Hnisavé puchýře a vysoká smrtnost pravých neštovic trápily lidstvo po tisíciletí. Před 40 lety byla nemoc vymýcena

Pravé neštovice dokázaly zabít jen v Evropě stovky tisíc lidí ročně a ti, kteří přežili, často oslepli nebo jim zůstala zjizvená tvář. V Americe využili evropští dobyvatelé toto onemocnění jako biologickou zbraň proti domorodým obyvatelům. V 50. letech minulého století se ale Světová zdravotnická organizace (WHO) rozhodla s neštovicemi skončit a významnou roli při tom hráli českoslovenští vědci. Před 40 lety byly pravé neštovice prohlášeny za vymýcené.

Pravé či černé neštovice byly po tisíciletí jednou z největších hrozeb lidské společnosti. Bolestivé virové onemocnění se zpočátku projevovalo jako chřipka a přenášelo se kapénkovou infekcí, její těžší varianta ale měla smrtnost až třicet procent a uzdravení pacienti končili se zjizveným obličejem, nebo dokonce oslepli. Při lehčí variantě onemocnění umíralo jen asi procento nakažených.

Jen ve 20. století zabily pravé neštovice až 500 milionů lidí, což je více než čtyřnásovek počtu obětí druhé světové války. Ještě začátkem 50. let onemocnělo pravými neštovicemi ročně 50 milionů osob po celém světě. 

V roce 1959 proto vytáhla Světová zdravotnická organizace do boje. Neštovice bylo možné vymýtit proto, že virus postihuje pouze člověka a nešíří se mezi zvířaty, je antigenně stálý a po uzdravení nezůstává v lidském těle, navíc mimo lidský organismus přežije jen velmi omezenou dobu.

V druhé polovině 20. století se virus šířil už jen mimo Evropu: v Latinské Americe se neobjevil od roku 1971, v Afghánistánu a Pákistánu byl vymýcen roku 1974, v Indii, Nepálu a Bangladéši roku 1975.

Koncepci plánu na úplnou eliminaci pravých neštovic vypracoval pro WHO český epidemiolog Karel Raška, který byl šéfem oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě. Rodák ze Strašína na Klatovsku navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam intenzivně očkovat, namísto plošného očkování všude.

Epidemiolog Karel Raška (na snímku z roku 1960)
Profil

Karel Raška (1909–1987)

Rodák ze Strašína na Klatovsku se už jako mladý lékař stal odpovědným za zdravotní situaci českých uprchlíků ze Sudet. V roce 1945 pak organizoval likvidaci velké epidemie skvrnitého tyfu v terezínském ghettu. Pomáhali mu tehdy dobrovolníci i manželka Helena. V komplikované době jeho razantní přístup zabránil rozšíření nemoci do Evropy.

Nemenší odvahu Raška prokázal také například při studiu ohnisek moru v oblastech bývalého Sovětského svazu, Indie nebo Číny.

Prosadil také revoluční léčbu spály pomocí penicilinu, zavedl metodiku pro diagnostikování střevních onemocnění či eliminoval epidemie virových hepatitid. Podařilo se mu výrazně omezit výskyt černého kašle, záškrtu nebo dětské obrny.

Věhlas mu přinesl boj za vymýcení pravých neštovic, do něhož se zapojil jako ředitel sekce infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace. To se mu podařilo, v roce 1980 bylo onemocnění prohlášeno za zastavené. 

V Československu narážel jeden z nejvlivnějších tuzemských vědců 20. století na normalizační režim. Už v roce 1970 jej odvolali z vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který vedl už od počátku 50. let, a nakonec musel své působiště opustit, navíc mu úřady odepřely penzi. 

V roce 1984 mu Královská lékařská společnost v Londýně udělila prestižní Jennerovu medaili.

„Raška věděl, že nakažlivost neštovic v kolektivu je vysoká. Kromě samotného očkování proto navrhl i program důsledné izolace nakažených a vyhledávání dalších kontaktů. Epidemiologové chodili od domu k domu, často od chatrče k chatrči, ukazovali lidem obrázek nakažených a ptali se jich, jestli už to viděli a jestli ví, co mají dělat. Vypisovala se odměna, nejdřív to bylo pro Indii několik rupií, ale když nakažených ubývalo, bylo to tisíc rupií, to byla pro místní astronomická částka,“ popsala Pavla Křížová z Centra epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotního ústavu.

Zpočátku se Raškovi plán dařil, v 70. letech ale počet nakažených začal znovu růst. Šlo ale „pouze“ o statisíce lidí v Indii, Pákistánu, Bangladéši a Etiopii. A i tam se postupně podařilo dostat nákazu pod kontrolu.

Jako poslední člověk na světě se přirozenou cestou nakazil v říjnu 1977 somálský kuchař Ali Maow Maalin. Několik týdnů poté ale ředitel WHO Halfdan Mahler prohlásil: „Podepsali jsme úmrtní list neštovicím v Asii, a tedy i poslednímu případu neštovic na světě. Je reálné zrušit očkování proti neštovicím již roku 1980, a ušetřit tím pro lidskou společnost ročně dvě miliardy dolarů.“

O dva a půl roku později, 8. května 1980, WHO potvrdila konec pravých neštovic. Celkové náklady vymýcení nemoci odhadla WHO na 300 milionů dolarů, v přepočtu by to dnes byly miliardy korun. Do kampaně se zapojilo přes 200 tisíc lidí ve více než 70 zemích světa. Mezi nimi byl i český epidemiolog Zdeněk Ježek nebo virolog Dmitrij Slonin, který se podílel na vývoji nového typu vakcíny.

