Západ měl ve vztahu k Moskvě v rukou silné karty, ale nedokázal vytvořit vzájemný partnerský vztah, řekl analytik z University of St Andrews a autor knihy Ztracená země – Příběh moderního Ruska Filip Scherf. Rusko je podle něj ztracené samo pro sebe i pro Západ, protože dlouhodobě vede politiku, která ho od něj oddaluje. Ruská agresivní zahraniční politika přitom podle Scherfa vychází z vlastního pocitu ohrožení.
Rusko je podle Scherfa ztracené samo pro sebe, protože svou politiku ospravedlňuje revizionistickým narativem moderní historie, v němž ztratilo samo sebe. „Ocitlo se ve světě, který si samo vykonstruovalo a kterému z velké části ruská elita i ruská společnost věří. Svět, který tento narativ popisuje, je fundamentálně, kvalitativně i morálně jiný než ten svět, ve kterém žijeme my na Západě,“ míní odborník na Rusko.
Podle něj je velmi těžko představitelné, že by se Rusko v dohledné době změnilo natolik, aby se stalo přítelem Západu. Dodal, že současná tamní elita postupně připravuje následnictví pro generaci, která přijde po ní.
Západ měl ve vztahu k Moskvě v rukou silné karty, které ale nedokázal zahrát takovým způsobem, aby zde vznikl partnerský vztah, řekl Scherf. „Velká část důvodů začíná v raných devadesátých letech, kdy Spojené státy americké byly opojené vlastním triumfem ve studené válce a zároveň nadšené budovat nové kapitalistické a liberální Rusko.“
USA však podle Scherfa opomenuly skutečnou hloubku a tragičnost traumatu, v němž se Rusové utopili po rozpadu Sovětského svazu, kterému byli sedmdesát let učeni věřit. Navíc s nástupem kapitalismu vznikla velká očekávání na růst životní úrovně.
Devadesátá léta v Rusku však byla poznamenána celkovým chaosem ve společnosti. „Jakýkoliv i zdánlivý sen o velmocenském statusu se zdál nadlouho ztracen,“ dodal publicista.
Vědomí vlastní zranitelnosti
Rusko podle Scherfa vede tradiční agresivní zahraniční politiku z pocitu vlastní slabosti, která je dána dlouhými a těžko bránitelnými hranicemi. Z pohledu Kremlu je proto potřeba vytvářet nárazníkové zóny, které tvoří neutrální nebo spřátelené státy, jako je dnešní Bělorusko, komentuje.
„Agresivní politika pramení fundamentálně z vědomí vlastní zranitelnosti, které se ještě prohloubilo v devadesátých letech, kdy si Rusko nedokázalo nárokovat velmocenský status v mezinárodních vztazích, na který má podle vlastního myšlení historický nárok.“
„Rusko je přesvědčeno, že musí být jedním z hybatelů mezinárodního uspořádání – skutečnou velmocí,“ míní Scherf. Pokud má Moskva pocit, že někdo její velmocenský nárok nerespektuje, nebojí se sáhnout k agresivní nebo dokonce vojenské politice, dodal.
Protože Západ nedokázal využít silné karty, které měl v ruce, byl postaven před hotovou věc. Americký prezident Donald Trump se snaží tento trend zvrátit, ale už nemá vůči Rusku silové nástroje kromě teoretického scénáře použití vojenské síly, kterým by Rusko mohl dostat tam, kam chce, popsal analytik.
Požadavky Moskvy
Rusko se na dílčích problémech během vyjednávání o příměří v rusko-ukrajinské válce, kterou rozpoutalo svou agresí, snaží ukázat, že je ochotné se dohodnout, ale až Kreml otevře otázky, o které mu jde především, tak USA nebudou mít nástroj, kterým by ruského vůdce Vladimira Putina dotlačily k ústupkům, poznamenal Scherf.
Spojené státy v úterý oznámily, že uzavřely dvě samostatné dohody s Ukrajinou a Ruskem o zastavení bojů v Černém moři. Moskva platnost dohody podmínila zrušením sankcí uplatňovaných vůči bance Rosselchozbank a dalším finančním institucím zapojeným do mezinárodního obchodu s potravinami a hnojivy. Rusko požaduje jejich návrat do mezinárodního platebního systému SWIFT. Z toho byly ruské finanční ústavy v souvislosti s invazí na Ukrajině vyloučeny.
Moskva také žádá, aby skončily sankce týkající se výrobců a exportérů hnojiv a potravin nebo lodí plujících pod ruskou vlajkou a podílejících se na obchodu s těmito komoditami. Rovněž mají být zrušena omezení na dodávky zemědělských strojů do Ruska.
Vztah Rusů k Evropě
„Když jste v Rusku a bavíte se s lidmi, tak oni Evropu na jedné straně milují, obdivují, ale na druhé straně ji nenávidí a vysmívají se jí,“ přiblížil Scherf.
Podle něj obdivují tradiční kulturu, historickou architekturu a blahobyt evropské společnosti. „Na druhé straně nenávidí to, co nazývají nebo vnímají jako dekadentní úpadek tradiční kultury, jako amorální společnost, která se příliš zahleděla do svého blahobytu. Bojí se, že by Evropa třeba právě ve spolupráci se Spojenými státy mohla Rusko v budoucnu znovu napadnout nebo ohrozit. Proto se Rusko čím dál více definuje jako Nezápad nebo Antizápad.“
