Ve srovnání s ostatními zeměmi vyšel Egypt ještě dobře, hodnotí káhirská velvyslankyně Veronika Kuchyňová-Šmigolová dobu po arabském jaru. Vlna revolucí nevyšla tak, jak si mnozí obyvatelé regionu představovali. Výsledkem jsou rozvrácené státy jako Sýrie, Jemen či zhoršení situace v Pásmu Gazy. Egypt sám sebe bere jako stabilní bod na šikmé blízkovýchodní ploše – mnohdy i za cenu kontroverzních kroků.
Posledním podobně sporným tématem se stal tamní protiteroristický zákon. Dokument schválený v polovině srpna umožňuje například dát vysoké pokuty novinářům, kteří o ozbrojených útocích nebudou psát „v souladu s oficiálními zprávami“. „Samozřejmě že ten zákon je v řadě ohledů kontroverzní. Na druhou stranu je Egypt zemí, která sama sebe vidí jako ochranu proti velké hrozbě a poslední kotvu stability v celém regionu," zmínila diplomatka.
A právě tato pozice má podle Kuchyňové-Šmigolové pro většinu obyvatel zřejmě větší cenu než svoboda slova či shromažďování. „Země kolem Egypta se propadly do chaosu, Egypťané si proto uvědomují potřebu nějakého klidu, stability. Pro většinu lidí je toto možná důležitější než svobody," dodává.
Podle diplomatky zanechalo tzv. arabské jaro s odstupem několika let v oblasti chaos. "Ti, kteří arabské jaro iniciovali, zejména mladí, vzdělaní lidé, si to takhle nepředstavovali, nicméně společnosti v řadě zemí nebyly podle mě zralé na přechod k demokracii evropského typu. V řadě zemí je ta situace spíš horší než před arabským jarem," dodává.
- Arabské jaro odstartovala v prosinci roku 2010 smrt tuniského prodavače, který se upálil na protest proti špatným ekonomickým podmínkám v zemi. Následovala vlna protivládních nepokojů, které se dál šířily arabským světem, a to s různým výsledkem.
- Tunisko – Po rozsáhlých celonárodních protestech abdikoval 14. ledna 2011 prezident Zín Abidín bin Alí. Tunisko je jedinou arabskou zemí, která úspěšně zvládla přechod na relativně funkční liberální demokracii.
Alžírsko – Po rozsáhlých protestech byl v únoru 2011 zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav.
Egypt – Rozsáhlé celonárodní protesty od ledna do února 2011 vedly k odstoupení prezidenta Husního Múbaraka.
Jemen – Rozsáhlé protesty vedly k ozbrojenému povstání, země se dostala na pokraj občanské války. Prezident Alí Abdalláh Sálih byl při protestech zraněn a přislíbil rezignaci. Na počátku roku 2012 pak skutečně předal vládu do rukou viceprezidenta Abd Rabu Mansur Hadiho. V zemi nyní zuří občanská válka provládních sil s šíitskými povstalci.
Jordánsko – Po protestech král Abdalláh II. odvolal premiéra a jeho vládu.
Libye – Rozsáhlé protesty se režim Muammara Kaddáfího snažil potlačit vojensky, což vedlo k libyjské občanské válce a režim byl s pomocí rozsáhlé letecké kampaně NATO na podzim 2011 svržen. Samotný Kaddáfí byl rebely zajmut po cíleném útoku letadel Aliance na kolonu civilních vozidel, kterou cestoval. Bezprostředně poté byl usmrcen, pravděpodobně lynčován bojovníky protivládních rebelů. Ti následně zavedli v zemi nový režim a uspořádali první svobodné volby po mnoha desetiletích. Nová vláda, vzešlá z voleb roku 2012, má ale stále problémy s kontrolou celé země. Na mnoha místech Libye totiž propukly dílčí spory mezi jednotlivými milicemi bývalých rebelů, či mezi jednotlivými arabskými kmeny a klany.
Maroko – Král Muhammad VI. slíbil politické změny a následně upravil ústavu státu.
Omán – Po protestech sultán Kábús ibn Saíd obměnil část vlády a slíbil menší ekonomické a politické ústupky.
Saúdská Arábie – Král Abdalláh ibn Abd al-Azíz slíbil drobnější ekonomické ústupky a volební změny.
Sýrie – Po rozsáhlých protestech prezident Bašár al-Asad učinil změny ve vládě, protesty se však změnily v ozbrojené povstání, které je vojensky potlačováno. V průběhu brutální občanské války se část syrského území (zejména sever a východ země) vymkla kontrole Asadova režimu, který však přesto dosud přežívá.
Bahrajn – Po rozsáhlých protestech zejména šiitské nevládnoucí většiny král Hamad slíbil ekonomické změny a propustil politické vězně, kvůli nadále trvajícím demonstracím v březnu 2011 protesty s pomocí vojenských sil Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu vojensky potlačil.
K méně rozsáhlým protestům či nepokojům došlo také v Kuvajtu, Libanonu, Mauritánii, Kataru, Súdánu, Iráku, Íránu, Spojených arabských emirátech a v Západní Sahaře. - Zdroj: Wikipedie
Egypt je v tomto ohledu prý výjimkou. I on si prošel epizodou vlády konzervativního Muslimského bratrstva, které vyšvihla k moci revoluční vlna z let 2010-2011. Zemi po dalším převratu nyní spravuje polovojenský režim prezidenta Abdala Fattáha al-Sísího a organizace na ochranu lidských práv mluví o pozvolném návratu k pořádkům, které v zemi panovaly v době vlády autoritářského prezidenta Husního Mubaraka (ve funkci 1981-2011).
Vedlejším efektem je také téměř nulové fungování opozice. Islamistická strana Núr ani některé sekulární uskupení nemají fakticky žádný vliv na reálné dění v zemi.
