Jmenuji se Ralf a jsem profesionální bourák z poslední animované disneyovky a také ústřední záporák z obstarožní videohry Fix-It-Felix, kde se už třicet let snažím rozmlátit všechno, co hodný přisírač Felix (kterého mají všichni rádi) postaví. A není toho málo, ale kdyby tenhle usměvavej, pracovitej hajzl neměl kouzelné kladívko, které mu s tím pokaždé píchne, byl by na mě krátkej. To já musím vzít všechno do teplejch, který mám jako lžíce od bagru, a prásknout s tím vlastnoručně o zem, za což mě všichni upřímně nenávidí a nechávají spát venku na hromadě cihel, zatímco permanentě se tlemícího šikulu Felixe cpou koláčkama a zvou na mejdany v přátelském domě, ze kterého jsem jim zatím nestihnul udělat kůlničku na dříví. A takhle to jde už třicet let.
Nechci plivat na svůj džob, ale když by vám jen proto, že ho děláte pořádně, nejradši vybili baterky, přijde to jednomu líto. Pořád to ale ještě zvládám. Jenom když vidím, jak se všichni radostně pinoží kolem Felixe říkám si: „Jsem zlej - a to je pro tuhle hru dobrý!“ Ale pak mě napadne: „Nikdy nebude dobrej - a to je pro mě opravdu zlý!“
Když mě pak ani nepozvali ochutnat dort k třicátému výročí naší hry, řekl jsem si, že to takhle dál už nejde a že metály nejsou jen pro klaďasy. A rozhodl jsem se, i když si všichni budou myslet, že jsem chytil turbo, že už nechci bejt záporák, protože chci od života víc a po nějaké medaili se poohlédnu jinde. A tak jsem se vypravil na Game Central Station, což je sice jen obyčejná prodlužovačka, ale nápadně se podobá newyorskému nádraží Grand Central Station, odkud se také můžete vypravit téměř kamkoli.
Vím, že si musím dát bacha, protože kdybych přišel o kejkák mimo svoji hru, nikdo mě už nikdy neoživí. Tak už to v naší videoherní pseudorealitě chodí. Ale tohle stejně není žádnej dobrej život, a mně už nebere dělat dalších třicet let vysmívaného blbce, co ho (za Felixova veselého skandování) hážou jeho servilní kumpáni dokola ze střechy do bláta.
Jenomže po kterém kabelu se svézt, kam může chlap jako já vyrazit, aby si odtud nějaký metál pro klaďasy odnesl? Co třeba vyrazit do super akční střílečky Hero's Duty a stát se po boku ultimátní seržantky Calhounové poslední nadějí lidstva, postřílet pár vesmírných brouků, sbalit metál za hrdinství v boji s emzákama a rychle vypadnout, než člověk přijde opravdu k úrazu, protože tyhle brouci jsou fakt děsní slizouni.
Bejt klaďas musí bejt pecka!
Skoro se mi to povedlo, i když jsem si přitom málem nadělal do bojového skafandru, což statečnou Calhounovou (která neznám co je strachn a zřejmě se nebojí ani totálního vypnutí) pěkně zprudilo. Ale já kašlu na militantní brécu Calhounovou a beru i s medailí zpátečku, jenomže místo rodné Fix-It-Felix jsem se musel kvůli jednomu blbýmu broukovi, který můj masakr ustál, transportovalo do míst, kde by diabetik nepřežil ani minutu, totiž do cukrového království Suger Rush (alias Cukr Káry).
Medaili mi tu čorla jedna kůže, co sice vypadala jako chyba v systému, ale když to rozjela, bylo jí dost. Jmenovala se Vanilopka a já se musel brodit v tom sladkým sajrajtu, abych jí upekl žůžo káru a dostal ji na startovní rošt, protože to byla její podmínka, abych dostal svůj metál zpátky. A to já chtěl, protože to byla moje vstupenka do lepšího života. Jenomže jsem ve svým binárním kódu cítil nějakou levou od krále Cukříka, který se začal podezřele a pokradmu nimrat ve zdrojovém kódu. A protože Vanilopka byla ještě bombovější ženská než seržantka Calhounová – a ještě navíc chudinka trpí pixlexií - chvíli jsem se zdržel, abych jí píchnul.
A pak se znovu objevili nenažraní brouci z vesmíru (rozumějte již vzpomínané military bojovky Hero's Duty), pohyblivé písky Nesquiku se v Cukr Kárách zachvěly, vyděšená sopka vyvrhla tolik dietní koly, až by se jednomu chtělo blinkat - a já jsem dostal novou šanci, jak se stát opravdickým hrdinou.
