Výtvarnice Štěpánka Šimlová se v tvorbě pohybuje mezi realitou a vlastním vnímáním skutečnosti. V Galerii hlavního města Prahy vystavuje obrazy, které se pohybují na hranici snění. Nejvíce umělkyni fascinuje způsob, jakým člověk zpracovává zážitky a informační šum.
V Létech levitace klade před digitálně vygenerované pozadí drobné žánrové plastiky - psa do zasněžené krajiny, plameňáky do tapety z růží. Záměrně přitom volí porcelánové sošky, které se, stejně jako banální pohlednice, pohybují na hranici kýče. „Je to odkaz na dětství, do vitrínek babiček, kdy jsme vlastně neposuzovali, že to je nebo není kýč,“ vysvětluje Štěpánka Šimlová.
Její díla obsahují jemnou ironii a odstup, ale zároveň i určité dojetí. Červenou nití její tvorby je sentiment, s nímž autorka dlouhodobě pracuje. Vnímá ho přitom pozitivně. „Zajímá mě sentiment, který v nás vzbuzuje něco dobrého. Když vidíme zraněné zvířátko a dáme peníze na charitu,“ upřesňuje.
Nostalgii starých časů pak střídají výjevy, které odkazují k nebezpečí a zkáze, jsou skryté za klamnou iluzí důvěrně známé každodennosti.
Šimlová se v devadesátých letech profilovala jako ženská autorka. Feministická škatulka jí ale samotné nesedí. „To je výhoda stáří, že věci přestávají být černobílé a začnou být složitější, barevnější,“ říká.
Vyzkoušet si hru s realitou a zátiší mikrosvětů můžou sami návštěvníci. Léta levitace v Colloredo-Mansfeldském paláci doplní do 20. března i workshopy.
