Přenos opičích neštovic mezi lidmi v neendemických zemích, tedy mimo oblasti původního výskytu, lze zastavit. Prohlásila to epidemioložka Světové zdravotnické organizace (WHO) Maria Van Kerkhoveová. Nebezpečí zasažení širší populace je „velmi slabé“, uvedlo v pondělí Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC).
„Je to situace, kterou je možné mít pod kontrolou, zvláště v zemích, kde jsme svědky vzniku této epidemie v Evropě,“ řekla Van Kerkhoveová. Opičí neštovice se v posledních týdnech náhle začaly šířit v zemích, kde jsou normálně velmi vzácné, tedy v Evropě a Severní Americe.
Například jenom z Anglie bylo za pondělí hlášeno 36 nových případů. Van Kerkhoveová předtím řekla, že v neendemických zemích bylo zaznamenáno téměř 200 potvrzených a podezřelých případů.
Opičí neštovice jsou vzácné virové onemocnění podobné lidským neštovicím, obvykle ale mají mírnější projevy. Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí v pondělí uvedlo, že riziko všeobecného rozšíření infekce v populaci je „velmi slabé“, ale je „zvýšené“ u lidí s více sexuálními partnery.
Podle WHO je to náhoda
Poradce WHO David Heymann v rozhovoru s agenturou AP označil bezprecedentní rozšíření opičích neštovic v rozvinutých zemích jako „náhodnou událost“, kterou lze vysvětlit sexuálním chováním na dvou nedávných divokých večírcích ve Španělsku a Belgii. „Víme, že opičí neštovice se mohou rozšířit při těsném kontaktu s poraněním někoho, kdo je infikován, a zdá se, že sexuální styk nyní přenos umocnil,“ řekl Heymann.
Zdravotní úřady tvrdí, že většina známých případů v Evropě se objevila mezi muži, kteří mívají sex s jinými muži, ale vědci upozorňují, že je obtížné určit, zda je šíření poháněno samotným sexem, nebo jen blízkým kontaktem. Nakazit se prý může každý blízkým kontaktem s nemocnou osobou nebo s jejím oblečením či povlečením.
WHO rovněž uvedla, že nemá důkaz o tom, že by vir opičích neštovic zmutoval. Infekční nemoc, která se obvykle vyskytuje v západní a centrální Africe, se spíše nemění. Expertka na neštovice z WHO Rosamund Lewisová na brífinku řekla, že tento vir mutuje málo, i když sekvenování genomu u jednotlivých případů má teprve pomoci porozumět nynější epidemii.
Podle ECDC je tu ale jedno riziko, o němž se zatím příliš nemluvilo – a to zpětný přenos z člověka na zvíře na evropském kontinentu. „V Evropě existuje potenciální riziko přenosu nákazy z člověka na zvíře, a proto je nutná úzká mezioborová spolupráce mezi specialisty na lidskou i veterinární medicínu, aby bylo možné zvládnout nákazu u domácích zvířat a zabránit přenosu nákazy na volně žijící zvířata,“ uvedla ECDC s tím, že zatím žádné zprávy o nákaze zvířat (domácích ani volně žijících) v EU nejsou.
Proč se opičí neštovice šíří právě teď
Je možné, že se virus nějakým způsobem vyvinul a změnil – a stal se tak více nakažlivým než v minulosti. Tedy něco podobného, jako udělal covid, když přeskočil na člověka. Pro tuto hypotézu ale zatím neexistují žádné důkazy z analýzy viru. Řada epidemiologů ovšem uvádí, že tento scénář není příliš pravděpodobný – opičí neštovice totiž patří mezi takzvané DNA viry, které se mění mnohem pomaleji než RNA viry, jako je napříkald výše zmíněný SARS-CoV-2.
Epidemioložka Jo Walkerová z Yale School of Public Health uvedla, že by se mohlo jednat o souvislost s tím, že lidstvo před čtyřiceti lety porazilo pravé neštovice. Tato nemoc byla prohlášená za vymýcenou roku 1980 – díky masivní celosvětové očkovací kampani, v níž hráli zásadní roli i českoslovenští vědci a lékaři. Díky vakcínám se stalo lidstvo natolik imunní, že virus ztratil schopnost najít si nějakého hostitele – a tak zanikl a dnes je uchován jen v několika laboratořích za nejpřísnějších podmínek.
Opičí neštovice se poprvé podařilo identifikovat v šedesátých letech dvacátého století, kdy už se proti pravým neštovicím očkovalo. Neštovicové viry jsou obecně známé tím, že vyvolávají takzvanou zkříženou imunitu vůči jiným příbuzným virům. Obrana z vakcíny proti pravým neštovicím tak podle Walkerové zřejmě fungovala jako hráz i proti neštovicím opičím. Proto zůstaly izolované jen v malých oblastech Afriky a nikdy ani tam nepředstavovaly větší zdravotní problém.
Jenomže postupem času kolektivní ochrana z různých důvodů slábla, což mohlo umožnit, že se opičí neštovice začaly šířit snadněji, aniž by se musely nějak významně změnit. Tento pokles imunity by tedy podle Walkerové nemusel být způsobený ani tím, že by klesala, jako spíše tím, že ti, kdo zkříženou imunitu mají, umírají – a rodí se lidé bez ní. To může dávat viru více potenciálních hostitelů než v minulosti.
Někteří vědci už delší dobu varují před tím, že opičí neštovice nebo podobné viry mohou zaplnit „mezeru“, která vznikla po vymýcených pravých neštovicích.
Zvíře jako podezřelý
Další možností, kterou vědci zvažují, je nějaké zatím neznámé zvíře, které by mohlo sehrát velmi silnou roli při šíření nemoci. Vycházejí přitom z toho, že něco takového se už v minulosti stalo: roku 2003 bylo největší známé (ale stále malé) ohnisko opičích neštovic v USA způsobeno něčím tehdy nečekaným – kontaktem se psouny prériovými. Celkem 47 případů tehdy mělo kontakt jen s tímto drobným hlodavcem a všichni se nakazili od něj.
Třetí, zatím nejvíce zvažovanou možností, je nějaká společenská akce, která mohla díky několika nakaženým spustit velký řetězec po celém světě. V minulosti takto u covidu fungovala například fotbalová utkání na začátku pandemie v Itálii. Ve Spojeném království a Španělsku byla většina případů opičích neštovic zjištěna u mladých homosexuálních a bisexuálních mužů.