U Pixaru budou mít bobky…
… že jsme je vykradli, ale tohle není žádná klasická vykrádačka, spíš tady režisér Rich Moore (Simpsonovi by o něm mohli hodiny vyprávět) brilantně, lehkou ruku a s milionem nápadů natočil nejpixarovatější disenyovku, jaká kdy vznikla. Vzhledem k tomu, že Walt Disney Animation a Pixar jsou ale stejně všichni v jedné korporaci, nemusí to nikomu trhat žíly. Rich si dal hodně práce s tím, aby všechny tři světy byly pořádně vymakaný a na první pohled se od sebe lišily, vím, o čem mluvím, protože všemi třemi jsem prošel.
Přiznávám, že mi po čase už začínaly jít na nervy všudypřítomné pravé úhly ve světě dokonalého Felixe a jeho horlivého fanklubu, motiv trojúhelníků a hrotů v bojovém světě drsné kůže seržantky Calhounové (samozřejmě s výjimkou těch jejích, jež jsou zejména ve vysokém rozlišení prostě k sežrání) a kruhy jako poznávací znamení přeslazeného světa infantilů z Cukr Kár. No, je to možná trochu schematické, ale nese to sebou spoustu vizálních vychytávek a nápadů a hlavně hned víte, kde právě jste.
A to je důležitá věc, vážení, protože Raubíř Ralf (s dovolením) je zběsilá, neutuchající a divoká jízda neustálým přívalem gagů, forů a vtipných nápadů, o které někdo říkal, že je to moje road movie napříč generacemi videoher – a já říkám (a kdo by to měl vědět líp), že je to hlavně moje znovuzrození.
Game Over
Tuhle hlášku my borci z videoher zrovna nemusíme. Daleko raději to válíme ve stylu „Show Must Go On“ a nerozptylujeme se funebráckými úvahami, že když nás vypnou, tak nás zároveň vymažou a my všichni neodvolatelně natáhneme brka. Ale zatím tu jsme, zatím tu parádně jsme, a je nás narvaná Game Central Station, kde překvapivě dobře zní tentokrát i čeština, neboť český dabing, který většinou všechno jen pěkně domrví, tenotkrát vystřihli výtečně. Nešlo by to tak pokaždé? Za sebe osobně děkuji panu Štabrňákovi, jsem rád, že se za svoji českou verzi nemusím červenat, a také, že někomu už konečně došlo, že sázka na neprovařené hlasy může být ta správná trefa.
A tak říkám: bingo, dali jsme to tak, jako už dlouho ne! Děti se budou smát, dospěláci se budou bavit a my, šťastní štamgasti z Game Central Station, se budeme tetelit radostí, že se tak krásně naplnilo to, proč tady vůbec jsme. My, hrdinové z videoher a dobře trefených animáků, kteří by bez svých záporáků nebyli nic.
Tak jsem přežil svoji existenciální krizi a přestal se cítit osamělej a vykořeněnej. Lehnu si až na vrchol svý starý dobrý hromady cihel, budu se dívat na hvězdy a taky budu mít dobrej výhled, kdyby chtěl nějaký hajzl z Matrixu deletovat naši hru. A budu šťastnej, až mě budou znovu házet ze střechy do bláta, protože z tý vejšky možná uvidím, jak Felixovo neúnavné kladívko právě dobývá nezvykle vláčnou seržantku Calhounovou a princezna Vanilopka von Schweetzová už zase řádí se svojí žůžo károu na závodní dráze. Je to hezkej pohled a tak jen co se zvednu, půjdu zase něco rozmlátit, aby na mě nezapomněli a dopřáli mi ho znova a znova. Ostatně nikdo jinej by se z toho bláta dole líp než já stejně nevyhrabal.
Tak se přijďte taky mrknout, určitě si to užijete a možná že uvidíte něco jako animák roku! Už malý černobílý předkrm, šestiminutový (před)filmík Papíry, vás dobře naladí. Těším se na vás, mám vás rád a s úctou zůstávám váš, šťastný bourák k sežrání, Ralf.
WRECK-IT RALPH / RAUBÍŘ RALF. USA 2012, 94 min., český dabing, přístupný, 2D+3D. Režie: Rich Moore. Scénář: Jennifer Leeová, Phil Johnston. Hudba: Henry Jackman. Účinkují (hlasy): John C. Reilly/Roman Štabrňák (Ralf), Sarah Silvermanová/ Veronika Žilková (Vanilopka), Jack McBrayer/Ondřej Lážnovský (Felix), Alan Tudyk/Josef Carda (Král Cukřík), Jane Lynchová/Zuzana Slavíková (seržantka Calhounová). V kinech od 15. listopadu 2012.
