Spojené státy se obávají rostoucího vlivu Číny v Latinské Americe, ale postrádají dlouhodobou strategii, jak mu čelit. Mezitím Peking posiluje svou přítomnost v tradiční sféře amerického vlivu a prezentuje se jako rovnocenný partner, který údajně lépe rozumí problémům rozvojových států, upozorňuje politolog Stanislav Myšička. USA tak jednoznačně hrají druhé housle, míní iberoamerikanista Radek Buben.
Během několika málo měsíců od návratu Donalda Trumpa do Bílého domu se latinskoamerický region začal dostávat do popředí prezidentovy agendy – zejména kvůli nelegální migraci a obavě z rostoucího čínského vlivu.
Podle politologa Myšičky z Univerzity Hradec Králové je druhé Trumpovo prezidentství v porovnání s tím prvním „ještě více otevřeně protičínské“. To se podle odborníka projevuje jak v tlaku na zpomalování čínského technologického růstu, tak udržení vojenského primátu v globální politice.
„Avšak například Trumpův nevybíravý přístup k některým zemím západní hemisféry, ať už kvůli migrační politice, nebo ekonomickým záležitostem, podporuje čínskou rétoriku, že její oboustranně výhodný vliv je v ostrém kontrastu se stále více protekcionistickou a ‘úzkoprsou’ politikou USA,“ doplnil Myšička.
Peking se prezentuje jako rovnocenný partner
Peking je aktuálně nejvýznamnějším obchodním partnerem Jižní Ameriky a druhým největším partnerem pro celý latinskoamerický region. Hned po Spojených státech. „USA začínají na americkém kontinentu jednoznačně hrát druhé housle,“ upozornil iberoamerikanista Radek Buben z Univerzity Karlovy.
Podle něj je jedním z vysvětlení této situace paradoxně blízkost latinskoamerického regionu USA a vzájemné propojení. „Latinská Amerika je z globálního hlediska v zásadě nikomu neškodící a problémy příliš neexportující jednotka, což je samozřejmě dáno i její geografickou polohou. Ovšem z hlediska zejména amerických republikánů se jedná o oblast, z níž přichází drogy, nelegální migrace, gangy i obava z postupné proměny americké společnosti v bilingvní stát,“ vyjmenoval Buben.
Naopak Čína tyto problémy nemá, jelikož latinskoamerická migrace do ní nehrozí. „A drogy si Asiaté vždy opatřili vlastní,“ dodal iberoamerikanista.
Podle Myšičky se Peking ve vztahu k zemím takzvaného globálního Jihu, kam se řadí i státy Latinské Ameriky, prezentuje alespoň na rétorické úrovni jako rovnocenný partner. „Ačkoli čínské vedení nepochybně sleduje cíle spojené s budováním svého velmocenského postavení a usiluje o mezinárodní uznání, které podle Pekingu Číně historicky náleží, své kroky zároveň zdůvodňuje snahou o zajištění mezinárodní stability a harmonického soužití rovnoprávných národů,“ popsal.
Peking tak vůči zemím globálního Jihu vystupuje z pozice mocnosti, která si sama prošla obdobím úpadku a cizího vměšování. „Díky této historické zkušenosti údajně lépe chápe problémy, které rozvinuté státy často přehlížejí,“ doplnil Myšička.
Nicméně v Latinské Americe je čínská strategie podle něj opatrnější než v Africe nebo některých částech Asie. Myšička totiž upozornil na to, že Peking si je dobře vědom historické citlivosti Ameriky na bezpečnostní vývoj na západní hemisféře.
Latinská Amerika jako tradiční sféra vlivu USA
Washington řadu let vnímal Střední a Jižní Ameriku jako tradiční sféru svého vlivu. USA za sebou mají dlouhou historii vojenských intervencí, převratů či skryté podpory nevládních aktérů v regionu, a to zejména během studené války. Od období vlády George W. Bushe se ale americká politika začala soustředit především na jiné regiony.
To bylo dáno i faktem, že v Latinské Americe byly v té době u moci zejména demokratické vlády, s nimiž Američané nemohli jednat jako s diktaturami, upozornil Buben. Připomněl však, že „nesmíme propadnout stereotypu, že pravicoví latinskoameričtí diktátoři se neumí Američanům vzepřít“.
