V druhém kole prezidentských voleb se Finové rozhodují mezi Alexanderem Stubbem z vládní pravicové Národní koaliční strany a zeleným kandidátem Pekkou Haavistem. Oba jsou známými tvářemi, Stubb byl předsedou vlády, Haavisto vystřídal několik ministerských funkcí. Půjde zřejmě o těsný souboj. Rozhodnou jej voliči kandidátů, kteří skončili v prvním kole, předpokládá veřejnoprávní televize Yle. Hlasování se koná v neděli 11. února.
Finové volí nového prezidenta. V čele státu nahradí stávajícího Sauliho Niinistöa, populárního politika, který úřad zastával posledních dvanáct let. Finská média proto hovoří o konci jedné éry. Výhled do budoucnosti je přitom mlhavý a práce prezidenta nebude snadná.
Finsko si je dlouhodobě vědomé hrozby z Východu. Po začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu a v době napětí způsobeného tlakem migrantů na hranici s Ruskem je v zemi znát nervozita z budoucnosti. „Finsko volí prezidenta v době krize a v nejhorším případě dokonce v době války,“ poznamenal deník Helsingin Sanomat.
Prezident má v tamním politickém systému významnou roli. Ve srovnání s českou hlavou státu, která má spíše reprezentativní charakter, má větší pravomoci – prakticky řídí zahraniční politiku. Pro zemi, která nedávno vstoupila do NATO a sdílí více než 1300 kilometrů hranice s Ruskem, se proto jedná o zásadní krok, který tamní politiku ovlivní na následujících šest let.
V neděli 28. ledna voliči ve Finsku poslali do druhého kola prezidentské volby kandidáta bývalého premiéra Alexandera Stubba a exministra Pekku Haavistoa. Výsledek nebyl příliš překvapivý, oba kandidáti se dlouhodobě pohybovali na prvních dvou příčkách v průzkumech předvolebních nálad.
Stubb má za sebou pestrou politickou minulost
Jako první se s 27,2 procenty hlasů v prvním kole umístil 55letý kandidát aktuálně vládnoucí pravicové Národní koaliční strany Stubb. Do aktivní politiky se tak vrací po několika letech, kdy pobýval v zahraničí a spíše se stranil veřejného prostoru.
Výrazně proevropský politik začal svou kariéru v Evropském parlamentu, který však v roce 2008 opustil, aby se chopil úřadu ministra zahraničí. Později zastával úřad ministra pro evropské záležitosti a následně premiéra. V čele nesourodé vlády tvořené šesti politickými stranami však pobyl jen rok.
Ve volbách v roce 2015 jeho Národní koaliční strana skončila druhá, v následujícím kabinetu tak Stubb přišel o post premiéra a stal se ministrem financí. Následně neobhájil ani funkci předsedy strany (vystřídal jej současný premiér Petteri Orpo) a nakonec opustil i finský parlament, aby se stal viceprezidentem Evropské investiční banky. Stal se také předsedou nevládní organizace nedávno zesnulého exprezidenta a držitele Nobelovy ceny za mír Marttiho Ahtisaariho.
Stubb koketoval s návratem do evropské politiky, usiloval o získání postu spitzenkandidáta Evropské lidové strany na pozici předsedy Evropské komise. Ve své snaze nicméně nebyl úspěšný. Rozhodl se proto pro odchod do akademické sféry, od roku 2020 působil ve Florencii v Evropském univerzitním institutu.
Kontroverze
Stubb svůj návrat do politiky zdůvodnil „voláním vlasti“ po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu. Během své kariéry přitom právě kvůli svému postoji k Rusku způsobil řadu kontroverzí. V roce 2018, kdy Rusko už čtyři roky okupovalo ukrajinský Krym a část Donbasu, například na Twitteru zveřejnil fotografii se „starým přítelem a kolegou“ Sergejem Lavrovem, „jedním z nejprofesionálnějších a nejzkušenějších ministrů zahraničí“. Fotografie smějícího se Stubba s ruským šéfem diplomacie se dostala do čela žebříčku nejnešťastnějších tweetů serveru Politico.
Stubb také v roce 2014 v roli předsedy vlády rozhodl o výstavbě jaderné elektrárny ve spolupráci s ruskou státní firmou Rosatom. Čelil kvůli tomu kritice ze strany koaličních partnerů, konflikt způsobil rozštěpení vlády. Stubb tehdy výtky označil za „rusofobní“. Během prezidentské kandidatury však přiznal, že spolupráce s Rosatomem byla jedna z jeho největších politických chyb.
Podle finských analytiků mezi Stubbovy silné stránky patří zahraniční politika a dobrá orientace v mezinárodním dění. Kvitují také dobrou jazykovou vybavenost kandidáta, který se narodil do švédsky mluvící menšiny. Upozornili, že slabostí může být jeho arogantní působení. Stubb byl také v minulosti nařčen z šikany spolužáků v dětství, za což se omluvil.
