Za běžných okolností v lednu v Arktidě mořského ledu přibývá. Letos ale v druhé polovině měsíce ledu příliš nepřibývalo, anebo ho dokonce mírně ubylo. Rozsah mořského ledu v Arktidě celkově klesá dlouhodobě. Chaotické však byly i srážky, kdy například v Texasu bylo víc sněhu než na Aljašce.
S blížícím se koncem zimy se blíží také vrchol rozsahu a množství mořského ledu v Arktidě, který pokrývá Severní ledový oceán a přilehlá moře. V letošním roce je ale situace poněkud odlišná.
Rozsah mořského ledu se definuje jako plocha, která je pokryta alespoň z patnácti procent ledem. Měří se pomocí přístrojů na družicích. Letos se během ledna pozvolna zvyšoval, jak je normální. Ale na konci měsíce se situace změnila: zhruba dva týdny ledu příliš nepřibývalo nebo ho dokonce mírně ubylo. To pak vedlo k situaci, kdy rozsah ledu během letošního února dosáhl rekordně nízké úrovně, zhruba 13,5 milionu kilometrů čtverečních.
Pro srovnání: průměr za období let 1981 až 2010 činí v první únorové dekádě zhruba 15,2 milionu kilometrů. V posledních dnech se sice množství ledu začalo opět zvyšovat, stále ale pro daný den v roce zůstává na mimořádně nízké úrovni. Současná situace tak překonala rekord z února 2018. Nejvýznamněji se na nevídaně malém rozsahu ledu podílely oblasti Barentsova moře severně od Skandinávie, Ochotského a Beringova moře na severovýchodě Asie a taky Labradorského moře mezi severovýchodní Kanadou a západním Grónskem.
Rozsah mořského ledu v Arktidě klesá dlouhodobě a jde o jeden z nejvýraznějších projevů změny klimatu v severních polárních oblastech, které se oteplují na Zemi nejrychleji. V únoru se dlouhodobý trend snižování rozsahu ledu pohybuje kolem 41 tisíci kilometrů čtverečních za rok, což představuje úbytek 2,7 procenta za dekádu vůči třicetiletí 1981 až 2010. Současný rekordně malý rozsah nastal i přes jev La Niña, který se sice odehrává v Pacifiku, ale mívá zpravidla zchlazující účinky i v oblasti Arktidy. To ale zejména v posledních týdnech neplatilo, naopak.
Výjimečná arktická zima
Už během ledna panovalo velmi teplé počasí na Aljašce, kde tak během historického vpádu arktického vzduchu na jih USA bylo méně sněhu než v Texasu či Louisianě, v řadě arktických oblastí Kanady nebo severně od Grónska. Ještě výraznější epizoda vpádu teplého vzduchu nastala začátkem února, kdy hluboká tlaková níže u Islandu „pumpovala“ teplý vzduch daleko na sever, do nitra Arktidy.
Na severu kontinentálního Norska teploty vyšplhaly na 12 °C, na ostrově Svalbard naměřili 5 °C, což je asi o dvacet stupňů více, než tam začátkem února obvykle bývá. V Zemi Františka Josefa teplota v únoru vůbec poprvé vystoupila nad bod mrazu, velmi teplo bylo také na severu Ruska za polárním kruhem – i kolem 73. stupně zeměpisné šířky teploty vyšplhaly k nule.
Teplý vzduch se projevil i v samotné blízkosti severního pólu, kde arktická sněhová bóje zaznamenala dokonce 0,5 °C. Šlo o mimořádně extrémní zimní teplou epizodu, kdy se odchylky teploty od dlouhodobého průměru pohybovaly kolem dvaceti až třiceti stupňů. A nadprůměrně teplé počasí bude ve velké části Arktidy pokračovat i v příštím týdnu.
Příliš hladký led
V souvislosti s klesajícím rozsahem mořského ledu stojí za zmínku i změna jeho tloušťky. Vědci z Institutu Alfreda Wegenera, který se soustředí na zkoumání Arktidy a Antarktidy, dlouhodobě monitorují právě i tloušťku ledu v Arktidě. Ta se postupně snižuje, a nejen to. Podle jejich nové studie se totiž mění i struktura ledu – stává se postupně hladším. Ubývá jakýchsi tlakových hřebenů, které vznikají, když se ledové kry tlačí proti sobě a část z nich je vyzvednuta do výšky.
V závislosti na stáří a tloušťce ledových ker mohou tyto hřebeny mít výšku několika metrů nad hladinou, pod hladinou pak dosahují tloušťky desítek metrů. Zatímco pro lodě tato ledová uskupení představují nepříjemnou, ale i nebezpečnou překážku, jsou důležitým prostředím pro organismy obývající ledové vody, jako jsou řasy, zooplankton, malí korýši i větší mořské druhy včetně tuleňů.
Animace NASA zachycuje úbytek mořského ledu:
Obvykle se led, který existuje už více let, vyznačuje mnoha tlakovými hřebeny. Když ale tento starší led roztaje, nahradí ho led mladý, jednoroční, který bývá hladší. Ačkoli je tenčí led pohyblivější, a tudíž náchylnější k deformačním událostem, celková výška a četnost tvorby hřebenů se snížila. Největší pokles byl pozorován v místech, kde se v minulosti nacházel nejstarší led, zejména v oblasti severně od Grónska. V těchto regionech se výška hřebenů snižuje o pět až deset procent za desetiletí a podíl hřebenů klesá o dvanáct až patnáct procent za dekádu.
Rozsah mořského ledu v Arktidě se bude během nadcházejících několika týdnů ještě zvětšovat, než dosáhne březnového maxima. Pak bude během jarních a letních měsíců tát. Aktuální trendy a očekávané projekce přitom počítají s tím, že bychom se už během jedné až dvou dekád měli dočkat situace, kdy během léta mořský led v Severním ledovém oceánu téměř úplně roztaje. To ale bude mít i další důsledky – kromě negativního vlivu na tamní život lze počítat se snížením albeda (tedy odrazivostí povrchu vůči dopadajícím slunečním paprskům), což povede k zesílenému oteplení, a jeho důsledky pocítíme ve formě dalších změn počasí i my ve střední Evropě. To bude mít také zásadní geopolitické dopady.
