Teherán – Írán dnes volí nového prezidenta. Současný prezident Mahmúd Ahmadínežád má za sebou dva čtyřleté mandáty a ústava mu potřetí kandidovat zakazuje. Obyvatelé teokratického režimu, jehož vůdci jsou ve sporu se západním světem o jaderný program, mají přitom stále v paměti čtyři roky staré události Zelené revoluce, při níž se stovky tisíc lidí vzbouřily proti údajně zfalšovaným volebním výsledkům. Pokud nebude Ahmadínedžádův nástupce vybrán v prvním kole nadpoloviční většinou, proběhne druhé kolo 21. června.
Íránci jdou k volebním urnám poprvé od roku 2009, kdy sice Ahmadínežád podruhé zvítězil, ale opozice byla přesvědčena o podvodech. Po volbách tehdy vypukly několikaměsíční nepokoje, které si vyžádaly dle Teheránu na 30, dle opozice až pětinásobek obětí. Tisíce lidí byly zatčeny, nad pěti z nich byly vyneseny rozsudky smrti. Stovky opozičníků stále sedí ve vězení, kde si odpykávají dlouholeté tresty. Potlačování lidských práv a politických kampaní podle mezinárodních neziskových organizací nadále pokračuje, dnešní výběr nového prezidenta má tudíž v očích mnoha aktivistů minimální legitimitu.
Do ulic šli před čtyřmi lety hlavně příznivci tehdy nadějných reformátorských kandidátů Mahdího Karrúbího a Míra Hosejna Músávího. Oba dva jsou ale dodnes drženi v domácím vězení. V nepřítomnosti svých lídrů se opoziční reformisté spojení s tzv. Zeleným hnutím dosud nebyli schopni sjednotit na jednotné strategii pro nadcházející volby – nevyhlásili žádné protestní akce ani nevyzvali k bojkotu hlasování.
I z tohoto důvodu podobné protesty tentokrát nikdo neočekává. Volby se ale konají v období, které je pro Írán zcela klíčové – stupňují se mezinárodní tlak na ukončení jaderného programu, stejně jako hrozby vojenského úderu ze strany Izraele. To vše je doprovázené všeobecným neklidem v regionu Blízkého východu vyvolaným následky arabského jara a občanskou válkou v Sýrii.
5:1 pro konzervativce
Režim každopádně učinil vše pro to, aby se potížím z předchozích voleb vyhnul. (viz rámeček níže) Do souboje o prezidentský post se původně přihlásilo 686 osob, konečná listina kandidátů je ale dílem konzervativní Rada dohlížitelů. Tato skupina dvanácti znalců islámského práva (6 kleriků a 6 soudců), jejíž složení podléhá přání faktické hlavy státu ajatolláha Alího Chameneího, posoudila ideologickou kvalifikovanost uchazečů. Podle těchto kritérií vybrala pouze osm lidí, z nichž bylo pět považováno za konzervativní politiky blízké vládnoucímu duchovenstvu.
V posledních dnech před prvním kolem se ale tento okruh ještě více zúžil. Na začátku týdne odstoupil jeden z konzervativců Gholám Alí Haddad Ádel, druhý den ho následoval Mohammad Rezá Áref. Ten byl přitom ve skupině vyvolených považován za posledního opravdu reformního politika. Doktorský titul získal na americkém Standfordu a v době, kdy stál v čele Íránu umírněný Mohammad Chátamí, vykonával funkci viceprezidenta.
Volby bez zahraničních novinářů?
Podle organizace Reportéři bez hranic íránské úřady odmítly vydat nebo zcela ignorovaly žádosti o víza většině zahraničních novinářů. Desítky zástupců cizích sdělovacích prostředků se tak nedostanou do země, jejíž vlastní tisk podléhá rozsáhlé cenzuře. Podle listu Guardian se omezení týká hlavně britských a amerických médií. Deníky Financial Times, New York Times a Washington Post sice mají v Teheránu své permanentní kanceláře, i jejich činnost je ovšem výrazně komplikována a pracovníci jsou pod bedlivým dozorem. Zahraniční novináři nemohli svobodně o událostech informovat ani při minulých volbách, kdy byl vypínán internet.
Problémy s připojením v zemi, kde je mezi 75 miliony obyvatel 34 milionů uživatelů internetu, hlásí běžní Íránci i nyní. Podle agentury AFP je internet pomalý, některé stránky nejsou k nalezení, zprostředkující (proxy) servery jsou nepoužitelné. Facebook, Twitter, YouTube a řada dalších komunitních internetových sítí jsou v Íránu cenzurovány už od června 2009. Spojené státy na to zareagovaly tím, že dva týdny před letošními volbami zrušily sankce na prodej mobilních telefonů a dalších komunikačních zařízení do Íránu.
Duchovní Ruhání: Černý kůň reformistů
Naděje zastánců vnitropolitických změn a zlepšování vztahů se západními zeměmi se tak nyní upírají výhradně na osobu Hasana Ruháního, paradoxně jediného duchovního mezi kandidáty. Pětašedesátiletý vystudovaný právník v předvolebních debatách otevřeně kritizuje domácí i zahraniční politiku režimu a vyjadřuje podporu větší svobodě tisku. Především ale slibuje, že se bude snažit najít cestu ven z patové situace kolem íránského jaderného programu, kvůli němuž západní mocnosti trestají Teherán dosud nebývalými sankcemi.