Haavisto do politiky vstoupil přes žurnalistiku
Na druhém místě prvního kola se s 25,8 procenta hlasů umístil 65letý bývalý předseda Zeleného svazu Haavisto. I on je ve Finsku známým jménem, o prezidentský post se uchází už potřetí, nyní však poprvé jako nezávislý kandidát. Podle deníku Helsingin Sanomat celkem strávil v ministerských funkcích v pěti vládách zhruba tři tisíce dnů.
Haavisto v 70. a 80. letech pracoval jako novinář v několika tištěných periodikách. Skrze práci v médiích se dostal do politiky, jeho první kandidatuře za Zelené do parlamentu předcházelo editování stranických novin. V roce 1995 se stal prvním zeleným politikem v Evropě, který získal ministerské křeslo – stanul v čele resortu životního prostředí.
Potom však finskou politiku na několik let opustil, působil v mezinárodních organizacích. Jako představitel OSN se soustředil na oblast životního prostředí v Rumunsku a zemích bývalé Jugoslávie. Zabýval se ale také Afghánistánem, Irákem, Libérií nebo vztahem mezi Izraelci a Palestinci. Během mírových jednání mezi Súdánem a povstaleckými skupinami v Dárfúru zastupoval EU.
Do Finska se vrátil v roce 2007, kdy opět získal poslanecký mandát. Od té doby je nepřetržitě členem parlamentu. Zastával několik ministerských funkcí – jako ministr pro mezinárodní rozvoj necelý rok působil pod tehdejším premiérem a dnešním prezidentským rivalem Stubbem, mezi lety 2019 a 2023 zastával post ministra zahraničí.
Veřejnopráví Yle připomněla, že jako šéf diplomacie prošel bouřlivým obdobím, kdy se po ruské obnovené invazi na Ukrajinu proměnil postoj finské veřejnosti ke vstupu do NATO. Byl to právě Haavisto, kdo převzal z rukou šéfa Aliance Jense Stoltenberga dokumenty stvrzující vstup země.
Kontroverze
Ani Haavisto se během dlouhých let v politice nevyhnul kritice. Kontroverzní byl například jeho postup v případu repatriace finských dětí a jejich matek z uprchlického tábora Al-hol na severu Sýrie v roce 2019. Do tábora se dostaly z oblastí kontrolovaných teroristickým Islámským státem. Přestože byla asi čtyřicítka osob z pohledu policie bezpečnostním rizikem, Haavisto tlačil na jejich rychlý návrat do Finska.
Vedlo to ke konfliktu s jeho podřízeným, vedoucím konzulárních záležitostí. Ministr jej chtěl následně zbavit funkce, nakonec k tomu však kvůli medializaci případu nedošlo. Haavisto byl později pokárán za jednání v rozporu se zákonem. Během předvolebních debat přiznal, že šlo o chybu. „Udělal jsem chybu a byl jsem za ni pokárán. Ale také jsem z tábora dostal téměř třicet finských dětí,“ řekl ve středu v debatě televize MTV.
Komentátoři a spolupracovníci oceňují Haavistovu pracovitost a také širokou síť kontaktů, které získal během let strávených vyjednáváním – od prezidentů po zástupce teroristických organizací. Haavisto je však podle nich zároveň tvrdohlavým politikem, který nenaslouchá názorům ostatních.
Názory
Haavisto a Stubb se v zásadních tématech zahraniční politiky shodují. Zpravodajský server Iltalehti poukázal na několik oblastí, ve kterých zastávají odlišná stanoviska.
Nejvýznamnější je jejich pohled na vstup Finska do NATO. Oba členství podporují, rozcházejí se však v otázce jeho načasování. Zatímco Haavisto svůj dříve odmítavý postoj změnil po událostech února 2022, Stubb členství zastával dlouhodobě.
Haavisto se domnívá, že by se povinná vojenská služba měla rozšířit i na ženy, Stubb se staví proti. Liší se také v názoru na možnost omezení veřejných služeb v odlehlých částech země – Haavisto se staví proti, zatímco Stubb je neutrální.
V předvolebních debatách také kandidáti hovořili o teoretické přítomnosti jaderných zbraní na finském území. Haavisto tuto možnost odmítá, ke stejnému postoji se dopracoval i Stubb, ačkoliv jeho pozice bývala spíše neutrální. V úterním duelu moderovaném novináři deníku Helsingin Sanomat zároveň uvedl, že by se mu lépe spalo, kdyby si Vladimir Putin nemohl být zcela jistý, že ve Finsku jaderné zbraně stoprocentně nejsou.
V předvolební debatě Yle vedené ve švédštině, která je ve Finsku druhým úředním jazykem, oba kandidáti označili jako bezpečnostní hrozbu Čínu. Oba se také postavili proti snaze ministra obrany Anttiho Häkkänena z Národní koaliční strany, kterých chce zakázat možnost vystoupit z armádních rezerv.
