Druhá světová válka přinesla ženám nové pracovní příležitosti a finanční nezávislost v době, kdy se dělníci či mechanici ze dne na den stali vojáky. S koncem konfliktu však přišel rychlý návrat do starých kolejí a z většiny žen se pod tlakem společnosti opět staly pečovatelky o domácnost. Výraznou změnu přinesla na Západě až sexuální revoluce a hnutí za práva žen v šedesátých a sedmdesátých letech.
„Dáme to!“ Ženy okusily mužský svět, po válce přišel zvrat
Během války odešly miliony mužů z celého světa na frontu, továrny zely prázdnotou a mužské profese náhle musely vykonávat ženy. Ty do té doby měly jasně danou roli: být doma, pečovat o děti a domácnost. Jen některé z nich pracovaly v kancelářích.
„Miliony žen se musely nové skutečnosti přizpůsobit, poradit si s nedostatkem jídla, šatstva a otopu a utrpením a strádáním, které válka přináší. Musely obstát v tradiční roli, kterou od nich tehdejší patriarchální společnosti očekávaly, tedy postarat se o rodinu, děti a domácnost. V mnoha zemích nastoupily poprvé do placené práce a do profesí, které předtím zastávali pouze muži. Mladé dívky z okupovaných území byly nuceně nasazovány na práce do nacistického Německa,“ uvedla historička Radmila Švaříčková Slabáková z Univerzity Palackého v Olomouci.
Mimořádná situace přinesla ženám nové starosti, ale i příležitosti. Nedostatek síly na trhu práce si vyžádal změnu myšlení celé společnosti. Asi nejslavnější náborovou kampaní a ikonou se za druhé světové války stala americká Nýtovačka Rosie (Rosie the Riveter). Plakát J. Howarda Millera pro Westinghouse Electric Company se objevil na obálce Saturday Evening Post 29. května 1943.
Svalnatá žena si na něm vyhrnuje rukáv a z feministického plakátu jako sebevědomá dělnice odhodlaně hlásá „Dáme to!“ Propaganda měla povzbudit ženy, že dokážou zastávat i tvrdší práci a rozdmýchat v nich vlastenectví. Podobných plakátů od nejrůznějších firem se objevilo v médiích nespočet, a nejen v USA.
Plakát „Join us in a victory job“ od Mauricea Bramleyho z roku 1943
Miliony žen po celém světě náhle začaly vykonávat namáhavou a mnohdy časově náročnou práci, získaly tak ale i přístup k vlastním příjmům. Ve Spojeném království kupříkladu docházel skoro milion Britek do továren na munici.
Role žen za války přitom dalece přesahovala práci v průmyslových odvětvích. Během bojů sloužily jako zdravotní sestry, pilotky, řidičky, mechaničky, odstřelovačky, umývaly okna nebo svážely odpadky, podotýká list The New York Times (NYT).
V polovině roku 1943 již téměř devadesát procent svobodných žen a osmdesát procent vdaných Britek pracovalo v továrnách, v zemědělství nebo v ozbrojených silách, uvádí web britské vlády.
Zapomenuté hrdinky
Přímo v armádě sloužilo více než 350 tisíc Američanek, ve Velké Británii asi 640 tisíc žen, přičemž řada působila v civilní obraně, do níž se zapojila jako dobrovolnice i tehdy osmnáctiletá princezna Elizabeth, pozdější britská královna Alžběta II., píše NYT. „Ve Velké Británii, USA, Kanadě i jinde se tvořily ženské pomocné sbory, které byly vysílány do různých koutů světa,“ upozornila profesorka.
„Mnohé ženy se účastnily protinacistické odbojové činnosti, to jsou zapomenuté hrdinky, o nichž máme nejméně zpráv. Oslavováni jako hrdinové jsou odbojáři-muži, ale bez žen by nebylo úspěchů partyzánů ani dalších protinacistických odbojových skupin – plnily funkci spojek, schovávaly ilegální tiskoviny, zbraně nebo munici. Obstarávaly jídlo, donášely ho do lesů, dělily se o přikrývky, praly, ošetřovaly,“ popsala jejich úlohu Švaříčková Slabáková.
Klíčovou úlohu sehrála kupříkladu „armáda“ desítek studentek z Cambridgeské univerzity, které v panském sídle Bletchley Park u Londýna v utajení neúnavně pracovaly na prolomení nacistických kódů. Právě tam matematik Alan Turing dekódoval zprávy zašifrované nacistickým strojem Enigma, připomíná server CBS News.
Němci tyto šifry používaly ke kódování vojenské komunikace a zpravodajských informací, přičemž věřili, že kód je neprolomitelný. Podle historiků tým v Bletchley Parku výrazně napomohl Spojencům porazit síly Adolfa Hitlera.
Často opomíjenou, a zároveň zásadní roli měly rovněž ženy, jež se účastnily projektu Manhattan, jehož cílem byla výroba jaderných bomb. Některé pracovaly v administrativě, jiné ale ovládaly technické přístroje, pracovaly v laboratořích, případně se na programu podílely i jako vědkyně, píše web The Collector s odkazem na vědkyně Lilli Hornigovou nebo Chieng-Shung Wuovou.
