Štěpánka Mikešová žila v Lidicích, v rukou nacistů ale skončila ještě před jejich vypálením; její domácí ji totiž udala gestapu a Mikešová zemřela v Osvětimi. Ženino jméno se tak mezi oběťmi lidické tragédie neobjevuje. Připomenul ji až historik Vojtěch Kyncl a osud chtěla vzpomenout i ředitelka Památníku Lidice, někteří ji ale obvinili z překrucování historie – a nakonec kvůli příběhu udání v čele památníku skončila. Případu se věnovali Reportéři ČT.
Martina Lehmannová na funkci ředitelky Památníku Lidice rezignovala po výzvě ministra kultury Lubomíra Zaorálka (ČSSD), podle nějž nezvládla komunikaci a chyběla jí potřebná empatie. Část lidí, kteří vyhlazení obce přežili, loni ředitelku obvinila z toho, že překrucuje fakta.
Reagovali tak na pořad Reportéři ČT, který odvysílal příspěvek o údajném udání obyvatelky Lidic, která měla četníkům nahlásit svou židovskou podnájemnici. Reportáž vycházela z bádání historika Vojtěcha Kyncla. Na stranu Lehmannové se postavili zaměstnanci památníku i poslední žijící lidická žena. Zaorálek ale na jejím odchodu trvá.
Zatímco nucenou rezignaci ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové přivítala lidická organizace Českého svazu bojovníků za svobodu vedená Janou Bobošíkovou a také mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček, který byl donedávna také jejím členem, proti rozhodnutí ministra kultury Zaorálka protestuje řada mezinárodních muzejních a paměťových institucí.
„Památník Lidice byl pod poměrně dlouhodobým tlakem ze strany téhle skupiny kolem paní Bobošíkové a paní Kellerové a dalších. Vnímáme to jako boj o nezávislost vědy a kultury vůbec,“ komentuje aktuální dění mluvčí památníku Filip Petlička.
O udání nejde, na Mikešovou by se nemělo zapomínat, apeluje historik
Hraje se o zmiňovanou reportáž; už koncem července loňského roku odeslaly předsedkyně lidického Českého svazu bojovníků za svobodu Jana Bobošíková a starostka obce a členka svazu Veronika Kellerová neúspěšnou stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání na reportáž ČT o tragickém osudu židovské obyvatelky Lidic Štěpánky Mikešové, kterou podle zápisu v četnické kronice měla udat její domácí.
„Zveřejnění té informace už proběhlo před pěti lety v mé práci, která byla i vědecky schválená a kde jsme zveřejňovali celou historii obce Lidice tak, jak se domnívám, že probíhala. Ta záležitost nebyla o udání, ta mě nezajímala,“ zdůrazňuje historik Akademie věd ČR Kyncl, jenž s příběhem lidického udání přišel. Doplňuje, že na zavražděnou lidickou ženu by se nemělo zapomínat, Mikešová přitom chybí v seznamech a pietním prostoru.
Důvodem udání byla podle Kyncla osobní rozepře mezi domácí a její nájemnicí. „Štěpánka Löwingerová (rodné jméno Mikešové) již odmítala dál zdarma šít šaty, případně některé zástěry, cejchy a podobně tak, jak to do té doby bylo obvyklé a bylo to mezi oběma ženami domluveno. Řekla, že po smrti manžela již nemá další finanční příjmy, takže je nutné takovéto služby již financovat,“ ilustruje tehdejší poměry historik.
Přes Kladno do Osvětimi
Podle historika a archiváře Roberta R. Novotného ze Státního oblastního archivu Kladno byl případ nahlášen kladenskému gestapu. To nařídilo vyšetření případu, zatčení Mikešové, zabavení veškerého majetku a zapečetění jejího bytu.
Mikešová za kladenským gestapem dorazila 2. června 1942, poté se její stopa na chvíli ztrácí a tragicky se vynořuje až v Osvětimi. „Poslední stopa o jejím životě je ze 17. srpna 1942, kdy je zapsána do knihy mrtvých,“ podotýká Kyncl.
„Bohužel na Štěpánku Mikešovou se dle mého názoru zcela záměrně zapomnělo, nenacházíme o ní žádné informace. Přestože lidičtí přeživší anebo příbuzní po těch přeživších měli po válce možnost sepsat své vzpomínky, tak mezi těmi nenajdete vůbec žádnou zmínku,“ dodává historik.
Předsedkyně Spolku pro zachování odkazu českého odboje Gabriela Havlůjová zveřejnění příběhu Mikešové vítá. „Je moc dobře, že se po osmdesáti letech začínají připomínat i osobnosti, které do této doby byly zatajovány. Je to právě třeba i Štěpánka Mikešová,“ říká.
Otázkou podle kladenského archiváře Novotného je, proč ani po téměř tři čtvrtě století není Mikešová uváděna mezi oběťmi lidické tragédie.
