"Ahoj Claro! Jsem úchyl a hajzl, co si nedá pokoj, dokud nevymaže úsměv z tvé tváře a radost z tvého života. Můj problém je štěstí. Nedokážu být šťastný a vlastně jsem ani nikdy nebyl, od chvíle, kdy jsem se narodil, i když se mi sem tam děly i dobré věci. Chtěl bych se ráno vzbudit a vědět, proč žít. Snažím se o to každý den svého života - ale nejde to. Nevím kolik toho vydržíš, Claro, ale vím, že tě nakonec dostanu. Protože já žiju jen z neštěstí jiných a musím dělat všechno pro to, aby takoví byli. A ty budeš taky taková, i když se zatím ještě každé ráno radostně tlemíš do nového dne. Udělám ti hrozný věci, protože vím, že jsi silná, vydržíš to a přežiješ to, i když neštěstí prostoupí celým tvým životem. A náš vztah, o kterém zatím nemáš ani tušení, už za chvíli přinese své ovoce, a to tě definitivně položí, ty šťastná děvko - to už nedokážeš ustát. Škoda, že nemám víc času, abych si to užil, a mohl pozorovat, jak ti pomalu dochází, čeho všeho jsem schopen. Ale jednou, až se dostaneš z nejhoršího a budeš mít pocit, že je všechna hrůza už za tebou, ti napíšu, co všechno jsem ti udělal, a možná pak budu (alespoň na chvíli) šťastný…"
Již nějakých dvacet let je španělský filmový horor považován za dobré filmové „zboží“. Nezřídka vyrůstá z kontextů duchařského filmu, který více než na potoky krve a zoufalé výkřiky mučených obětí sází na tíživou a sugestivní atmosféru nadpřirozeného. A nejsou až tak vzácné případy, kdy jsou tyhle filmy točeny už rovnou v angličtině a s renomovanou ústřední hollywoodskou hvězdou (která se dobře vyjímá na plakátech), jako byla Nicole Kidmanová v tíživé duchařině Alejandra Amenábara Ti druzí, jež (nejen) ve Španělsku přitiskla diváky do sedadel.
Takže milovníci žánru na španělské horory natěšeně chodí, protože mají osobitou formu a styl, obzvlášť když je pod nimi podepsán někdo jako Jaume Balagueró, který si tenhle formát už bohatě natrénoval na Temnotě (2002), Nepřemožitelném zlu (2005) či pseudodokumentárním hororu REC (jenž může někomu vzdáleně připomínat legendární Záhadu Blair Witch). A věrný svému oblíbenému formátu zůstal i tentokrát, kdy jeho poslední opus Zatímco spíš tak trochu balancuje mezi žánry a je spíše psychothrillerem nežli psychologickým hororem.
César je obyčejný recepční v obyčejném barcelonském činžáku. Důvěrně zná všechny jeho obyvatele a jejich příběhy, do kterých dokáže lstivě a promyšleně vstupovat a přinášet jim vydatnou porci neštěstí, k čemužpřispívá i fakt, že má k dispozici klíče od všech bytů a geniální zlodušskou schopnost nacházet slabá a bolavá místa v jejich zranitelných životech.
Nikdo z nich netuší, jak prohnaný a neunavitelný hajzl sedí v recepci jejich domu a fláká se jim, kdy se mu zlíbí, po jejich bytech i životech. Neví to ani mladá, sympatická a pohledná dívka Clara, která ho každé ráno vždy s úsměvem zdraví, a v životě by ji nenapadlo, že tenhle tichý, úslužný chlapík leží večer co večer pod její postelí jako temný, zlověstný stín, který čeká až usne, aby ji posléze omámil uspávací látku a vlezl si k ní pod peřinu. Jediný, komu se s tím svěřuje, je jeho nemocná matka, neboť ví, že ta ho už nedokáže zastavit. Vlastně nikdo a nic ho už nedokáže zastavit, ani holčička z bytu odnaproti, která ho vyhmátne a začne vydírat (pro začátek chce prachy a kazetu s pornem), čímž ilustrativně završuje plejádu vesměs negativních postav, jež tento jednoduchý, přehledný a patologický příběh o zlém samotáři z recepce a lidí odvedle zalidňují.
