Británií se v předvečer referenda o vystoupení z Evropské unie prohnala série voleb. Kromě více než dvou tisíc uvolněných míst v místních anglických zastupitelstvech Britové rozhodovali o tom, kdo zasedne ve skotském parlamentu, velšském nebo severoirském shromáždění. Od vládnoucích konzervativců se úspěch neočekával, ztratit mohli pouze labouristé, kteří by jako opoziční strana měli ve volbách uprostřed volebního cyklu jen získat. Nakonec ztratili míň, než odhadovaly průzkumy. Osvětlit původ tohoto paradoxu lze nahlédnutím za oponu boje o křeslo londýnského starosty, na který se v rámci voleb většinově soustředil i zahraniční tisk.
Křeslo nakonec většinou 57 % hlasů získal poslanec Labouristické strany Sadiq Khan. Ve funkci tak vystřídá konzervativce Borise Johnsona, řídícího londýnskou radnici od roku 2008. Co vypovídá zvolení Khana o současné britské vnitropolitické scéně? A co znamená zvolení muslima do čela globální metropole v době, kdy Evropa čelí největší uprchlické krizi v moderních dějinách a od útoků muslimských radikálů na Paříž a Brusel uběhlo jen několik měsíců?
Variace dvou příběhů
Sadiq Khan postavil svou kampaň na několika pilířích. Poučil se z loňského debaklu Eda Milibanda, který nebyl schopný dovést svou stranu k výhře ve všeobecných volbách, přestože porazit extrémně nepopulární konzervativce se zdálo být hračkou, a vsadil na silný osobní příběh. Volební program ustoupil do pozadí variaci na pohádku o tom, jak se malý Barack stal prezidentem. Médiím Khan šikovně vnutil nálepky „syna řidiče autobusů, který udělá hromadnou dopravu cenově dostupnější“, „kluka z obecního sídliště, který vyřeší bytovou krizi“ a „britského muslima, který se postaví extremistům“.
V boji s nažehleným Zacem Goldsmithem, kterého jakoby právě vyklepli z formičky na politika se zářnou budoucností (otec miliardář, sám absolvent Etonu a Cambridge), nebyla Khanova výhra vlastně tak velkým překvapením. Ačkoliv Londýnu v posledních osmi letech vládl Boris Johnson, britské hlavní město je tradičně orientováno spíše levicově. Právě zde se ne náhodou nachází centrum moci stávajícího předsedy Labour Jeremy Corbyna.
Příběh Khanova vítězství tak svým způsobem kopíruje daleko větší příběh Corbynův, jenž se po nečekané výhře konzervativců ve volbách loni postaral o druhé největší překvapení britské politiky. Sveřepý šakal britské levice Corbyn se ve svých šestašedesáti letech vyhoupl do čela Labouristické strany, a porazil tak zástup o generaci mladších protikandidátů, kteří o post předsedy strany bojovali s urputností srovnatelnou snad jen s Frankem Underwoodem.
V době, kdy se jeho soupeři předháněli v distancování od „nešťastného“ Milibanda a navracení k myšlenkovému proudu New Labour, oslovil Corbyn voliče autentickým rozhořčením nad rozevírajícími se sociálními nůžkami v britské společnosti. Díky své dlouhodobé ideové konzistentnosti a restauraci původních témat a cílů Labouristické strany dokázal v krátké době mobilizovat velkou část levicového voličstva, jež ke straně od doby Blairovy irácké kampaně přistupovala se značnou skepsí.
Vlna corbynománie se vzedmula v londýnském volebním obvodu Islington, který Corbyn od roku 1983 zastupuje v Dolní sněmovně parlamentu. Islington, kde vedle sebe žije smetánka i deprivovaní nájemníci sociálních bytů přežívající pod hranicí chudoby, symbolizuje problémy celého Londýna, potažmo velké části Británie. Podle analýzy Credit Suisse byla mezi lety 2000-2014 Británie jedinou zemí skupiny G7, kde nerovnost stabilně rostla. Ke změně tohoto trendu nedošlo ani po roce 2007, kdy zemi zasáhla finanční krize. Ze dne na den se tak díky mediální pozornosti spojené s předsednickou kampaní stal Corbyn hrdinou mladých lidí i penzistů, když vyzdvihl problém, který bychom očekávali spíše v zemích třetího světa.
Sadiq Khan byl v roce 2010 zvolen do parlamentu za londýnský obvod Tooting. Zde už mezi ulicemi obecních sociálních bytů ostrůvky honosných rezidencí nenajdete. Tooting trápí stejné problémy jako většinu čtvrtí nacházejících se v druhé až šesté zóně města – nedostatek cenově dostupných bytů, problémy s kriminalitou, vysoká nezaměstnanost mladých a vysoké životní náklady, které nejsou vyváženy kvalitou života (vyjma severu a západu, který například v obvodu Richmond Park zastupuje Zac Goldsmith).
„V Londýně je to všechno o Jeremym“
Sadiqa Khana si Londýňané vybrali, aby se v rámci svých kompetencí pokusil tyto problémy řešit. Je ovšem nutné mít na paměti, že Khanův úspěch stojí na, zdá se, stále pevných základech Corbynovy revoluce. K úloze, jakou předseda strany sehrál i tentokrát, se vyjádřila labouristická politička Diane Abbott: „V hlavním městě slyšelo víc lidí o Jeremym než o Sadiqovi. V Londýně je to všechno o Jeremym.“
Za zvolení „syna pákistánského řidiče autobusu“ tak může daleko více onen řidič než Pákistánec. Etnická příslušnost hraje v multikulturním Londýně na rozdíl od zbytku Evropy již dlouhou dobu jen okrajovou roli. Voliči upřednostnili Khana před Goldsmithem ne, aby pozitivně diskriminovali, ale protože život v „sociálním bytě“ jej pravděpodobně předurčil k řešení sociálních problémů hlavního města více než příslušníka horních deseti tisíc Goldsmithe. Konzervativci se navíc během kampaně nechali velmi rychle chytit do „léčky“ operování s Khanovými údajnými vazbami na islámské radikály, což sekulárnímu muslimovi opět nahrálo. Khanův vzestup na sociálním žebříčku může sloužit jako důkaz toho, že Británie je schopna s nerovností bojovat, i toho, že politika integrace etnických menšin do většinové společnosti není mrtvým konceptem.
Khan má všechny předpoklady pro to, aby se stal neméně úspěšným starostou Londýna, než byl Boris Johnson. V průběhu následujících měsíců však budeme pravděpodobně svědky jeho čím dál většího vymezování vůči muži, který mu vahou své osobnosti dopomohl ke zvolení.
Revoluci Jeremyho Corbyna stále nelze prohlásit za vítěznou. Vnitrostranická opozice, sestávající z následovníků Tonyho Blaira, soustavně útočí na Corbynovy spojence (naposledy na Kena Livingstonea) s cílem „samozvaného“ předsedu z pozice vystrnadit. Výsledkem nejednotné strany budiž její neslavný výsledek v regionálních volbách. I Khan v sobě proto rychle aktivoval nekompromisního pragmatika, který se nehodlá stáhnout ke dnu, pokud by Corbyn nelehkou situaci neustál.
Jediným Artušem Labouristické strany se tak v současné době zdá být Jeremy Corbyn. Příští měsíce ukáží, zda dokáže svou vizi zakořeněnou v utopickém socialismu minulého století přetavit v alternativu nové levice století současného.
Johana Kudrnová, doktorandka na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK a publicistka. Dlouhodobě se zabývá reáliemi Velké Británie a Střední Evropy.