Toto období, kdy se Bílý dům zaměřoval více na jiné části světa, latinskoamerické vlády využily k diverzifikaci svého obchodu a zdrojů investic. „Jak řekl ekonom a bývalý ministr financí ve vládě Billa Clintona Lawrence Summers: Zatímco já dával Latinoameričanům lekce z ekonomiky, Číňané budovali letiště,“ shrnul vývoj Buben.
Latinskoamerické státy tak dokázaly využívat svůj surovinový a zemědělský potenciál jako transakční nástroj v jednání nejen s USA, ale právě i s Čínou nebo Evropskou unií. „Čína Latinské Americe v daný moment nabízí výhodnější podmínky a lepší jednání než Trump, který mluví o tom, že Latinoameričané potřebují USA více než Američané je, nebo Evropská unie, kde jsou a budou velké problémy se schválením dohody o volném obchodu se státy Mercosur,“ dodal Buben.
Obavy USA ze zneužití infrastruktury pro vojenské účely
Vůči čínským investicím, které Peking realizuje zejména v rámci iniciativy Pásu a stezky (BRI), se však Američané podle všeho nesnaží nabídnout skutečnou alternativu. Celkově pak Trumpova administrativa na čínskou přítomnost v regionu nahlíží téměř výhradně prizmatem národní bezpečnosti, popsala expertka na čínsko-latinskoamerické vztahy z Univerzity Johnse Hopkinse Margaret Myersová v rozhovoru pro organizaci AS/COA.
- Belt and Road Initiative (Iniciativa Pásu a stezky či Nová hedvábná stezka) je rozsáhlý infrastrukturní projekt vedený Čínou, jehož cílem má být zlepšení propojení, obchodu a komunikace mezi kontinenty.
- Projekt se zaměřuje na oblast Eurasie, Latinské Ameriky a Afriky.
- Iniciativu zahájil čínský prezident Si Ťin-pching v roce 2013.
- Ke květnu 2025 bylo podle pozorovatelů z Centra pro zelené finance a rozvoj při univerzitě Fudan členy Iniciativy Pásu a Stezky mezi 146 a 150 státy, včetně některých členů Evropské unie.
- Zatímco Peking tvrdí, že cílem je posílit ekonomické propojení a spolupráci, Západ vnímá iniciativu jako možný nástroj pro rozšiřování čínského vlivu ve světě. Projekt je rovněž často kritizován kvůli porušování lidských práv a ekologickým dopadům.
Zdroje: Britannica, Wikipedia
Washington se obává například možnosti dvojího využití přístavní infrastruktury pro vojenské účely. Peking by totiž podle USA mohl tyto kapacity v případě americko-čínského konfliktu využít k narušení amerického obchodu, dopravy a logistiky, dodala Myersová.
Navzdory zaznívajícím obavám se ale nedá hovořit o tom, že by Spojené státy měly vypracovanou koherentní strategii, jak reagovat na rostoucí čínský vliv specificky v Latinské Americe.
Úspěch Rubia v Panamě
Jedním z konkrétních případů, kdy se Američanům přesto podařilo zmírnit čínský vliv, je Panama, která tento rok odmítla obnovit memorandum o spolupráci s Čínou v rámci Pásu a stezky.
Stalo se tak po návštěvě nového šéfa americké diplomacie Marca Rubia, který do Střední Ameriky odjel na svou první zahraniční cestu po nástupu do funkce letos v lednu. Jedním z hlavních témat této cesty byl právě rostoucí čínský vliv.
Trump v té době (a dříve) opakovaně prohlašoval, že Čína Panamský průplav kontroluje, a pohrozil, že si Spojené státy „vezmou vodní cestu zpět“. Důležitou lodní dopravní tepnu od roku 1999 spravuje Panamská průplavová správa, která ji převzala na základě dohody z roku 1977 mezi bývalým prezidentem USA Jimmym Carterem a tehdejším prezidentem Panamy Omarem Torrijosem. Panama zásadně odmítla, že by průplav předala do amerických rukou, a ohradila se i proti nařčení, že v oblasti operují čínské vojenské síly.
