Necelý rok po svém dojednání získala Pařížská klimatická dohoda status mezinárodně platné smlouvy. Mnozí to považují za přelomový okamžik ve skutečně globálním úsilí zmírnit dopady klimatické změny a naléhají přitom, aby státy se stejnou rychlostí, jakou dohodu ratifikovaly, nyní začaly plnit její hlavní body.
Pařížská klimatická dohoda vstoupila v platnost. Mnohem rychleji než se čekalo
V mnohých aspektech je Pařížská dohoda úspěchem. Zejména proto, že se už opravdu začalo vážně hovořit o nějakých limitech, kterých bychom měli dosáhnout.
„Ve srovnání s dalšími mezinárodními dohodami je to rekordní tempo,“ potvrdila Klára Sutlovičová z analytického centra Glopolis. Podle jejího názoru byly klíčovým momentem dva podpisy ze začátku září. „Prezidenti USA a Číny, států s nejvyššími emisemi skleníkových plynů, tehdy u příležitosti summitu G20 oznámili, že smlouvu ratifikovali,“ dodala Sutlovičová a připomněla, že podpis EU brzdila jednání o nové evropské klimatické legislativě a hrozilo, že smlouva vstoupí v platnost bez Unie.
„Evropské instituce i slovenské předsednictví proto musely přijít s nápadem, jak by šlo ratifikační proces uspíšit. Nakonec se řešení našlo, což je, myslím, dobrý příklad toho, že pokud je silná vůle, tak je EU schopná se domluvit vcelku rychle a efektivně,“ všimla si Sutlovičová.
Dohodu doposud ratifikovalo celkem 97 zemí (stav ke 4. listopadu), což je těsně nadpoloviční většina z celkového počtu států, které pro ni v loni v prosinci zvedly ve francouzské metropoli ruku. Nicméně těchto takřka sto signatářů stojí za skoro 70 procenty všech na světě vyprodukovaných emisí skleníkových plynů. Ze zbývajících velkých a větších znečišťovatelů ještě dohodu neratifikovaly Japonsko, Rusko, Itálie, Austrálie či Velká Británie.
Právě v případě Spojeného království si tamní nevládní organizace opakovaně stěžují, že kabinet Theresy Mayové výrazně opomíjí environmentální témata včetně změny klimatu.
Ratifikace Pařížské klimatické dohody v zemích G20
Starý model hry už nefungoval
Záchrana mezinárodního klimatického režimu po krachu jednání na summitu v Kodani vyžadovala zásadní změnu. Měl-li se svět dočkat nové globální dohody o změně klimatu, bylo třeba, jak vysvětlil Armin Haas z postupimského vědeckého ústavu IASS (Institute for Advanced Sustainability Studies), změnit „hru“ a vytvořit pro ni nová pravidla.
„Docela hodně lidí, mezi nimi vyjednavači UNFCCC (Rámcová úmluva OSN o změně klimatu), na tom tvrdě a dlouho pracovalo. Jejich vizí bylo vytvořit prostor pro sociální učení a experimenty, aby zde země mohly zkoušet, co je a co není možné, a zároveň se učit jedna od druhé,“ popsal Haas, jak se zrodil jeden z pilířů Pařížské klimatické dohody – samotnými státy stanovené závazky, jak dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů.
Velká většina států sdružená v rámci UNFCCC stihla ještě před Pařížskou konferencí návrhy zamýšlených národních příspěvků - tzv. INDCs (Intended Nationally Determined Contributions) - odevzdat. „Vlády se probudily a pochopily, že tento proces je v jejich národním zájmu,“ přiblížila situaci Christiana Figueresová, dnes již bývalá generální tajemnice Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu (od května ji ve funkci nahradila Mexičanka Patricia Espinosová). „Už samotná příprava těchto návrhů významně posunula dopředu národní klimatické politiky,“ ocenil význam INDCs klimatický expert Niklas Höhne z Wageningen University.
Dohoda jako most mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi
Největší producenti emisí CO2 v období 1850–2011
Podle Pavla Zámyslického, vedoucího expertního týmu českých vyjednavačů na klimatických summitech, byl před Paříží slabinou mezinárodních klimatických vyjednávání fakt, že zde existovaly dva bloky: skupina vyspělých států a proti ní rozvojové země. „Pařížská dohoda přemostila mezeru mezi těmito oběma bloky. A proto má šanci být úspěšná,“ řekl ředitel odboru energetiky a ochrany klimatu MŽP.
