Před třiceti lety musel komunistický režim v Československu přihlížet tomu, jak čtveřice polských disidentů vykřikuje v centru Prahy hesla o svobodě a konci sovětského bloku. Šlo o zástupce Solidarity, kteří se ovšem začátkem léta v částečně demokratických volbách stali polskými poslanci. Situace u nás byla jiná a do pádu režimu ještě zbývaly dlouhé měsíce.
Svobodu, provolával před 30 lety v Praze Adam Michnik. Poláci už ji skoro měli, Češi na ni čekali až do listopadu
Události: Svobodu, provolával před 30 lety v Praze Adam Michnik (zdroj: ČT24)
Čeští disidenti se s těmi polskými dobře znali, polský totalitní režim se ale na rozdíl od toho českého začal hroutit už v létě 1989. Před třiceti lety vzali místní chartisté čtveřici čerstvých polských poslanců v čele s Adamem Michnikem na Václavské náměstí.
„Vzpomínám si, jak jsem poprvé přijel do Prahy v roce 1989, v kapse už jsem měl diplomatický pas, byl jsem poslancem polského Sejmu, tady byla ještě diktatura. Setkali jsme se v bytě Jiřího Dienstbiera, kam jsme dorazili obklopeni automobily StB. Potom jsme se spolu procházeli městem,“ vybavil si pražské setkání Michnik před jedenácti lety.
„On už tam vykřikoval taková svobodu přivolávající hesla. A my jsme mu říkali: Adame, co blbneš, vždyť nás tady seberou. A Adam říkal: mě nemůžou, já už jsem poslanec,“ vzpomínala před pěti lety signatářka Charty 77 Dana Němcová.
„Nás tam natáčeli a on dělal 'véčko' na policajty,“ vyprávěl ve stejný den večer ostatním disidentům Jiří Dientsbier starší, pozdější ministr zahraničí ČSFR. Chartisté podle ombudsmanky Anny Šabatové věřili, že brzy povolí i režim v Československu: „Byli jsme šťastní, že naši kamarádi už žijí v poněkud jiných podmínkách.“
Totéž si přál pro české disidenty i Adam Michnik, který dodnes vede polský list Gazeta Wyborcza. „Normálně jsem historik, ale dneska jsem prorok. Já ti říkám, že v prosinci už na tom budete tak jako my,“ řekl jim Michnik v červenci 1989. A s pozdějším prezidentem Václavem Havlem si na jeho tehdy ještě přísně střežené chalupě zahrál zápas v ping-pongu.
Havel sice ve stolním tenise bodoval, jeho radost se ale mísila s obavami o budoucnost. „Říkal nám, že mnoho nocí nespí, protože existovaly výzvy, aby dal pokyn k demonstracím. On se toho bál, protože cítil a měl i informace, že estébáci můžou něco vyprovokovat a střílet do lidí,“ prozradil v dokumentu Náš Vašek – O moci bezmocných někdejší polský poslanec Zbigniew Janas.
Michnikova předpověď se splnila
Setkání v Praze navázalo na tajné kontakty, které začaly na konci sedmdesátých let v Krkonoších na Cestě československo-polského přátelství, kam měli turisté z obou zemí volný přístup. Charta a Solidarita si předávaly informace i zakázanou literaturu nebo kopírovací zařízení.
Naposledy se v horách sešli na konci června 1989, čtyři dny před zveřejněním Několika vět. „Vzniká v Československu teď taková velká petice, která má mít charakter jakéhosi referenda. Její smysl by se dal stručně shrnout například do věty: proč může Polsko a Maďarsko směřovat k demokracii a Československo ne, že jo,“ řekl tam Václav Havel.
V tu dobu už na krkonošské mýtině seděli i nově zvolení poslanci, kteří v kampani v polské televizi využili i Václava Havla. V Československé televizi mohl promluvit zástupce Solidarity až v prosinci. Letní předpověď Adama Michnika se tak vyplnila přesně.