Praha – První březnový víkend, slunce a vcelku příjemné počasí – to je kombinace, které čeští chataři a chalupáři neodolají. A tak jejich venkovská sídla po zimě znovu ožívají stejně jako zahrádkářské kolonie poblíž měst.
První sněženky jsou pro chataře signálem, že je čas vyrazit, odemknout a pustit konečně slunce dovnitř. Jan Surý s manželkou se jara na svojí chatičce nedaleko Prahy nemohou dočkat pokaždé už 30 let. „Už to jede, mamino, dělej kafe,“ volá nadšeně chatař. Zatopit v chatce je ale přece jen potřeba. Stejně jako zkontrolovat, jestli ji v zimě zase někdo nevykradl. „Nějak se sem musí dostat, to se nedá nic dělat. Jen kdyby to nerozbil,“ dodává Jan Surý. Především sbírku budíků. Hodnotu sice nemají žádnou, pro manžele Surých je to ale vzácnost – co budík, to vzpomínka. Takových sbírek jsou české chaty plné. „Nejdou. Když šly, dal se tam peníz a ono to vzbudilo,“ vysvětlil pan Surý. V Česku připadá jedna chata nebo chalupa na každého sedmého obyvatele. A v posledních dvaceti letech jich dokonce výrazně přibylo.
I když má chatu o hodně dál než manželé Surých, v Praze už nemohl vydržet ani Antonín Císař. A stejně jako o sto kilometrů dál i tady se nejdřív musí všechno zkontrolovat: „No jo, zase myš. Pastička plná.“ Chatařská sezona zkrátka jen jen vypuknout, připravené už jsou i grily. Chataření, to je totiž nejen příroda, ale i posezení s přáteli.
Na otázku, proč na chatu nebo chalupu jezdí, odpovídají všichni skoro stejně. Větou známou z filmu na samotě u lesa: „Ale je tady krásně“.