Panama byla přitom před osmi lety první zemí v regionu, která se k iniciativě BRI připojila. Jediným hmatatelným výsledkem této dohody však zůstaly pouze studie proveditelnosti železnice Panama–Chiriquí s přibližnou investicí ve výši 14 milionů dolarů (necelých 300 milionů korun), upozornil web The Diplomat.
Region Čínu „více než vítá“
Koordinovaná reakce zemí Latinské Ameriky na rostoucí čínský vliv ale není příliš pravděpodobná, myslí si Myšička. Buben dodává, že region obecně Čínu „více než vítá“. Bývalý předseda Organizace amerických států Luis Almagro například uvedl, že narušení obchodu s Pekingem by bylo pro region ekonomickou katastrofou.
Hospodářské vazby mezi regionem Latinské Ameriky a Pekingem totiž od roku 2000 neustále rostou a pro většinu zemí je Čína nejdůležitějším zdrojem obchodních příležitostí i zahraničních investic do infrastruktury, těžby i energetiky. Čínské firmy mají velký vliv i v telekomunikačním sektoru.
„Navíc, přestože se v Latinské Americe nacházejí země různé zahraničněpolitické orientace, zejména ve vztahu k USA, pouze málokterá země je vůči Pekingu nějak rozhodně kritická,“ vysvětlil Myšička.
Politolog zároveň upozornil, že i politici blízcí Trumpovi – například argentinský prezident Javier Milei, kterého šéf Bílého domu označuje za „svého oblíbeného prezidenta“ – v praktické politice vnímají Čínu jako klíčového partnera, jehož potenciál je třeba využít. To, že by přímo z latinskoamerického regionu zazněly obavy z geopolitického posilování Číny, považuje politolog za nepravděpodobné.
Buben však připomněl, že Pekingu v Latinské Americe chybí takzvaná soft power (měkká moc) a každodenní kulturní apel. „Spojené státy jsou stále v regionu v zásadě oblíbeny, navzdory řadě stereotypních tvrzení o opaku, a v průzkumech jsou zde dlouhodobě lépe vnímány než třeba v západní Evropě,“ popsal iberoamerikanista. Popularita Číny však začíná růst, poznamenal.
- Jedná se o pojem z teorie mezinárodních vztahů, který označuje schopnost státu nebo jiného aktéra ovlivňovat chování ostatních nikoli silou nebo nátlakem, ale vlastní přitažlivostí.
- Pojem zpopularizoval americký politolog Joseph S. Nye Jr. na počátku devadesátých let minulého století.
- Na rozdíl od takzvané hard power (tvrdé moci, tedy vojenského a ekonomického nátlaku) působí soft power nepřímo skrze změnu postojů, vnímání a preferencí. Projevovat se tak může v kultuře, politických hodnotách či ve vnímání zahraniční politiky jako legitimní či morálně ospravedlnitelné.
Zdroj: Ústav mezinárodních vztahů
Možný budoucí scénář
Ve světle sílícího tlaku Spojených států a Číny na latinskoamerické země se tak jako budoucí nejpravděpodobnější scénář podle experta na Latinskou Ameriku z Námořní akademie USA Johna Polga-Hecimoviche jeví nárůst počtu států, které si zvolí takzvanou strategii nevyhraněnosti. Tyto země tak budou usilovat o udržení dobrých vztahů s oběma velmocemi a zároveň se vyhýbat explicitnímu příklonu k jedné z nich.
Tato strategie totiž umožňuje i čerpat výhody z konkurence mezi USA a Čínou – například v podobě investic či obchodních ústupků – a zároveň si zachovat větší prostor pro autonomní zahraniční politiku. Výhodou tohoto přístupu je podle experta i možnost diverzifikace dodavatelských řetězců a podpora domácího průmyslu, zvlášť pokud by se Washington rozhodl snížit cla a podpořit iniciativy, jako je nearshoring (spolupráce s dodavateli a výrobci v sousední či blízké zemi, pozn. red.).
Jedním z příkladů této strategie je odmítnutí iniciativy Nové hedvábné stezky Brazílií, která místo toho navázala řadu bilaterálních dohod přímo s Pekingem.
