo. To byla opravdu srážka mezi režimem a společností na úrovni, jakou země od roku 1948 do listopadu 1989 nezažila,“ říká Tůma.
Demonstrace na Václavském náměstí 21. srpna 1969
V desítkách závodů se konaly manifestační stávky, několik podniků přerušilo práci úplně a Václavské náměstí bylo již v poledne téměř plné. Poté, co pořádkové síly náměstí násilně vyklidily a uzavřely, se střety přenesly opět do okolních ulic a odpoledne se rozšířily také do Vysočan, Karlína nebo na Vinohrady. Demonstranty rozehnala až v pozdních večerních hodinách armáda za pomoci tanků.
Výsledkem bylo nejméně patnáct postřelených. Na Tylově náměstí byl smrtelně zraněn i čtrnáctiletý žák základní školy Bohumil Siřínek, který o tři dny později v nemocnici průstřelu břicha podlehl.
Mládež proti tankům
Neprotestovalo se jenom v hlavním městě, ale demonstrace byly také v Mladé Boleslavi, Liberci nebo Ústí nad Labem. Na řadě míst stály v té době památníčky Jana Palacha či lidí, kteří padli před rokem během sovětské invaze. Mnohdy policejní akce začaly právě tím, že ozbrojené jednotky rozehnaly skupinky lidí, které se kolem pietních míst shromáždily, a policisté fotografie, svíčky nebo květiny rozkopali. To jen eskalovalo další protesty, srocení lidí v ulicích a stavění barikád.
Události: Srpen 1969 skončil krveprolitím (zdroj: ČT24)
Tragický průběh měly protestní akce v Brně. Již od rána se ve středu města seskupovali lidé, odpoledne byla povolána armáda a také zde vyrostly barikády. A rovněž zde padlo na ulici několik postřelených a dva mrtví, osmnáctiletá pánská krejčová Danuše Muzikářová a osmadvacetiletý dřevomodelář Stanislav Valehrach.
Všechny oběti patřily k mladé generaci, Danu Muzikářovou a Bohumila Siřínka navíc spojovalo to, že se demonstrací přímo neúčastnili, pouze se dostali do blízkosti zasahujících jednotek. Paradoxně jenom o pár dnů dříve stejná generace za oceánem žasla nad zjevením „kontrakultury“ na legendárním festivalu Woodstock. Mládež v Československu ale prchala před obrněnými transportéry.
Pouliční protesty se odehrávaly také na Slovensku, v Bratislavě, Žilině či Košicích. Slovenské události v srpnu 1969 však měly výrazně méně radikální průběh než demonstrace v Praze nebo Brně. Mnoha Slovákům vyhovovalo nové, federativní uspořádání republiky, které vstoupilo v platnost v lednu.
Brutální milice, tisíce zadržených
Neklidná atmosféra trvala na území celé republiky ještě další dny, v Brně byl dokonce vyhlášen zákaz nočního vycházení. Proti demonstrantům komunistická moc nasadila kromě jednotek Veřejné bezpečnosti a oddílů ministerstva vnitra také na 20 tisíc vojáků a téměř 30 tisíc příslušníků Lidových milicí. Právě jejich nasazení podle historiků zásadně přispělo k surovosti, s jakou byly protesty potlačeny, a ke krveprolití.
„Vždy říkám, to byl zločin sám o sobě, poslat tyhle lidi, kteří nebyli na podobné zákroky vycvičeni, nebyli na to psychicky ani fyzicky trénováni, poslat je do ulic a dát jim ostré střelivo a nechat je zasahovat proti lidem. Na většině míst, kde se střílelo, tak byli lidoví milicionáři. Jejich role byla především doplnit živou sílu, protože nepokoje byly takového rozsahu, že jenom pořádková policie by je nezvládla. Desetitisíce lidových milicionářů tady svoji roli sehrály,“ upozorňuje historik Tůma.
Celkově bylo při zásazích zadrženo zhruba 2500 lidí. To však v té době neznamenalo omezení svobody na 24 nebo 48 hodin, ale někteří lidé byli drženi pod zámkem několik týdnů. Pamětníci vzpomínají, že kromě výslechů to znamenalo také pravidelné bití.
Kromě brutality, s jakou režim zasáhl, však tehdejší účastníky šokovalo hlavně to, že to byli Češi a Slováci, kdo protesty likvidoval. „Vidět na obrněných transportérech naše národní barvy, třeba jsem byl naivní, ale to byl pro mne prostě šok. Že už předtím v ulicích pracovaly naše ozbrojené síly, to jsme samozřejmě věděli, ale když se ozval řev těch obrněných oblud, tak jsme si stále mysleli, že to budou Rusové,“ říká Petr Pithart.
Režimní propaganda zatím psala o tom, že se daří plnit program konsolidace, že se podařilo odrazit útoky nepřátelských sil ze Západu, že za protesty stály kontrarevoluční síly, kriminální podsvětí a zfanatizované živly. Potlačení demonstrací přitom znamenalo jasné popření všech nadějí demokratizačního procesu pražského jara.
Pendrekový zákon podepsal i Dubček
Zákrok pořádkových jednotek, v jehož důsledku zemřelo pět lidí, zpětně legalizovalo 22. srpna předsednictvo Federálního shromáždění „zákonným opatřením o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku“ aneb takzvaným „pendrekovým zákonem“, který platil do 31. prosince 1969 a umožňoval zadržet zatčené až na 21 dní, zvyšovat trestní sazby nebo okamžitě vyhazovat lidi z práce a studenty ze škol. Několik set osob bylo kvůli tomuto zákonu odsouzeno ještě do konce roku ve speciálním zkráceném řízení.
Posledním hřebíkem do rakve nadějí těch, kteří s nasazením vlastního života protestovali v ulicích, byla skutečnost, že pendrekový zákon schválili také představitelé pražského jara, jejichž jména lidé na demonstracích nejčastěji skandovali. Podepsali ho mimo dalších i prezident republiky Ludvík Svoboda, předseda federální vlády Oldřich Černík a především předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček.
„Kdyby se Dubček tenkrát vzepřel a Svoboda a Černík s ním, tak možná že by těch dvacet let vypadalo trochu jinak, protože lidé by se mohli odvolat na ty, kteří se nedali definitivně zlomit. Ale když to vzdali oni a ještě aktivně šli proti lidem, kteří je podporovali, tak to samozřejmě mnoha lidem usnadnilo přizpůsobit se,“ uvažuje Petr Pithart nad tím, kde se bral alibismus a cynismus, které si mnozí s normalizací spojují.
Čistky i ve straně
Přitom mnozí z těch, kteří represe schválili, stejně neuchránili svá místa ani kariéry. „Pak začala celá ta mašinérie přehodnocování prohlášení a stanovisek z roku 1968, rušení organizací a čistky. V roce 1970 se rozeběhla i ta obrovská vnitrostranická čistka, při které zhruba třetina členů byla ze strany odstraněna nebo sami odešli. A stejně nemilosrdné čistky byly ve všech typech organizací a zaměstnaneckých poměrů, čistky v knihovnách, v umění, filmy šly do trezoru a tak dále,“ připomíná historik Tůma.
Nicméně navzdory postupující normalizaci lidé na srpnovou okupaci nezapomněli a 21. srpen se stal pro totalitní moc po dvě dekády jedním z nejobávanějších výročí. Masivní demonstrace proti režimu vláda očekávala v srpnu 1989, kdy se poměry začaly uvolňovat. Skutečný zlom měl však přijít až v listopadu.