Praha – Dva roky po sametové revoluci se v českém právním řádu objevil takzvaný lustrační zákon. Jeho přijetím chtěli zákonodárci ochránit nově utvářené instituce před vlivem někdejší komunistické Státní bezpečnosti (StB) a lidí s ní spjatých. Federální parlament přijal zákon 4. října 1991 a původně měl mít jen omezenou platnost pěti let. A zatímco na Slovensku přestal platit koncem roku 1996, v Česku existují lustrace dodnes. Lustrace vyvolaly v minulosti i řadu soudních sporů. Mnohé z nich skončily rozsudkem, že lidé se v seznamech ocitli neoprávněně – Jiřina Bohdalová, Jan Kanyza, Jan Skopeček či Soňa Červená.
Několik let se například táhla aféra exministra zahraničí Jana Kavana (ČSSD), kterého v roce 1991 poslanecká vyšetřovací komise obvinila ze spolupráce s StB. Kavan se s ministerstvem vnitra soudil a soud nakonec dospěl k závěru, že se sice s příslušníky StB stýkal, ale o jejich napojení na tajnou policii nevěděl. Kavan nebyl sám, kdo měl problémy spojené s komunistickou StB. Zejména osoby činné na politické scéně či kulturní osobnosti často soudní cestou bojovaly o čistý morální štít. Jako první se na stránky tisku dostal v květnu 1990 šéf Československé strany lidové Josef Bartončík. Nakonec politickou scénu opustil, ale i tak skandál tehdy poškodil lidovce ve volbách v červnu 1990.
Zákon stanoví podmínky, které musejí splňovat zájemci o výkon funkcí v orgánech státní správy, v justici, armádě a veřejnoprávních médiích, v podnicích s většinovou účastí státu nebo v České národní bance. Norma zakazuje v těchto oblastech působit lidem, kteří byli v letech 1948 až 1989 příslušníky nebo spolupracovníky StB, angažovali se minimálně v okresních výborech komunistické strany, v lidových milicích nebo studovali alespoň tři měsíce na vysokých školách někdejší sovětské tajné policie KGB. Lustrační osvědčení vydává ministerstvo vnitra. Podobnou lustrační normu schválila o půl roku později Česká národní rada i pro službu u policie, ve vězeňství a na ministerstvu vnitra. Oba zákony měly platit pět let, jejich účinnost však byla prodloužena nejprve v říjnu 1995 o čtyři roky a koncem roku 2000 bylo omezení jejich platnosti zrušeno úplně.
Prodloužení lustračního zákona odmítl v obou případech podepsat tehdejší prezident Václav Havel, sněmovna však jeho veto pokaždé přehlasovala. Prezident své výhrady zdůvodnil tím, že spíše než prodloužení podle něj „revolučních norem“ je v zájmu státu přijmout normu o státní službě. To se však dodnes v plné míře zákonodárcům nepodařilo.
Lustrační zákon byl od počátku zdrojem kontroverzí, byl kritizován v Česku i v zahraničí a proti jeho existenci se vyslovila například Rada Evropy. Ústavní soud v listopadu 1992 zrušil tu část zákona, která ukládala zjišťovat, zda byli občané vedeni v kategorii důvěrník nebo kandidát tajné spolupráce. Do těchto dvou kategorií se lidé často dostali bez svého vědomí.
Dlouhá cesta ke zveřejnění seznamů
Také k samotnému veřejnému zpřístupnění svazků StB vedla dlouhá cesta, lustrační zákon tuto problematiku neřešil. Absenci oficiálních informací o agentech tajné policie se pokusil v roce 1992 vyplnit vydáním seznamu spolupracovníků StB někdejší disident Petr Cibulka. Autentičnost Cibulkova seznamu však nebyla nikdy potvrzena. Teprve v roce 1996 přijal parlament zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností StB, na jeho základě se však občan mohl podívat pouze do svého osobního svazku nebo do svazků se svými osobními údaji.
Na jaře 2002 pak schválil parlament novelu, jež zpřístupnila nejen svazky o sledovaných lidech, ale uložila zveřejnit i seznamy spolupracovníků a agentů StB. Nově se také otevřel přístup k personálním spisům někdejších příslušníků StB a například i k materiálům bývalé vojenské kontrarozvědky. Utajené zůstaly jen dokumenty, jejichž zveřejnění by mohlo poškodit bezpečnostní zájmy státu nebo ohrozit lidské životy.
V březnu 2003 vydalo ministerstvo vnitra oficiální seznam 75 tisíc jmen evidovaných spolupracovníků StB. V souladu s nálezem Ústavního soudu z roku 1991 v seznamech nejsou zahrnuti lidé vedení tajnou policií v kategorii důvěrník či kandidát tajné spolupráce (tyto osoby o své spolupráci nemusely vědět) a cizinci. Seznam spolupracovníků předlistopadové vojenské kontrarozvědky - třetí správy StB zveřejnila i armáda.