Mírně se odlišují v otázkách řešení problémů spojených s globálním oteplováním – Stubb prosazuje změnu skrze technologické inovace, Haavisto prostřednictvím diskuzí s představiteli států i mladými lidmi. Oba též odmítli nelegální akce aktivistické skupiny Elokapina (finské odnože Extinction Rebellion). Haavisto by však byl ochotný na protesty zavítat, aby rozproudil diskuzi. Podle Stubba to však nepatří do role prezidenta.
Stubb i Haavisto musí přesvědčit voliče jiných kandidátů
Přestože v průzkumech před druhým kolem mírně vede Stubb, nemají volby jasného favorita. O budoucím prezidentovi rozhodnou voliči kandidátů, kteří nepostoupili – dohromady získali celkem 47 procent odevzdaných hlasů.
Podle průzkumu veřejnoprávní televize Yle Stubba zvažují spíše voliči kandidátů Jussiho Halla-ahy z národovecké Strany Finů a Olliho Rehna za Finský střed, kteří se umístili na třetím a čtvrtém místě.
Naopak pro Haavista by se s větší pravděpodobností rozhodli spíše příznivci kandidátky Levicové aliance Li Anderssonové a sociální demokratky Jutty Urpilainenové. Yle však upozorňuje, že v prezidentských volbách se voliči rozhodují více na základě osobnosti kandidáta než podle jeho stranické příslušnosti. Toho se snaží využít Haavisto, který v těchto volbách není nominován Zeleným svazem. I jeho protikandidát však v kampani zaujímá spíše centristická než pravicová stanoviska, aby byl přijatelný pro širší spektrum voličů.
Ať už zvítězí Stubb, nebo Haavisto, zažije prezidentský palác některá poprvé. Oba partneři kandidátů pochází ze zahraničí. Stubbova manželka se narodila v Anglii, Haavistův partner v Ekvádoru. V případě zeleného kandidáta by do úřadu prezidenta poprvé zasedl otevřeně homosexuální politik. Stubb by byl zase prvním prezidentem pocházejícím ze švédskojazyčné minority.
Postavení prezidenta ve Finsku
Samotná volba prezidenta probíhá podobně jako v Česku, odlišuje se však v některých detailech. O funkci se může ucházet kandidát, který získá potřebné množství podpisů od občanů, nebo je nominován politickou stranou. Pokud v prvním kole nezíská jeden z kandidátů přes polovinu odevzdaných hlasů, rozhodnou voliči v druhém kole.
Hlas mohou Finové s voličským právem odevzdat klasicky v samotný den voleb, pro již rozhodnuté voliče se ale místnosti otevírají o několik dní dříve, v rámci takzvaných předvoleb. Ty trvají sedm dní. Pro druhém kolo skončily předvolby v úterý, hlasovalo v nich 46 procent oprávněných voličů.
Role prezidenta v politickém systému Finska vychází z komplikované historie země, jejíž nezávislost nebyla vždy samozřejmostí. V rukou prezidenta to nahromadilo značnou moc, ale zároveň to na jeho osobu vytvořilo i značné nároky. Zásadním vlivem přitom byl vždy postoj prezidenta k Rusku, respektive Sovětskému svazu.
Po druhé světové válce bylo Finsko nuceno svou zahraniční politiku zcela podřídit sovětskému vlivu. Vymaňovat se z něj podařilo čtvrtstoletí úřadujícímu prezidentovi Urhu Kekkonenovi, který však zároveň velmi účinně ovládal domácí politiku a stal se tak jejím téměř všemocným hegemonem. V roce 1988 však volba přešla z parlamentu na občany a v následujících reformách byly pravomoci prezidenta omezeny.
Prezident má kromě ústavou vymezených pravomocí i velký neformální vliv. Jednou z největších společenských událostí je v severské zemi tradičně oslava dne nezávislosti, kdy prezidentský pár v helsinském paláci každoročně přivítá na dva tisíce hostů. Galavečer, na jehož začátku prezident s první dámou nejprve několik hodin vítají všechny hosty podáním ruky, je každoročně jedním z nejsledovanějších televizních programů.
Niinistö odmítl spekulace o třetím období
Úřad prezidenta se v zemi také těší největší důvěře. V prosincovém průzkumu, který zjišťoval postoj Finů k celkem jedenácti institucím, byl prezident první volbou hned pro 84 procent dotazovaných. Svůj podíl má na tom i Sauli Niinistö, jehož druhý mandát skončí na jaře po dvanácti letech.
Konzervativní politik, který vzešel z Národní koaliční strany, získal mandát poprvé v roce 2012, kdy v druhém kole zvítězil nad Haavistem. V roce 2018 se zapsal do dějin země, když se mu jako prvnímu podařilo zvítězit s více než 62 procenty hlasů už v prvním kole.
Někteří Niinistöovi příznivci uvažovali o prosazení výjimky, která by mu umožnila v prezidentském paláci zůstat i třetí volební období. Niinistö tyto snahy odmítl. Ukazují však nervozitu u části společnosti, která se obává o bezpečnost země v době největší nestability od pádu Sovětského svazu.
