Praha - Kurýři, neboli agenti-chodci, jsou jedním ze symbolů protikomunistického odboje. Tito Češi přecházeli hranice ve službách amerických, britských či francouzských zpravodajských služeb a jejich úkolem bylo získávat informace o hospodářských, vojenských a bezpečnostních poměrech. Při přechodu hranic mnozí z nich využívali pomoci převaděčů. V muzeu Policie ČR v Praze můžete ode dneška vidět výstavu Králové Šumavy. Věnuje se ilegálním přechodům přes státní hranice na Šumavě v 50. letech a největší prostor zde dostávají právě kurýři a převaděči.
Mnoho kurýrů bylo dopadeno a odsouzeno k mimořádně vysokým trestům, čtyři desítky z nich dokonce k trestu smrti. K nejznámějším kurýrům působícím v prostoru Prachaticka a Vimperska patřil Josef Hasil, přezdívaný také Král Šumavy. K nejznámějším popraveným kurýrům z regionu západní Šumavy patřili Josef Ludvík a Vladimír Palma.
Kdo je Králem Šumavy? Hasil, nebo Nowotny?
Bývalý pohraničník, který teď žije v Chicagu, Josef Hasil se na dráhu převaděče vydal v roce 1948 ještě jako pohraničník. Podle historiků zachránil desítky lidí, které postupně převedl na Západ. „Převáděl až padesátičlenné skupiny, většinou ženy s dětmi,“ potvrdil dokumentarista David Žák. Nejobtížnější byl přechod hranice v prosinci 1949, kdy narazil na policejní hlídku, a strhla se prudká přestřelka, při níž přišel jeden pohraničník o život a jeden byl zraněn.
Příběh Josefa Hasila dva roky detailně studoval právě dokumentarista David Žák, který o něm napsal knihu. Podle něj neměl mezi agenty chodci konkurenci, znal terén, byl odvážný a chladnokrevný.
Naopak publicista Martin Sichinger, který popisuje ve své knize smrt Krále Šumavy, se stále drží původní legendy. „Pro mne je králem Kilián Nowotny, který se objevil i v Kalčíkově filmu,“ tvrdí Sichinger. Franz „Kilián“ Nowotny byl sudetský Němec a jeho otec byl legendárním pašerákem. Jeho převaděčské činnosti si všimla i americká výzvědná služba. Nowotny pak začal převádět lidi sem a tam pod americkou kontrolou pod krycím jménem „Kilián“.
Podle historiků mohlo být králů Šumavy několik. Josefa Hasila ale tak označila ve spisech státní bezpečnost. Josef Hasil před jedenácti lety získal medaili Za hrdinství. Na 50. léta ale vzpomíná nerad. Podle historiků to může být i z toho důvodu, že na spolupráci s ním doplatily desítky lidí vězením.
V červenci 1951 vznikla Pohraniční stráž a na hranicích byla vytvořena dvě pásma. „Zakázané“ pásmo o šířce zhruba 2 km, do něhož kromě pohraničníků nikdo nesměl a v němž byly demolovány všechny stavby a „hraniční“ pásmo, dosahující šíře 12–15 km, v němž mohli žít jen prověření občané a přístupné bylo pouze na speciální propustku. Vysoký plot z ostnatého drátu, postavený až ve třech řadách, byl opatřen dráty vysokého napětí. V zátarasu bylo rovněž signalizační zařízení, které upozorňovalo hlídky na průnik narušitelů. Počet „strážců hranic“, k nimž od dubna 1950 nastupovali vojáci základní služby, se zvýšil až na šestnáct tisíc.
Bilance železné opony je truchlivá
Pokusy o přechod hranic byly stíhány jako velezrada se sazbou od 10 roků až k trestu smrti. Bilance železné opony je truchlivá. Při pokusu o překročení hranice na Západ zahynulo nejméně 282 osob (145 zastřeleno, 96 usmrceno elektřinou, 11 utonulo, 16 z obav před zatčením spáchalo sebevraždu, 5 zemřelo v důsledku sestřelení či srážky s vojenským letounem, 5 v automobilech havarovaných o pohraniční zátaras, 2 osoby byly usmrceny minami umístěnými v ženijním zátarasu, 1 zemřela na selhání organismu krátce po zatčení a 1 byla zabita služebními psy). Do statistiky je však třeba započítat také 654 vojáků Pohraniční stráže, kteří zahynuli při ostraze hranic, přičemž jen 10 z nich padlo při ozbrojeném střetu s „narušiteli“, zbývající zemřeli následkem různých nehod a zdaleka nejčastější příčinou smrti byla sebevražda (236 osob).
Falešní převaděči a fiktivní služebny
Součástí výstavy jsou i panely věnované příslušníkům Státní bezpečnosti, Pohraniční stráže či zahraničních exilových center a dobové filmové a literární propagandě. Pozornost se zaměří i na provokační akce Státní bezpečnosti, zejména na legendární a doposud v detailech málo známou Akci Kameny, v rámci níž StB za pomoci falešných převaděčů lákala uprchlíky do fiktivních služeben americké zpravodajské služby. Dle současných odhadů se oběťmi provokací stalo několik stovek osob.
Výstavu pořádá Ústav pro studium totalitních režimů a Muzeum Policie ČR. Kromě osudů některých kurýrů a převaděčů reflektuje také změny šumavské krajiny a osídlení, které souvisely jednak s poválečnými událostmi, jednak s politickým uspořádáním po únorovém převratu v roce 1948.