- Zatímco spíš / Luis Tosar zdroj: Film Europe http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3459/345838.jpg
- Zatímco spíš / Alberto San Juan, Marta Eturaová zdroj: Film Europe http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3459/345831.jpg
- Zatímco spíš / Marta Eturaová zdroj: Film Europe http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3459/345836.jpg
- Zatímco spíš / Luis Tosar zdroj: Film Europe http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3459/345834.jpg
Zvráceně sdílí jejich problémy, aby je do nich dokázal ještě více namočit, mazaně mapuje jejich slabosti, aby věděl, kde nejúčinněji udeřit, a s monstrózní trpělivostí stahuje smyčku kolem své ústřední oběti Clary, pod jejíž postelí pravidelně uléhá se svojí deviantní obsesí.
César není žádný primitivní, prvoplánovitý vrah, je to tichá, nenápadná, inteligentní a vytrvalá zrůda, která vzbuzuje hrůzu tím, jak je reálně obyčejná a uvěřitelná, jak dokáže splynout s všedností, jejíž je součástí, takže ji zpravidla podceňujeme, ale v níž mohou být zakleti nebezpeční démoni, o nichž nemáme tušení. Není to zabiják, který chce svoje šílenství utopit v krvi (byť jeho zásluhou musíme i jednu výživně krvavou sekvenci zdolat), je to zarputilá bestie, která do jejich (i našeho) života přivádí vlezlý psychologický teror, a zmnožuje zlo v našem životě, jako by ho už tak nebylo dost.
Jaume Balagueró tak přivádí na filmové plátno originální monstrum, které může být docela klidně snadno přehlédnutelnou součástí našeho života – a právě v téhle všední bezvýznamnosti spočívá jeho autenticita a úděsnost. Z úslužného Césara nás mrazí, protože je tak skutečný, že by se mohl servilně plížit i někde naší realitou, která se náhle začne jevit jako mnohem nebezpečnější a zrádnější prostor, než je na první pohled patrné.
Tahle temná ústřední postava, která může na nějaký čas narušit váš spánek a donutit vás občas nakouknout pod postel, než do ní vlezete, je takto výmluvná díky slušnému scénáři, ale hlavně jejímu interpretovi Louisi Tosarovi, který se po své roli v Miami Vice zařadil k těm, o kterých se ví, že na záporáky mají. Jeho herecký výkon je sevřený a koncentrovaný, autentický a výmluvný úsporným projevem, jenž z všedně vypadajícího chlapíka činí přesvědčivého a zlem posedlého devianta. Ústřední tandem (všichni ostatní jsou už jen figury ze sboru) s ním tvoří jeho dobrá známá, sympatická Marta Eturaová, na kterou je radost pohledět a jež ve vás jako nevinná oběť, která se nedokáže ubránit (protože vlastně ani neví před čím) nepochybně vzbudí spontánní sympatie.
Karty jsou v tomto studeném příběhu o Zlu rozdány jasně a přehledně a režisér Jaume Balagueró s nimi hraje slušnou hru. V zásadě si vystačí se strohou kamerou Pabla Rossa a jedním základním prostředím barcelonského činžáku, v němž se odehraje všechno podstatné. Paradoxně největší napětí pak navozuje v okamžicích, kdy se padouch (z jehož pohledu se vyprávění odvíjí) dostává do kritických a téměř neřešitelných situací, což navozuje psychologicky delikátní a vlastně podprahový pocit, že mu vlastně, tak nějak mimoděk, držíte palce, aby se z toho dostal, což je ze strany Balaguera hra s falešnou kartou, na kterou si musíte dát bacha. A sem tam nabídne i situační lahůdku, jako je bizarní „švédská trojka“ ve španělském hororovém aranžmá, což znamená, že dva ze zúčastněných jsou v posteli pod vlivem omamné látky v limbu a jediný, kdo si to svým tichým způsobem užívá, je psychopatický úchyl César.
"Sbohem, Claro!
Jsem úchyl a hajzl, který žije z neštěstí druhých. Možná jsi to dokonce začala tušit, ale to už bylo pozdě. Pro tebe příliš pozdě. Bylo mi s tebou fajn, proto se teď konečně dozvíš, co v všechno jsem ti udělal, ty mrcho. Dodnes mě vzpomínky na to drží při životě. Píšu ti dopis, po kterém už nic nebude jako dřív. Ale to už je jedno, protože já jsem konečně, poprvé v životě, opravdu šťastný."
MIENTRAS DUERMES. Španělsko 2011, 102 min, české titulky, 2D. Režie: Jaumes Balagueró. Scénář: Alberto Marini. Kamera: Pablo Rosso. Hudba: Lucas Vidal. Hrají: Louis Tosar (César), Marta Eturaová (Clara), Alberto San Juan (Marcos), Iris Almeidaová (Úrsula), Petra Martinezová (Verónica). V kinech od 5. dubna 2012.
