Jsme unavení, ale změnili jsme se – a k lepšímu. Stálo to za to. Tak hodnotí podle analytiků většina Ukrajinců přesně pět let od chvíle, kdy na kyjevském náměstí Nezávislosti zemřelo téměř 50 lidí, kteří tam demonstrovali proti korupci a za prozápadní směřování země. Na jaře 2014 propukl konflikt na východě země. Dodnes se tam bojuje a pociťuje to každý Ukrajinec, i když žije v Česku.
Pět let od masakru na Majdanu se zrodily nové elity. Boje na východě země ale pociťují i Ukrajinci v Česku
„S válkou se setkávám denně, i když jen nepřímo,“ říká překladatelka Iryna Zabiiaková, která dnes žije v Brně. „Stejně jako všichni Ukrajinci musím platit takzvanou daň na válku, je to procento a půl z příjmu. Jsem hodně unavená. Pohybuji se v síti dobrovolníků, kteří pomáhají lidem zasaženým válkou.“
A není sama. Právě to, jak moc se dnes Ukrajinci zajímají o politiku a nakolik se angažují, je podle analytika Pavla Havlíčka z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) největším přínosem ukrajinských protestů zvaných Euromajdan.
„Jakkoliv se může zdát, že ukrajinská společnost je unavená z bezmála pětiletého konfliktu na východě země, tak v ní zůstává názor, že to stálo za to. Euromajdan, jak se těmto protestům říká, vytvořil novou elitu – novináře, ze kterých jsou poslanci, učitele, prostě aktivní lidi,“ říká s tím, že tyto elity na Ukrajině zůstávají a migrace za pracovními příležitostmi se jich netýká.
Elitou jsou také všichni ti, kteří padli na kyjevském náměstí Nezávislosti. Hned 21. února, den po nejkrvavějším dni dlouhých protestů, se pro ně vžilo označení nebeská setnina. A nejde jen o zmíněnou asi padesátku mrtvých – setninu tvoří stovka lidí, kteří zemřeli při demonstracích za prozápadní směřování země.
„Na Euromajdanu je založen narativ nové Ukrajiny. A nebeská setnina, to jsou hrdinové boje nejen za svobodu, ale za civilizační obrat, který země udělala. Na tomhle se utváří ukrajinský národ,“ zdůrazňuje Havlíček.
„Euromajdan nemohl nevzniknout. A lidé jsou dnes aktivnější. Pochopili, že mohou něco změnit, že když něco chtějí, bude to mít výsledky,“ potvrzuje překladatelka Zabiiaková. S přáteli se snaží shánět pomoc pro lidi, kteří se vracejí z fronty na východě Ukrajiny, anebo pro ty, které boje zasáhly. „Sice nevidíme vojáky v ulicích, ale že je válka, poznáme.“
Na východě se pořád střílí
Jednou z těch, které boje na východě Ukrajiny zasáhly, je Alexandra Šmídová. Na Masarykově univerzitě v Brně dnes přednáší o selhávání států a věnuje se dění v Doněcké oblasti. Informace o životě v samozvané Doněcké lidové republice má z první ruky – dodnes tam žije její babička.
„Každý, kdo mohl, už z východu Ukrajiny odešel. Ale pro starší lidi je to těžké, je to jejich domov, nechce se jim, přestože pobytem v separatistických státech přišli o důchod. Jako moje babička. Když ji chceme navštívit, musí jet do Mariupolu, projít zdlouhavými kontrolami na hranicích a pak se potkáme na území, kde se nestřílí,“ popisuje Šmídová.
Minské dohody podle jejích zkušeností porušují obě strany: „A je jedno, jestli to jsou Ukrajici nebo separatisté. Obě strany sice podepsaly dohody o neútočení, ale střílí se – třeba když je bouřka, tak vytáhnou zbraně a tváří se, že to jsou jen hromy.“
V Doněcku se podle ní žije čím dál hůř. „Rusko o ta území, která kdysi byla hodně průmyslová, ale teď jsou jen rozvrácená, nestojí. Zmenšuje se i humanitární pomoc, kterou Rusko lidem v Doněcku poskytuje prostřednictvím separatistů. Ti sice tvrdí, že to jde z jejich kapes, ale to není pravda. Dřív bývaly v balíčcích konzervy, olej, sladkosti, dnes už je to jenom rýže a levné těstoviny,“ popisuje Šmídová.
