Ivan Pinkava na mile komorní výstavě: Po grandiózním „rudolfinském“ vystoupení, které Pinkavu v očích vnímající společnosti raketově katapultovalo mezi uznávané mistry české fotografie, reprízách této výstavy v dalších zemích i dvouletém špičkovém pedagogickém působení se všeobecně další výstava očekávala. Není sice jisté, že rozměrově právě takováto, ale právě ona zmíněná vstupní velkopředehra a následující nutné oznámkování a označení autora jako minimalisty, dekadenta a symbolisty připravily půdu pro jakékoliv pokračování případných Pinkavových výstav.
Jsme prostě nuceni (všeobecně i sami sebou) mnohonásobně vnímat a analyzovat všechny signály, které nám dává místo prezentace, způsob instalace či vybraná představovaná díla. První rychlý náhled nás (mylně) ujistí o jisté námětové změně, přemýšlíme o některých nových fotografovaných modelech a objektech. Ono velké bombardování portréty, zašifrovanými či naopak otevřenými až barokními příběhy, zde schází. Dokonce pochopitelně.
Není tomu ale zcela tak, na výstavě opět spatříme jinošská těla i podložky z mechové gumy, vidíme objekty, se kterými autor ďábelsky zachází jako s jakýmikoliv svými dalšími modely, ať již patří do kterékoliv říše (živých či neživých). Tvoří zpětný pohled do Pinkavova kritického, analyzujícího, jednoznačně postaveného systému hodnot a kvalit.
Neuvěřitelné napětí, vycházející z představovaných kompozic, skryté často v druhém (i třetím) plánu, pootevírá okno do Pinkavova zvláštního, kritického a svérázného myšlení a pohledu na svět. Znejistění středu tak můžeme brát v mnoha smyslech použitého pojmenování – znejistění našich představ, znejistění vnucovaných hodnotových měřítek, pokračování v pinkavovském ataku.
Jak píše Petr Vaňous v doprovodném výstavním komentáři o „ose lidského uvědomování si vlastní dočasnosti a hledání obrany proti panice, zmatku a zoufalství“ a navazuje výtečnou citací Gabriela Marcela a následnou úvahou o destrukcí stíhané dočasné životní dokonalosti, mám nástupný pocit. Pinkavovo alespoň momentální naplnění jistoty o možných změnách vlastního myšlenkového a existenčního konstruktu jako přirozené vývojové fázi každého člověka a tvůrce. Ono znejistění přijímané jako přirozenou součást našeho privátního měnícího se myšlenkového světa.
Výstava Znejistění středu vám nedá rychle odejít. Symbolických opravdových pět pater vás zadýchané vyplivne do neobvykle dobře nainstalované výstavy, která potvrzuje, že se v Praze dá alespoň v oblasti fotografie vždy „něco“ spatřit.
Kde: Galerie 5. patro, Myslíkova 9, 110 00 Praha 1; kdy: úterý–sobota, 12–18 hodin, do 16. 1. 2010.
