Těmito slovy varují Monkey Business na svém novém albu Happiness Of Postmodern Age před návštěvou akce, kde by vás mohla čekat možná dost nepříjemná (anebo příjemná, to záleží na gustu) překvapení. Ať už je to ale, jak chce, hudební novinka opět nabízí kolekci odpíchnutých a nápaditých písní.
Jak je tomu ostatně u Monkey Business, ale i u dalších hudebních projektů Romana Holého pravidlem, chce se okamžitě dodat. Zároveň je třeba podotknout, byť už je to možná zbytečné, že ani na téhle desce Holý nikoho nevykrádá – to jen pro jistotu, jednu dobu mu to totiž bylo některými recenzenty neoprávněně a hlavně nepodloženě vytýkáno.
Pusťme se ale do desky, nabízející celkem dvanáct písní a jeden remix. Čekání na ni se krapet protáhlo, celé čtyři roky, Holý to však s odzbrojující upřímností svádí na své potomky: „S příchodem dětí se moje pracovní tempo zcvrklo asi tak na jednu desetinu, to je jenom jeden z důvodů. Kdybys viděl, kolik nás toho pořád napadá, těch volovin i vážnejch věcí… Jen realizace s přibývajícím věkem trochu vázne. Nedělej děti – a budeš mít čas.“
Naštěstí ale přebalování a podobné kratochvíle nijak nepoznamenaly Holého schopnost psát chytlavé, a přitom chytré písničky, často hodně ironické – jako je to třeba u písničky Midlife Punk's Dilemma, k níž vznikl i výtečný klip. Začíná nenápadně, klávesami a pozvolna se rozjíždějící rytmikou a lehce nostalgickou kytarou, upomínající možná na staré Pink Floyd. „Volné radikály v duši těkají sem a tam,“ začíná Matěj Rupert zpívat a v rozhoupané pohodě se odvíjí i další přiznávání si, že konečně začíná ta pravá vzpoura.
A jak je to s klipem? Hrají v něm skuteční veteráni naší punkové scény, ovšem, eufemisticky řečeno, dnes již poznamenaní vším, čím za tu dobu prošli. Vyznění klipu nemá cenu prozrazovat, snad jen Holého komentář: „Projekce? Možná částečně… Spíš nás bavila ta nesmyslná představa člověka, kterej si celej život říká, že až bude starší, konečně bude radikálnější. Jako mladej rebel je v podstatě velmi krotkej, avšak kolem padesátky se rozhodne udělat něco pořádnýho.“ A na otázku, bude-li se klip líbit na Hradě (v té době ještě Klausově), má zcela jasno: „Určitě, tam vládne břitký smysl pro humor.“
Jako na předešlých albech Monkey Business, i tentokráte slyšíme funkovým spodkem hnanou muziku, na níž se musí moc dobře tančit, kolorovanou spoustou kláves a šperkovanou spoustou rozesetých aranžerských špílců – je vidět, že si Holý i jeho spoluhráči se svými party rádi a hodně vyhráli, kabátek tak písničky nemají jako podle jedné fazóny. I proto ovšem album vyžaduje několikerý poslech, kdy se postupně právě ony třešničky vynořují.
Již jsem zmínil texty – tentokráte jsou přiložené i jejich (vtipné a dobré) české překlady, přičemž jednotlivým titulům jsou podřazeny informace, kým že z českých básníků se hoši nechali inspirovat, najdeme tak zde ozvěny K. H. Máchy, Egona Bondyho, Františků Gellnera a Halase, Ivana Blatného a dalších. A mimochodem, docela to sedí…
Kapitolou samou o sobě jsou hosté – stalo se již tradicí, že si Monkey Business zvou do studia různé muzikanty, čím nečekanější, tím lépe. Samozřejmě to může působit jako markentingový tah, vypočítavost svézt se na zádech slavnějších, spíše to ale je skutečně tak, jak říká Holý – má ty lidi rád, váží si jich a je pro něj radost, neřkuli splnění snu, si s nimi zahrát…
A nevím, jak to Holý dělá, ale nakonec mu to ve finále skvěle funguje – jako třeba když do tvrdě funkové Your Girl Looked Like Bill Ward On the Cover Of Sabotage (už ten název! pro vysvětlení, odkazuje na album Black Sabbath) zazní výtečné banjo Ivana Mládka. Anebo když v Rockin' At the Lobby Bar slyšíme členy hiphopových PSH, jak se s ničím nemažou, aniž by sklouzávali do prvoplánového siláctví. Ovšem, když se poté rozezní znělý hlas Joan Baez, není co dodávat, snad jen, že Monkey Business jí v jejím hitu Diamonds and Rust sekundují skutečně se ctí. A to samé lze samozřejmě prohlásit o celém albu a také, abych snad někoho nevynechal, o všech, kteří na něm hrají, tedy nejen kapele jako takové, ale o všech ctěných a výtečných hostech.