Navíc tam podle ní bují korupce: „Například lidem, kteří opustili své domovy na Donbase, chodí pozvánky k soudu, protože po odchodu z oblasti neplatí třeba komunální daně. A jejich majetek se pak ocitne v exekuci. Jediná možnost je zaplatit nějakému úředníkovi, aby ten konkrétní byt nebo dům nechal ještě chvíli na pokoji. Jsou skupiny, které na konfliktu hodně vydělávají a nemají zájem na tom, aby skončil.“
Podle ní se tedy Euromajdan nevyplatil: „Nikdo to nemyslel špatně. Ale už tu byl jeden majdan – takzvaná Oranžová revoluce v roce 2004. A ztráty byly tentokrát obrovské, Krym jsme přenechali Rusku bez jediného výstřelu, na východě se bojuje.“
Korupce a ruské propagandy je na první pohled méně, přesto nezmizela
Zbytek Ukrajiny naopak na ukrajinské krizi podle analytiků vydělal – minimálně v tom, že korupce alespoň na první pohled ubylo. V červnu 2018 například parlament odhlasoval zřízení zvláštního protikorupčního soudu.
Podle kriminologa a politického analytika Institutu pro politiku a společnost Petra Pojmana byla klíčovou reforma policie. „Po útěku prezidenta Janukovyče do Ruska podle mě korupce na Ukrajině ubylo. Už totiž není centralizovaná a neteče až do jeho kapes. Lidé to poznají i v běžném životě – na ulicích kdysi běžně stávali policisté, kteří chtěli úplatek. To už se dnes nestává,“ říká Pojman.
Přesto zůstává Ukrajina druhou nejzkorumpovanější zemí v Evropě – hned po Rusku. I když si v Indexu vnímání korupce, který sestavuje organizace Transparency International, za poslední roky mírně polepšila: zatímco v roce 2014 se pohybovala na 142. místě v celosvětovém srovnání, loni už poskočila na 120. místo.
Jenže lidé jsou unavení, znechucení, upozorňuje Šmídová: „Hlavně ti, kterých se nějak dotýká válka, třeba mí rodiče. Jestli ze začátku Ukrajině fandili, teď jsou politikou znechucení. Kdykoliv se o politice a válce mluví v televizi, vypínají ji. Vidí, že politici se mění, ale problémy zůstávají.“
- 2013 - 183 miliard dolarů
- 2014 - 133,5 miliardy dolarů
- 2015 - 91 miliard dolarů
- 2016 - 93 miliard dolarů
- 2017 - 112 miliard dolarů
Dalším důležitým krokem byla pro Ukrajinu v uplynulých letech decentralizace, která vedla k navýšení rozpočtů místních úřadů a ke zlepšení silnic, škol a kulturních center. Přestože podle Havlíčka tento krok místy naráží na to, že část vzdělanějších či schopnějších obyvatel odešla do zahraničí. „Odešli spíš mladí, řekněme potomci elit. Ti starší mají svoje úřednická místa, ale děti posílají studovat do zahraničí. Mladí tam pak často zůstanou,“ doplňuje Šmídová, která také před lety odešla studovat do Brna a na jihu Moravy už zůstala. „Jen opravdoví patrioti ještě z Ukrajiny neodešli.“
„Jistě, ekonomicky si země v roce 2014 pohoršila, došlo k devalvaci měny, země má dnes tři miliony vnitřně přesídlených uprchlíků. Ale došlo ke klíčovým reformám,“ oponuje Havlíček.