„Úplně nejdůležitější posun je ten, že se závazky ohledně snížení emisí skleníkových plynů týkají celého světa, v Kjótském protokolu měly konkrétní závazky jen rozvinuté země. Navíc mezi vyspělými státy chyběly Spojené státy, které postupně od Kjótského protokolu odstoupily (pozn. red. – stejné rozhodnutí učinila na konci roku 2011 i Kanada),“ přidal svůj postřeh Bedřich Moldan z Centra pro otázky životního prostředí UK.
Dánský novinář Bo Lidegaard označil Pařížskou dohodu za bezprecedentní ukázku politické jednoty a nové paradigma v oblasti správy globálních věcí. Zároveň však varoval, že „v praktických ohledech je jen stěží zárukou úspěchu. Nepřináší žádné nástroje, které by zajistily realizaci politik a opatření nezbytných k tomu, aby globální oteplování zůstalo výrazně pod dvěma stupni Celsia oproti předprůmyslové éře,“ napsal Lidegaard ve svém komentáři pro Project Syndicate.
Domácí úkol pro státy: Připravit ambicióznější plány národních příspěvků
Pařížská dohoda nabádá jednotlivé země, aby přetransformovaly zamýšlené INDCs ve skutečné národní příspěvky (tzv. NDCs) a zakomponovaly je do svých klimatických strategií a akčních plánů týkajících se mitigačních a rovněž i adaptačních opatření. Přitom je nutné, aby nově představené závazky byly vždy radikálnější než jejich předchozí verze. Už v roce 2018 dojde k první „inventuře“ NDCs a státy budou muset za tímto účelem připravit hodnotící zprávy.
- Požadavek má jasnou logiku. Řada odborných studií renomovaných vědeckých institucí totiž prokázala, že při dodržení stávajících národních závazků by se průměrná globální teplota na zeměkouli měla do roku 2100 zvýšit o 2,6–3,1°C.
Například v rámci projektu „Climate Action Tracker“ byly do detailu prozkoumány dobrovolné příspěvky ze strany celkem 59 zemí, jejichž podíl na globálních emisích skleníkových plynů představoval v roce 2010 více než 80 procent. V závislosti na ambicióznosti těchto příspěvků dospěli vědci ke zjištění, že pouze pět států z 59 zemí – Bhútán, Kostarika, Etiopie, Maroko a Gambie – přišlo s takovým plánem snížení emisí skleníkových plynů, jehož realizace by byla v souladu s cílem vymezeným v Pařížské dohodě, tedy udržet míru globálního oteplování pod dvěma stupni.
Podle Kláry Sutlovičové dává smysl, že smlouva jednotlivým zemím umožňuje, aby si samy stanovily, jakým způsobem k ochraně klimatu přispějí. „Co však není v pořádku, je celkově slabá ambice těchto národních cílů,“ zdůraznila analytička Glopolisu a uvedla příklad v podobě čerstvě vydané zprávy Programu OSN pro životní prostředí (UNEP).
„Zpráva vyčíslila, že podle dosavadních trendů by globální emise skleníkových plynů měly být v roce 2030 zhruba 54 až 56 gigatun. Splnění Pařížské smlouvy ale vyžaduje, aby byly maximálně 42 gigatun. Pro představu – veškerá doprava v EU ročně způsobí asi jednu gigatunu těchto emisí,“ poznamenala Sutlovičová. Zpráva jasně hovoří o tom, že státům zbývá několik posledních let k podniknutí razantních úprav národních klimatických závazků, jinak se prý cíl 1,5°C stává nedosažitelným.
Jak je na tom s ratifikací Česko?
Smlouvu z Paříže zatím stihnul posvětit Sobotkův kabinet, a to na svém zasedání z 21. září tohoto roku. Podle ministra životního prostředí Richarda Brabce se nyní čeká na souhlas obou komor parlamentu a následně na podpis prezidenta. „Projednávání v Poslanecké sněmovně by mělo začít příští týden,“ upřesnil Brabec.
Ředitel CzechGlobe je toho názoru, že ratifikace dohody nebude v zákonodárném sboru snadnou záležitostí. „Obávám se, při vší úctě k našim poslancům, že budeme svědky velmi zajímavých tanečků, kdy my Češi se budeme opět předvádět, že na všechno musíme mít svůj názor. Věřím, že dohoda bude přijatá, ale bojím se, že uslyšíme mnoho argumentů, které ji budou zpochybňovat,“ poznamenal Michal V. Marek.
GALERIE
Česko a klimatická změna
Uložit