Role žen se změnila i v dalších státech. Za Sovětský svaz bojovaly miliony občanek, řada z nich v první linii. „Rudá armáda zoufale potřebovala nahradit katastrofální ztráty na životech vojáků, řady zraněných a nezvěstných. Po napadení SSSR nacistickým Německem ale ženy samy chtěly bránit svou vlast, masivně se hlásily do armády. Známé jsou sovětské odstřelovačky, ženy tam tvořily také posádky bojových letadel a tanků,“ podotkla Švaříčková Slabáková.
Rudoarmějky se podle historičky staly vzorem pro jiné bojující země. „Známý je polský čistě dívčí prapor ,Emilia Plater‘, který působil v řadách takzvané Berlingovy armády. Československým ženám však bylo povoleno vstoupit pouze do ženských pomocných sborů britské armády, nemohly se tudíž připojit ke svým mužům a druhům v československých perutích v RAF. Na Východě ale účast československých žen v 1. československém armádním sboru v SSSR umožněna byla,“ připomněla profesorka.
To nacistické Německo naopak přímé zapojení žen do bojů odmítalo, cenilo si spíš porodnosti. Berlín dokonce rozdával Čestný kříž matkám čtyř a víc dětí, zejména těch, které je měly s důstojníky SS, uvádí NYT s tím, že některé ženy nicméně působily jako dozorkyně v koncentračních táborech.
S koncem války a návratem vojáků z války přišel rychlý zvrat ve vnímání role žen. „V obnoveném Československu se o jejich hrdinských skutcích za války prakticky vůbec nemluvilo, až na pár výjimek. O ženy prostě nebyl zájem, ani se pořádně nevědělo, že se také účastnily bojů,“ konstatovala Švaříčková Slabáková.
Nezájem či přezíravost se podle ní projevily v mnoha státech. „Je známo, že v řadě zemí ženy o své činnosti v armádě raději ani nehovořily. Pro tehdejší konzervativní a patriarchální společnosti to bylo pořád něco velmi těžko stravitelného. Ženy se tam pohybovaly v ryze mužské společnosti, navíc vojsko bylo tradičně spojováno s uvolněnými mravy a lehkými ženami,“ podotkla historička.
Návrat patriarchátu
Dělnice tak po válce opět nahradili muži a v centru života se ocitla rodina a domácnost. „Muži na aktivity žen za války rychle zapomněli. Pomalu se vše vrátilo do zažitých kolejí patriarchální společnosti. Na Západě to znamenalo především návrat žen do domácností a k jejich tradiční roli. To, že druhá světová válka umožnila emancipaci žen, je mýtus,“ upozornila Švaříčková Slabáková s tím, že pokud válka přinesla osvobození, tak se nejednalo o osvobození pro ženy.
„I když v těch zemích, kde to nebylo dříve obvyklé, ženy začaly pracovat za mzdu a opustily jim vyhrazenou domácí sféru, patriarchální poválečné společnosti měly zájem o návrat do starých pořádků. Dle některých zjištění válka dokonce urychlila segregaci žen v podřadných pracovních odvětvích. Jestliže během války ženy začaly zastávat pozice, které dosud patřily mužům, jednalo se veskrze o dočasný ,záskok‘,“ uvedla historička.
Na Východě se sice ženy po válce zapojily do pracovního procesu, podle Švaříčkové Slabákové se tak dělo ale především z „propagandistických a ideologických důvodů a nejednalo se o rovnoprávné postavení žen“.
Ve Spojených státech po válce dramaticky vzrostla porodnost. Babyboom byl přitom mnohem výraznější než v období po první světové válce, kdy se Západ potýkal s důsledky těžké hospodářské krize, takzvané Velké deprese.
Ačkoli by se mohlo zdát, že šlo o důsledek míru a ekonomického růstu, podle historičky Elaine Tylerové Mayové, autorky knihy Homeward Bound: American Families in the Cold War Era, se jednalo ve skutečnosti o širší fenomén. „Američané se obrátili k rodině jako bezpečné baště v nejistém světě... ideologie studené války a vzkříšení rodiny byly dvě strany téže mince,“ cituje expertku PBS.
Na konci padesátých let činil průměrný věk Američanek v době svatby pouhých dvacet let. Mnohé rodiny se přestěhovaly do cenově dostupných domů na předměstích, pořídily si auta nebo myčky nádobí, popisuje dobu v historickém článku web Sněmovny reprezentantů USA.
Počet vysokoškolaček v zemi po válce značně klesl. Zatímco v roce 1920 jich bylo 47 procent, v roce 1958 už jen 38 procent, a to i přesto, že v té době měly ženy dostupnější příspěvky státu na školné.
„Ztracené“ Američanky
V poválečných padesátých letech v USA vzdělávací programy či reklamy zvýrazňovaly ženu jako matku v domácnosti, jejíž úkol je uklízet, vařit a starat se o potomky, zatímco jejich otcové tráví celý den v zaměstnání. Ženy, které toužily po kariéře, byly označovány za „ztracené“ a ty, které „nenávidí muže“, zmiňuje PBS.
