ROZHOVOR. Třicet let spolu, třicet let bez sebe, shrnuje slogan dokumentu Příběh jedný kapely. O skupině Lucie, fenoménu české hudební scény 90. let, ho natočil David Sís. Bylo to terapeutické natáčení filmu života, říká o vzniku snímku. Po premiéře na festivalu v Karlových Varech se na něj fanoušci mohou do kin vypravit od 7. července.
Rozhovor s režisérem Davidem Sísem
Jak dlouhodobé je přátelství mezi vámi a členy skupiny Lucie?
Poprvé jsem je viděl někdy v roce 1987, pak jsem se postupně seznámil myslím s Michalem Dvořákem. Úplně přesně si to nepamatuju, ale vím, že první natáčení s Davidem Kollerem bylo v roce 1991, kdy jsme začali natáčet sérii, která se jmenovala Kdo je kdo. Tam jsme se dali dohromady, začal jsem jim točit klipy a dokonce jsme spolu podnikali, provozovali jsme studio v bývalém rockovém klubu Bunkr.
Z dokumentu je hodně cítit, že se znáte, že mezi vámi není bariéra. Ale byla to vždycky výhoda?
Někdy to je výhoda, někdy velká nevýhoda. Nicméně jim chci poděkovat, protože natáčení působilo terapeuticky. Znovu jsme si dali takový film života. Slyšel jsem od nich, že jim to pomohlo, a mně to pomohlo rozhodně.
Ve filmu máte spoustu archivních záběrů. Jak jste se k nim dostal?
Lucie vždycky ukládala svoje archivní materiály, část jsem měl, jak jsem zjistil, i u sebe. V průběhu natáčení kluci chodili a nosili různé kazety, u kterých možná ani nechtěli, aby je někdo někdy spatřil, a najednou se prostě objevily. Michal Dvořák našel fotografie, novinové výstřižky. Už nejsme schopni identifikovat, kdo držel v kterou chvíli kameru nebo foťák v ruce, takže bych chtěl poděkovat všem neznámým spoluautorům a moc se omlouvám, že jsem je neřešil, nekontaktoval, to už se dnes nedá dohledat.
Jak náročné bylo promyslet příběh jedné kapely tak, abyste měl jasnou i hudební dramaturgii. Písničky v dokumentu to, co je řečeno, dovysvětlují nebo jsou naopak ke slovům v opozici. Tenhle koncept jste měl už od začátku v hlavě?
Ne, vůbec ne. Původně jsem chtěl točit polohraný dokument, který by kapelu obtěžoval co nejméně. Chápal jsem, že jejich vzájemnost je velmi křehká, nechtěl jsem ji nabourat, nechtěl jsem diváky připravit o moment znovuzrození kapely, nedej bože, abych do toho svým dokumentem hodil vidle. Ale postupně jsme to vše díky střihači Honzovi Turkovi postupně opustili a chtěli jsme divákům zprostředkovat nejautentičtější zážitek, být a užít si to s nimi.
Zatímco bulvár se celé ty roky zabýval tím, proč se rozešli, kdo s kým nemluví, kdo se s kým hádá, vy na to jdete opačně a snažíte se přijít na to, proč se kluci k sobě zase vracejí. Tak na co jste přišel?
Chtěl bych divákům doporučit: chcete-li bulvár, přečtěte si bulvár. My jsme se k tomu nesnížili. Myslím, že ten film má největší sílu pro fanoušky, kteří Lucii mají fakt rádi. Dozví se, jak kapela vznikala, jak spolu komunikovali, a celým filmem je prodchnutá, nevím, jak jinak to popsat, láska těch lidí k muzice a k sobě vzájemně. Má samozřejmě různý vývoj, jak už to tak v partnerských vztazích bývá, ale vždycky nakonec převáží potřeba být spolu a tvořit spolu.