„Nesouhlasím s naší současnou zahraniční politikou. Měli bychom se snažit zajistit si dobré mezinárodní vztahy, abychom docílili postupného omezení sankcí a jejich následného odstranění,“ řekl muž, jenž v roce 2004, když působil jako hlavní vyjednavač v rozhovorech o jaderném programu, v zájmu lepších vztahů se Západem schválil dočasné pozastavení procesu obohacování uranu.
Vedle bývalého prezidenta z devadesátých let Akbara Hášemího Rafsandžáního, jenž podporoval Zelenou revoluci a kterého Rada dohlížitelů do volebního klání nevpustila, se Ruhání dočkal veřejné podpory i od Mohammada Chátamího. „S ohledem na svou povinnost vůči naší zemi a osudu našeho čestného národa dám svůj hlas mému ctěnému bratrovi, dr. Ruhánímu,“ konstatoval exprezident považovaný za vůdce současného íránského reformního hnutí. Jako snaha netříštit proreformní hlasy se tak jeví odstoupení zmiňovaného Árefa.
Analytici ovšem dávají největší šanci na zvolení nynějšímu vyjednávači v jaderných otázkách Saídovi Džalílímu, za nímž bezpochyby stojí ajatolláh. Na druhé místo pak řadí teheránského starostu Mohammada Bákera Kálíbáfa, jehož podporují jak revoluční gardy (basídžové), tak mnoho obyvatel metropole a mezi konzervativci je považován za umírněnějšího.
Až na dalších místech jsou Chameneího poradce a někdejší ministr zahraničí Alí Akbar Velájatí, Íráncům málo známý bývalý ministr pošt a telekomunikací Mohammad Gharazí a bývalý velitel basídžů Mohsen Rezáí. Fakt, že na listině zůstává tolik zastánců starých pořádků, dle pozorovatelů svědčí o jediném - Chameneí zatím jednoznačně žádného z nich nepodpořil.
Vše je v rukou jednoho muže, prezident to není
Znalci íránských poměrů se shodují v tom, že všechny kandidáty spojuje jejich oddanost vůči Chameneímu, což nemůže přinést žádnou radikální změnu íránské politiky. Naopak to přispěje k posílení role duchovního vůdce a oslabí republikánský systém. Stejný názor má i bývalý íránský prezident Abol Hasan Bání Sadr, který v 70. letech patřil k vůdcům protestů, jež svrhly šáha, a zemi vedl v letech 1980 až 1981. „Každý z těch lidí, které Chameneí vybral, bude plnit jeho příkazy. Republika zaniká a podřizuje se svému vůdci,“ poznamenal osmdesátiletý odpůrce vlády ajatolláhů žijící v exilu ve Francii.
Zatímco Chameneí má poslední slovo ve všech zásadních záležitostech - v jaderném programu i v podpoře syrského prezidenta Bašára Asada v jeho boji proti opozici, prezident má řídit hlavně domácí ekonomické záležitosti. Je to sice nejvýše postavený člen exekutivy, avšak jeho moc není velká. Slabou pozici íránských prezidentů v hierarchii teokratického režimu dokazuje i příběh odstupujícího Mahmúda Ahmadínežáda. V roce 2009 měl při volbách naprostou podporu duchovenstva, během mandátu však o ni přišel a dostal se na vedlejší kolej. Výsledkem pak bylo, že byl z voleb diskvalifikován i Ahmadínežádův chráněnec a bývalý šéf prezidentského úřadu Esfandjár Rahím Mašáí.
I z tohoto důvodu se ekonomická kondice země stala hlavním tématem jinak klidné až nudné předvolební kampaně. Většina kandidátů přičítá tristní stav hospodářství nikoli mezinárodním sankcím, ale především špatné politice prezidenta Ahmadínežáda, od nějž se snaží distancovat. Zveřejňují ekonomická čísla a zdůrazňují, že si Ahmadínežád nechal za osm let své vlády protéct pod rukama ropnou manu a utratil ji za pochybné projekty. „Sankce mohou jenom za 30 procent inflace, za zbylých 70 procent nese vinu špatné řízení,“ nechal se slyšet Mohsen Rezáí v národní televizi.
Od začátku roku 2012, kdy Západ zpřísnil sankce, se stav ekonomiky výrazně zhoršil. Kurz ríjálu se proti dolaru propadl o 80 procent, zatímco inflace převyšuje hranici 30 procent. Ceny základních potravin, jako je obilí, sója, kukuřice či kuřata, stouply až o 60 procent. Kvůli obavám z dalšího zdražování si spousta Íránců poslední měsíce dělá zásoby nejen trvanlivých potravin, ale i masa a zeleniny. Vzhledem k bankovním sankcím se Írán obtížně dostává k dolarům utrženým za prodej ropy v Indii, Číně nebo Turecku, a omezuje proto přístup k dotovaným dolarům.
