Za spoluúčasti mnoha lidí a sdružení se splnil velký sen veterána Emila Bočka. Třiadevadesátiletý brigádní generál se nedaleko Londýna znovu prolétl v letounu Spitfire, se kterým se v Británii účastnil bojů proti nacistickému Německu. V dvoumístném historickém stroji nebyl sám a jeho řízení převzal až během letu. Boček je poslední v Česku žijící pilot, který v této stíhačce vzlétal proti nacistům. Zásluhy československých stíhacích perutí Británie, stejně jako Česko a Slovensko, opakovaně vyzdvihly a ocenily.
Let generála Bočka měl víc než důstojné kulisy. Legendární základnu RAF Biggin Hill, jedno z míst, odkud velení královského letectva řídilo bitvu o Británii. Ve vzduchu nakonec strávil český generál skoro půl hodiny. A jak slíbil, část letu odpilotoval sám.
Návrat českého pilota na Britské ostrovy se z podporou české i britské armády změnil ve velkou oslavu. Během ní mimo jiné věnoval kardinál Dominik Duka pilotní kapli na letecké základně kopii pražského jezulátka. Emil Boček ale tvrdí, že jeho 71 let dlouhá pilotní kariéra ještě není uzavřená. Do kabiny spitfiru, o kterém mluví jako o luxusním kočáru, by rád usedl ještě aspoň jednou.
Emil Boček se narodil 25. února 1923 v Brně-Tuřanech. Na konci roku 1939 v necelých 17 letech odešel z obsazeného Československa, přes Balkán a Blízký východ se dostal do západní Evropy. V roce 1940 se zúčastnil bojů ve Francii, po její porážce utekl do Velké Británie, kde v září téhož roku vstoupil do RAF.
Tady působil nejprve jako mechanik, v roce 1942 byl přijat do pilotního výcviku a stal se tak jedním z nejmladších československých letců. Od října 1944 sloužil jako stíhací pilot u 310. československé stíhací perutě. Absolvoval 26 operačních letů v délce přes 73 hodin.
Od letectva odešel až po válce, v roce 1946. Otevřel si dílnu na opravu motocyklů, o dva roky později byl donucen odejít do podniku Mototechna, pětadvacet let pracoval jako soustružník ve Výzkumném ústavu AV. V roce 2010 získal z rukou prezidenta Václava Klause Řád Bílého lva za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a bojovou činnost. Za velký úspěch považuje osobní setkání s britskou královnou. V roce 2012 o jeho životě vznikl dokument Nezlomný.
A kdo další patřil mezi věhlasné Čechoslováky, na které nebe nad britskou monarchií v době ohrožení spoléhalo?
Narodil se 20. srpna 1912 v Doníně na Lounsku. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, poté sloužil jako poručík letectva u 2. leteckého pluku. V červnu 1939 utekl přes Polsko do Francie, po její kapitulaci v roce 1940 odešel do Británie a stal se pilotem RAF. Zúčastnil se slavné bitvy o Británii a jako první Čechoslovák se stal velitelem britských pilotů.
V květnu 1942 byl nad Francií sestřelen, přes Francii, Španělsko a Gibraltar se vrátil zpět na Britské ostrovy. Po návratu působil na letecké základně na Orknejích a v roce 1944 byl převelen do Sovětského svazu. Téhož roku se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po komunistickém převratu byl propuštěn z armády a rok a půl vězněn v pracovním táboře na Mírově. Zemřel 4. října 2006 v Praze.
„Generál nebe“ František Peřina se narodil 8. dubna 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Roku 1939 uprchl do Francie, kde se přidal k Cizinecké legii. Během bitvy o Francii si na své konto připsal jedenáct jistých a dva pravděpodobné sestřely.
Na začátku června 1940 byl sestřelen a vážně zraněn, i tak se mu ale podařilo utéct z hroutící se Francie do Alžíru, odkud se přesunul do Británie. Díky svému mimořádnému leteckému umění strávil zbytek války jako letecký instruktor RAF. Po komunistickém převratu odešel do emigrace, do rodné vlasti se vrátil až v roce 1993. Zemřel 6. května 2006 v Praze.
Jeden z nejúspěšnějších letců v bitvě o Británii se narodil 7. října 1914 v Otaslavicích na Prostějovsku. Ve svých 22 letech se stal členem československého letectva, po vyhlášení protektorátu odešel do Polska, kde bojoval proti Němcům a později i Sovětům. Po pádu Polska se dostal do Francie a odtud do Spojeného království.
V britských barvách dosáhl 17 ověřených sestřelů. Jeho nedisciplinovanost se mu ale stala osudnou, když při běžném hlídkovém letu 8. října 1940, den po svých šestadvacátých narozeninách, havaroval a na místě zemřel. Příčiny neštěstí se nikdy nepodařilo objasnit.
Alois Vašátko se narodil 25. srpna 1908 v Čelákovicích. Původně působil jako učitel v Litoměřicích, po absolvování vojenské služby se ale rozhodl pro dráhu vojáka z povolání a stal se pilotem. Nehodlal se smířit s obsazením Československa a uprchl do Francie, kde se přidal k francouzskému letectvu.
S bilancí 12 jistých a dvou pravděpodobných sestřelů se stal nejúspěšnějším československým stíhačem ve Francii. Porážka Francie ho zavedla do Walesu, kde společně s Františkem Peřinou sloužil u 312. čs. stíhací perutě a v květnu 1942 se stal jejím velitelem. Zemřel 23. června 1942 při srážce s německým letounem nad Lamanšským průlivem.
Rodák z Olešnice na Blanensku nastoupil v roce 1935 na Vojenské letecké učiliště v Prostějově, po dvou letech složil přísahu jako pilot. V roce 1939 odešel do Polska a poté přes Sovětský svaz do Velké Británie, kde vstoupil do služeb u 310. perutě RAF. V únoru 1942 musel kvůli závadě na letounu seskočit nad kanálem La Manche. Zachránili ho němečtí námořníci, válka tak pro něj pokračovala po zajateckých táborech. Na jejím konci se ocitl v tisícikilometrovém pochodu smrti.
Po válce získal hodnost štábního kapitána letectva, stal se velitelem 8. leteckého pluku a velitelem výcvikové letky Vojenské letecké akademie. V roce 1950 ho režim z politických důvodů propustil z armádních služeb, pracoval jako horník. Medaili Za hrdinství dostal v roce 1997, o tři roky později byl jmenován brigádním generálem. Byl rovněž držitelem řady válečných vyznamenání. V roce 2007 se stal také čestným občanem Ostravy. Zemřel před třemi lety.