Zvířata, nacisté, tak proč ne Mikešová?
Loni v červnu Lehmannová ještě jako ředitelka avizovala, že Památník Lidice zváží, jak Mikešovou připomenout. „Bydlela v Lidicích po nějakou dobu a ten její příběh vlastně končí zhruba ve stejnou dobu, jako končí příběh lidických obyvatel a samotné obce Lidice, to znamená v roce 1942,“ uvedla.
Od starostky Lidic a členů místní organizace se ale Lehmannová za svá slova dočkala kritiky. „Na celém příběhu, který následoval po červnové reportáži, mě nejvíc překvapuje právě to, kam se celá diskuse sklouzla, kdy nikdo nemluví o Štěpánce Mikešové, která tady v Lidicích žila. Z úst starostky obce paní Kellerové dokonce zaznělo, že Mikešová není součástí lidické tragédie, protože tady přece 10. června 1942 nebyla,“ upozorňuje ředitelka památníku.
Kyncl zdůrazňuje, že 10. června v Lidicích nebyli i další lidé, například rodina Horákových či Stříbrných, přesto na ně expozice pamatují, stejně jako na fungování celé vesnice v její historii.
„Máme vyfoceny jak obyvatele, tak domácí zvířata, tak i nacistické pohlaváry, tak proč nevzpomeneme ji? Vždyť je to součást dějin té vesnice a památník to nejenom nepoškozuje, naopak to ukazuje poučení, které z války máme mít. Vydáme-li diktatuře jednoho, může nakonec smést úplně všechny,“ apeluje historik.
Opačný názor než Kyncl má historik a archivář Vojtěch Šustek. Ten dokonce tvrdí, že četník Evžen Ressl si celou událost vymyslel, jde ale pouze o hypotézu, pro kterou neexistují v archivech žádné důkazy, na rozdíl od zápisu o udání Mikešové v četnické kronice. Protože během protektorátu neměli četníci své kroniky k dispozici, do knihy byl zapsán až po válce.
Zmizela kritika vůči Bobošíkové
Ředitelku Lehmannovou, která musela pod nátlakem rezignovat, podpořila také Jaroslava Skleničková, dnes už jediná žena, která pamatuje lidickou tragédii. Ostatní přeživší byli v té době ještě děti. Ministru Zaorálkovi napsala dopis. Za celou věcí podle Skleničkové stojí Jana Bobošíková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích.
Bobošíková zároveň moderuje pořad, do kterého si pozvala Marii Šupíkovou, dceru lidické ženy, jež podle historika Kyncla udala židovskou podnájemnici. Šupíková přerušila spolupráci s památníkem právě kvůli reportáži ČT z června 2019. Bobošíková před pořadem ani během něj neupozornila, že nevystupuje jako nezávislá moderátorka, ale že je ve střetu zájmů, protože stojí v čele lidické buňky svazu, která proti reportáži ČT protestovala.
Šéfkou lidické organizace bojovníků za svobodu se Bobošíková stala v roce 2015. Na protest proti tomu z ní vystoupily poslední tři tehdejší žijící lidické ženy – Miloslava Kalibová, Jaroslava Skleničková a Milada Cábová. „Já si v tu dobu říkala, že tím pádem Bobošíková funkci položí, protože přišla o tři nejcennější členky. Jak vidíte, tak se nestalo, naopak ta pozice posílila, protože najednou neměla kritiky,“ komentuje Havlůjová.
Ve Svazu bojovníků za svobodu nakonec skončila právě i Havlůjová. Vedení v čele s Jaroslavem Vodičkou ji v roce 2016 vyloučilo za její kritické postoje. Bobošíková rozhovor pro ČT striktně odmítla.
Nepřijatí lidičtí
Židovská žena Štěpánka Löwingerová Mikešová se tak řadí vedle dalších postav lidické historie, které mezi sebe místní obyvatelé nepřijali. Je to například František Saidl, který jako jediný muž přežil válku, protože v době zkázy Lidic seděl ve vězení za zabití. Jeho osud popsal spisovatel Zdeněk Mahler a na motivy jeho knížky vznikl film Lidice.
„Mě více než pan Seidl, který v Lidicích nebyl přijatý jakožto vrah, velmi trápí, že zde dodnes nebyli přijatí Horák a Stříbrný. To je téma, které je tady do dnešní doby velmi ožehavé. Zvlášť třeba Lidické děti, které bojují i nyní proti památníku, jsou ti, kteří nechtějí památník pro letce. Pro bojovníky, kteří jediní z Lidic odešli z republiky a šli bojovat za naši svobodu do Anglie,“ připomíná Havlůjová.
Odhalení základního kamene pomníku proběhlo v roce 2015. Podle předsedkyně Spolku pro zachování odkazu českého odboje musel být ale hned zase odpraven z pietního území.