Spolu s vymýcením varioly tak rovněž skončilo plošné očkování proti němu. Vakcinace totiž způsobovala u několika procent očkovaných vážné komplikace, jejichž následky byly v porovnání s šířením pravých neštovic přijatelné. Teď už ale nebyl důvod nic riskovat, pravé neštovice se po třech tisíciletích přestaly šířit.

Video Vymýcení pravých neštovic
video

Vymýcení pravých neštovic

Virus uložený v laboratořích

Virus byl ale nadále uchováván pro vědecké účely v řadě laboratoří. V srpnu 1978 se tak pravými neštovice nakazila fotografka Janet Parkerová, která pracovala na lékařské fakultě v britském Birminghamu a jejíž pracoviště sousedilo s virologickou laboratoří. Parkerová na nákazu zemřela a život si vzal i vědec Henry Bedson, z jehož laboratoře virus zřejmě unikl.

Debata o tom, zda uchovávat viry pravých neštovic, propukla znovu až po skončení studené války. Dodnes jsou viry uloženy oficiálně jen v laboratoři v americké Atlantě a v ruském Novosibirsku; oba státy ale dlouhodobě odmítají zbavit se virů nadobro. Tvrdí, že vir uchovávají pro vědecké účely, vývoj nových léků a vakcín a také pro výzkum související s bojem proti terorismu.

Odpůrci uchovávání těchto vzorků ale tvrdí, že genetický kód pravých neštovic je možné vytvořit i synteticky. Varují navíc, že jde virus využít jako biologickou zbraň.

Od Alexandra Makedonského po epidemii v Americe

Pravé neštovice se zřejmě vyskytly poprvé před víc než třemi tisíci lety v Indii, odkud je do Evropy zavlekla nejspíš armáda Alexandra Makedonského. Jsou spojovány i s úmrtím egyptského faraona Ramesse II. a známky neštovic nese i mumifikovaná tvář Ramesse V. Starověký Egypt ale zřejmě zasáhla jen mírnější forma neštovic, variola minor, v tamní literatuře totiž chybí zmínky o smrtící epidemii.

Nemoc pravděpodobně zasáhla i etiopská vojska obléhající Mekku v 5. století a s arabským světem je spojen i vůbec první popis průběhu onemocnění, který podal v 9. století arabský lékař Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází, zvaný Rhazes; dokonalý klinický popis byl sepsán až v 17. století v Anglii. Pravé neštovice se ale postupně dostaly téměř do všech částí světa včetně Jižní Afriky či Grónska. Některé kultury dokonce dávaly svým dětem jméno až poté, co nákazu přežily.

Od 5. století se už objevují zprávy o výskytu neštovic i v Evropě. Nemoc si nevybírala mezi bohatými nebo chudými, k nejznámějším obětem neštovic patří francouzský Ludvík XV., ruský car Petr II., který na neštovice zemřel ještě před svou korunovací, rakouský císař Josef I. nebo princ Leopold Lotrinský, který se měl oženit s císařovnou Marií Terezií.

Zatímco v Evropě na variolu umírala maximálně třetina nakažených, v Americe jí podléhala více než polovina nakažených. Pro tamní kultury to v 16. století znamenalo likvidaci.

Černé neštovice totiž byly jen první evropskou nákazou v řadě, která zdecimovala jihoamerické i severoamerické obyvatele: následovaly ještě spalničky, tyfus, chřipka, záškrt a příušnice. Roku 1763 dokonce nařídil velitel anglických vojsk v tehdejších amerických koloniích Jeffrey Amherst, aby byly indiánům rozdány přikrývky infikované černými neštovicemi.

Vakcinace se z britského venkova rozšířila do Čech

Právě osmnácté století ale přineslo také první typ očkování proti pravým neštovicím. Do Evropy ho přivezla manželka britského vyslance v Istanbulu lady Mary Montaguová poté, co se v roce 1715 sama utkala s touto nemocí. Montaguová navrhovala vkládat pacientovi do řezných ran sušený hnis z puchýřů neštovic. Metoda sice vedla k lehčímu onemocnění, ale pacient zároveň mohl nemoc přenášet dál a stále docházelo k jeho zjizvení nebo smrti.

První vakcinaci provedl až lékař Edward Jenner z anglického venkova, který si všiml, že lidé, kteří se nakazili kravskými neštovicemi, už neonemocní pravými. Kravské neštovice navíc měly u lidí mírný průběh a nehrozilo zohyzdění pacienta. Podobné zkušenosti měli i sedláci v dalších zemích Evropy, a dokonce i v Mexiku; už dříve se tak o vakcinaci kravskými neštovicemi snažili i další lékaři.

Do historie se ale zapsal až Jenner a první vakcinace je doložena v květnu 1796. Do čtyř let se Jennerovi podařilo očkovat dalších šest tisíc lidí. První očkování mimo britské ostrovy bylo provedeno v roce 1799 ve Vídni, o rok později vakcinaci zkoušeli i v Praze.

Postup se rychle šířil: do roku 1802, tedy jen šest let po první Jennerově vakcinaci, bylo v Čechách očkováno na 12 tisíc dětí a povinné očkování bylo v zemi zavedeno o deset let později. Poslední velká epidemie neštovic zde proběhla v letech 1852 až 1853, kdy zemřelo 43 tisíc lidí. V roce 1924 se v Česku objevily pravé neštovice naposledy. 

Do poloviny 20. století se pravé neštovice přestaly objevovat v Evropě i Spojených státech, šířily se ale ještě v Asii, Africe a jižní Americe. Právě tam napnula WHO svoji pozornost a před čtyřmi dekádami oslavila celosvětové vymýcení této choroby.