Proměnil se také způsob, jak na Ukrajince cílí ruská propaganda. „Ukrajinci na svém státu dobře vidí, jaké konkrétní výsledky má ruské působení. Propaganda je proto dnes jiná, subtilnější než u nás. Zaměřuje se třeba na zdůrazňování chyb ukrajinské vlády a zejména na rozdmýchávání ukrajinského patriotismu a konfliktů se sousedy, například s Polskem. Chce vytvořit pocit, že všichni politici lžou a spojenci Ukrajinu opustili. Není to otevřená podpora Ruska, ale nejrůznější znejišťování a nahlodávání ukrajinského sebevědomí,“ popisuje Havlíček. „Politik, který řekne, že je proruský, je vyřízený.“
Přímo v Donbase se pak propaganda snaží podle politoložky Šmídové zamlžovat fakta. „Propaganda zdůrazňuje, že lidem v Doněcku se žije špatně, protože je ostřelují Ukrajinci. No, to je pravda. Ale převrácená,“ směje se Šmídová.
Veteráni potřebují pomoc
Podle ní se Ukrajina potýká ještě s jedním problémem: traumaty válečných veteránů. „Nemohou se vrátit do normálního života. Když měli zbraň, mohli všechno – a to platí pro naši, i tu druhou stranu – vrátit se a být najednou nikdo, je pro ně těžké. Hrozí, že se nechají naverbovat a půjdou bojovat jinam,“ varuje. Sama před narukováním „zachránila“ mladšího bratra, kterému pomohla emigrovat do Česka, kde dnes oba pracují.
„Všechno je pro ně najednou banální. Proti boji o život je zkrátka banální všechno,“ souhlasí kriminolog Pojman; nedomnívá se ale, že by se veteráni podíleli třeba na zvýšení kriminality.
Právě veteránům se snaží pomáhat také Zabiiaková: „Hlavně ve velkých městech funguje řada organizací, které shánějí pomoc psychologickou i zdravotní. Je to hodně složitá otázka, co dělat s lidmi, kteří se vrací z bojů, jak je vrátit do normálního života. Mají za sebou extrémní zkušenost. V Kyjevě vznikla třeba pizzerie, kde pracují jen veteráni.“
Přesto si už nejméně tisícovka vojenských vysloužilců vzala život. Ukrajina proto nedávno zřídila ministerstvo pro péči o veterány, které se má starat o víc než milion bývalých bojovníků.
„Válku už mají lidé v hlavách, ta nezmizí“
O tom, co se děje na východě země, Ukrajinci už podle Šmídové raději ani nemluví: „Je to součást zpráv, je to všude. Ale lidé jsou unavení, frustrovaní. Není to téma k hovoru.“
Po bezmála pěti letech bojů se zdá, že konflikt na východě Ukrajiny už jen doutná. Mohl by ale znovu propuknout naplno. Podle kriminologa Pojmana by k tomu mohlo dojít v souvislosti s Krymem, který Rusko anektovalo na přelomu února a března 2014. „Na Krymu totiž dochází pitná voda. Po anexi zablokovala Ukrajina čtyři sta kilometrů dlouhý Severokrymský kanál, který zásoboval poloostrov vodou. Očekávám proto, že do roka nebo dvou boje znovu propuknou naplno,“ předpovídá Pojman.
Změna by mohla nastat také po prezidentských volbách na Ukrajině, které zemi čekají koncem března. „Rusko spoléhá na to, že se stane něco buď v Kyjevě, nebo na Západě. Třeba že některá země zablokuje prodloužení sankcí, které na Rusko uvalila Evropská unie,“ očekává analytik Havlíček.
Podle Šmídové ale na tom, jak se situace vyřeší, moc nezáleží: „Problém je v tom, že válka už nikam nezmizí. Už napořád ji budou mít lidé v hlavách. Roky jsi někoho nenáviděl a pak s ním máš žít, ať už to bude jakkoliv? Jsou tu křivdy, které zůstanou, za to, že tě vyhnali z domu, za nespravedlnosti, za mrtvé. Současný konflikt se může vyřešit, ale za padesát let tu bude zase. Tohle je problém každé války.“