Společenská očekávání omezovala i ženy jako členky Kongresu. „Žena vstupuje do mužského světa politiky, bojuje proti předsudkům, že místo ženy je v domácnosti. V kampani musí nakračovat velmi opatrně, nebýt agresivní,“ prohlásila zákonodárkyně Maurine B. Neubergerová z Oregonu, jež nahradila na začátku šedesátých let svého zesnulého manžela v Senátu USA.
Trend se ale přece jen začal pomalu obracet. Ruku v ruce s růstem ekonomiky rostly i mzdy Američanů, takže rodiny si mohly dovolit žít z jednoho platu, přesto začátkem šedesátých let už pracovalo víc vdaných žen než kdykoli předtím. Střední třída totiž chtěla víc, jít si za svým „americkým snem“, a tak se postupně řada manželek nechala i přes tlak společnosti zaměstnat, aby jednoduše mohly žít život podle svých představ, vysvětluje PBS.
Řada čerstvě plnoletých žen chtěla žít jako jejich matky za války. Hnutí za práva žen a sexuální revoluce v šedesátých letech následně zpochybnily mnohé z tradičních představ o mateřství a manželství.
Otevřená diskuse o sexualitě a soužití mimo manželství byla v americké společnosti stále více přijímána, s rozšířením antikoncepce navíc ženy mohly samy rozhodovat o tom, kolik budou mít potomků, píše Sněmovna reprezentantů s odkazem na publikaci Svoboda a sexualita: Právo na soukromí a tvorba Roe v. Wade od Davida J. Garrowa. Klíčové rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v roce 1973 potvrdilo ústavní právo žen na interrupci.
V sedmdesátých letech byla dvě zaměstnání u manželů už poměrně běžnou věcí. Ženy zároveň budovaly kariéru jako lékařky, obchodnice nebo právničky, tedy v oblastech do té doby určených primárně mužům. Současně vzrostl i počet rozvodů a pracující matky už nebyly něčím výjimečným.
Stávkující Britky
Podobný trend zaznamenalo rovněž Spojené království. Podíl žen na trhu práce v produktivním věku se zvýšil ze 45,9 procenta v roce 1955 na 51 procent v roce 1965. Zatímco na počátku padesátých let ženy se sňatkem většinou o zaměstnání přišly, v šedesátých letech už některé vdané Britky dostávaly plat, i když většina i nadále přišla o místo v případě otěhotnění a platy u mužů byly výrazně vyšší.
Přibývalo také žen v odborech, kde si ovšem silné pozice dál drželi muži. Zlom přišel v roce 1968, kdy se začaly Británií šířit stávky za rovné odměňování. Ženy tvrdily, že jejich práce vyžaduje stejnou úroveň dovedností jako práce mužů, uvádí web Striking Women.
Podobné kampaně vedly v roce 1970 k přijetí britského zákona o rovném odměňování, jenž se vztahoval na veřejný a soukromý sektor, kde muži a ženy vykonávali stejnou nebo podobnou práci.
Ženy na Západě tak sice v letech bezprostředně po druhé světové válce přechodně opět spadly do škatulky matek v domácnosti, vzpomínky a zkušenosti z doby, kdy okusily mužský svět, finanční soběstačnost a širší příležitosti, ale přece jen zůstaly živé.
Matky vyprávěly svým dcerám, co dělaly během války a jak byla jejich práva následně omezena. V šedesátých a sedmdesátých letech se objevily feministické skupiny a díky aktivistům a kampaním za větší příležitosti žen a genderovou rovnost si stále více žen začalo uvědomovat svůj potenciál a nutnost změny, píše BBC.
Odlišný trend v Československu
V Československu byl však trend poněkud jiný, upozorňuje Švaříčková Slabáková. „Zatímco v padesátých a šedesátých letech se emancipace žen stala politickým cílem a komunistický režim podporoval jak zaměstnanost žen, tak jejich ,únik‘ z okovů domácnosti, s nástupem normalizace společnost začala utvrzovat ženy v jejich ,dvojím břemenu‘, kdy se očekávala jak jejich práce v zaměstnání, tak péče o domácnost a rodinu, to druhé ovšem zadarmo a ve prospěch mužů,“ poznamenala historička.
„U nás pracovaly ženy před válkou, pracovaly během války, pracovaly po válce, ale velká změna v jejich postavení přišla s nástupem komunistického režimu a s jejich zrovnoprávněním v rámci rodiny,“ doplnila Kateřina Lišková z Historického ústavu AV ČR.
„Do roku 1950 u nás platil zákon z doby Rakouska-Uherska, který poté přijala první republika a podle kterého ženy v rodině byly podřízeny manželovi a děti podřízeny otci,“ řekla historička s tím, že ženy ani děti neměly práva, která pak získaly až díky socialistickému zákonu o právu rodinném z roku 1950.