Po pátečním masakru ve francouzské metropoli se v médiích objevují stále více svědectví lidí, kteří byli v době útoků na místech, kde se děsivé události odehrávaly. Lidé popisují momenty šoku, strachu a zoufalství, které následovaly poté, co atentátníci začali chladnokrevně zabíjet. V příbězích se objevuje umírání, loučení i nejistota trvající věčnost, stejně jako odvaha a vzájemná pomoc. Někdo zase mluví o náhodě, díky níž stále žije.
Nejvíce mrtvých zůstalo v koncertním sále Bataclan, kde hrála pro 1500 diváků ve vyprodaném sále americká kapela The Eagles of Death Metal. Je smutnou ironií, že první výstřely padly ve chvíli, kdy kapela hrála píseň s názvem „Kiss the devil“. Řada lidí na místě považovala děsivé dění za součást show, než jim došlo, co mají ve skutečnosti právě před očima.
„Otočil jsem se a viděl dva mladé muže kolem 25 let s kalašnikovy. Řekli nám, ať si lehneme na zem…. Stříleli, ale občas přestali. Podívali jsme se na ně, nevěděli jsme, jestli to jsou ostré střely nebo ne, ale pak jsem viděl, jak někoho zastřelili a bylo mi to jasné,“ popsal prvotní střet s realitou pro BBC mladý Francouz Jerome Bartelemy.
Lidé padali jako obilí pod nárazem větru
Tři přátelé - Gregoire, Thomas a Nicolas - se na koncert vypravili společně. „V baru stříleli na všechny. Pak jsme viděli nějaký pohyb v davu. Bylo to jako poryv větru v obilném poli. Všichni padali k zemi, mrtví, zranění i ti živí.“
Třiadvacetiletý Pařížan David sledoval metalovou skupinu z balkónu, a protože patří k vyznavačům počítačové hry Counter-Strike, hned ho prý napadalo, že slyší palbu z automatických zbraní. Podíval se do sálu pod sebou a viděl tam lidi padat na zem. „Pochopil jsem, že je to útok, protože byl cítit střelný prach. Zavolal jsem na ostatní, aby si lehli na zem,“ popisuje své prožitky. Okamžitě se začal rozhlížet po únikovém východu, ale dostal se jen k oknu, „které bylo sedm metrů nad zemí“. Pak se ozvala střelba i na balkoně. David se zavěsil za mříže u okna do ulice a objevil se tak na tragickém videu, které natočil jeden z novinářů francouzského deníku Le Monde.
Jeden ze strůjců masakru pak jemu a dalším divákům nařídil vrátit se na balkon v sále a posadit se. Celou tu dobu další atentátníci dole stříleli, popisuje mladý muž. „Bylo to hrozné, ta bezmoc. Dole to byla jatka, zabíjeli všechny. Jeden člověk začal s teroristou vyjednávat a požádal o 20 minut. Přijal to, ale hrozil, že vyhodí všechno do vzduchu. Představte si tu bezmoc, kdybych měl zbraň, raději bych střílel, než abych čekal na to, až pojdu,“ řekl David. Pak přišel ohlušující výbuch a náhlé ticho. Teroristé to vzdali a řekli si, že se odpálí. David běžel směrem k policistům. „Říkal jsem si jediné - jít pořád dopředu a nedívat se zpět.“
Ticho jako v kostele
Australan John Leader byl na koncertě s dvanáctiletým synem a na chvíli, kdy se v sále začalo střílet, nikdy nezapomene. „Najednou se rozsvítila světla… Všichni ztichli, bylo ticho jako v kostele. Slyšeli jsme jen bum, bum, bum,“ řekl muž britskému deníku The Daily Telegraph. Lidé podle něj byli zkamenělí strachy a báli se, že hlaveň za chvíli namíří právě na ně. „Každému běželo hlavou: jestli se pohnu, jsem mrtvý.“
Třiatřicetiletý Loic Wiels zase vysvětlil, že v prvních chvílích v sále nikdo nechápal, co se děje. „Cítil jsem, že na podlaze je krev, jak lidé kolem mě padají. Zasáhly mě třísky odlomené kulkami, na balkóně nad námi ale v té chvíli lidi nic zlého netušili.“
Vzlykala jsem, cizí muž mě zakryl svým tělem
„Ležela jsem v krvi cizích lidí a čekala jsem, až nějaká kulka ukončí můj dvaadvacetiletý život,“ napsala na sociálních sítích jihoafrická studentka Isobel Bowderyová. Poděkovala také ostatním v sále za to, že jí pomohli překonat nejtěžší chvíle, zvláště „muži, který mě uklidňoval a riskoval život, když mě vzlykající zakryl svým tělem“. Angličan Michael O'Connor po útoku instinktivně zalehl svou přítelkyni, aby ji chránil. Oba prý přežili jen proto, že předstírali, že už jsou mrtví.
