Před dvaceti lety, 16. února 2005, vstoupil po ratifikaci Ruskem v platnost Kjótský protokol o snížení emisí skleníkových plynů. Podle dokumentu měly být v letech 2008 až 2012 sníženy celkové světové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v průměru o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990. Platnost protokolu byla nakonec prodloužena do roku 2020. Nahradila ho pařížská úmluva OSN o změně klimatu, která vstoupila v platnost v listopadu 2016.
Lidstvo se poprvé rozhodlo řešit lidstvem způsobenou klimatickou změnu před dvaceti lety. Kjótský protokol, na kterém se dohodli zástupci 159 zemí v prosinci 1997 v japonském Kjótu, zavazoval průmyslové podniky, aby snížily emise skleníkových plynů o 5,2 procenta. Netýkal se jen oxidu uhličitého, ale i dalších šesti látek schopných přispívat k oteplování planety.
Kjótský protokol o snížení emisí skleníkových plynů byl protokolem k Rámcové konvenci OSN o změnách klimatu (UNFCCC), která byla přijata v červnu 1992 v Riu de Janeiro a vstoupila v platnost v březnu 1994. Zlomem se stala konference o změnách klimatu v Dauhá, kde byla platnost Kjótského protokolu prodloužena do roku 2020. Cílem takzvaného Kjótského protokolu II bylo do roku 2024 snížit celosvětové emise skleníkových plynů nejméně o osmnáct procent v porovnání s rokem 1990.
Naprostý neúspěch
Dokument měl od počátku řadu kritiků. Jedni mu vyčítali, že je vzhledem k vynaloženým nákladů neefektivní, jiní jej zase kritizovali jako málo ambiciózní. Evropa například své cíle splnila, celkově se ale jeho závazky dodržet nepovedlo. Realita byla v podstatě přesně opačná: podle zprávy Programu OSN pro životní prostředí se koncentrace skleníkových plynů v atmosféře od roku 2000 zvýšila asi o dvacet procent.
Například Spojené státy sice Kjótský protokol podepsaly, ale odmítly ho pak ratifikovat s tím, že by poškodil jejich hospodářství. Hlavním důvodem amerického odmítnutí byl fakt, že se ke konkrétnímu závazku snižování emisí nepřipojily Čína a Indie. Právě USA a Čína jsou přitom největšími znečišťovateli ovzduší na světě. I Kanada od protokolu odstoupila.
Pařížská náhrada
Podle nové globální dohody o klimatu, která byla uzavřena na konferenci v Paříži v prosinci 2015, má být oteplování udrženo pod dvěma stupni Celsia, nejlépe do 1,5 stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím. Kritici dohodě vyčítají, že nestanoví pevné a závazné termíny pro omezování emisí. Smlouvu dosud podepsalo 196 zemí včetně Česka a k říjnu 2016 se podařilo dosáhnout cíle, aby dohodu ratifikovalo 55 zemí, které se celkově podílejí na více než 55 procentech emisí skleníkových plynů světa. Dohoda pak do třiceti dní mohla vstoupit v platnost.
Úmluva ukládá všem smluvním stranám povinnost stanovit si vnitrostátní redukční příspěvky a dodržovat je. Na jejím základě se Česko společně s ostatními členskými státy EU zavázalo ke společnému cíli snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně čtyřicet procent ve srovnání s rokem 1990.
Smlouva dále vymezuje okruhy spolupráce při řešení ztrát a škod způsobených negativními dopady změny klimatu mezi smluvními stranami a potvrzuje povinnost rozvinutých států poskytovat finanční podporu rozvojovým zemím. Na finanční podpoře se mohou dobrovolně podílet i ostatní státy. Poprvé se tak jasně připouští, že hospodářská situace v rozvojových státech se vyvíjí a že některé z nich jsou již samy schopné podílet se na financování ochrany klimatu.
Státy se shodují na cíli, ne na prostředích
Pařížská úmluva OSN o ochraně klimatu je jedním z hlavních bodů, které projednávají každoroční konference OSN o změně klimatu (COP). Na předposlední z nich, klimatické konferenci COP28 v Dubaji se v roce 2023 představitelé téměř dvou stovek zemí shodli na nové dohodě, která vyzývá k postupnému omezování fosilních paliv s cílem odvrátit klimatické změny. Jednalo se o historický krok, protože to bylo poprvé, kdy text výslovně zmiňuje ropu, zemní plyn a uhlí, které jsou považovány za hlavní příčiny změn klimatu.
Na zatím poslední, loňské klimatické konferenci OSN COP29 v Ázerbájdžánu se po dlouhém vyjednávání státy dohodly na výrazném navýšení klimatické pomoci pro rozvojové země. Jedná se o financování ve výši 300 miliard dolarů (asi 7,3 bilionu korun) ročně do roku 2035, které poskytnou bohaté státy. Zatímco představitelé chudých zemí dohodu kritizovali jako málo ambiciózní či přímo žalostně nedostatečnou, podle zástupců Británie, OSN nebo Evropské unie to byl krok vpřed.
Spojené státy během prvního mandátu Donalda Trumpa od pařížské smlouvy v roce 2017 odstoupily. Trump tehdy uvedl, že dohoda by stála Američany biliony dolarů v propadu HDP, znamenala rušení pracovních míst a brzdila ropný, plynárenský, uhelný a zpracovatelský průmysl. Trumpův nástupce Joe Biden toto rozhodnutí zvrátil, ale po svém druhém zvolení Trump oznámil, že jeho země od smlouvy opět odstoupí. Mělo by se tak stát k lednu příštího roku. Po loňském opětovném zvolení prezidentem Trump změnu klimatu označil za výmysl a nastínil energetickou politiku, která by silně podporovala průmysl fosilních paliv.
