Praha – Pejskaři sice spojují práci s koníčkem, většinou se ale také stávají otroky vlastního podnikání. To často nebývá výnosné. Podle chovatelů se v České republice v psím byznysu netočí ani velké ani snadno vydělané peníze. Daleko více než podnikání znamená chovatelství psů tvrdý boj o přežití a osobní oběti, k nimž je třeba opravdového nadšení.
Českomoravská kynologická unie sdružuje přes 1200 chovatelských stanic. Cesta od koníčku k výnosnému byznysu ale nadělala mnohým chovatelům pořádné puchýře. Své o tom ví třeba Ilona Štrejnová, která se šéfkou chovné stanice i neustále se měnící psí tlupy stala před víc než 28 lety. Letos se u nás poprvé snaží prorazit s dosud neznámou rasou – renesančním buldokem.
„Musím se přiznat, že jsem ve velkém prodělku, protože mám velké pořizovací náklady a velké náklady na výživu,“ přiznává chovatelka, které s krytím ztráty pomáhá celá rodina. Největšími položkami v jejím rozpočtu přitom nejsou výdaje na krmivo či veterináře. Tvrdým byznysem je hlavně dovoz psů ze zahraničí. „Musíte poslat do neznáma peníze, celou částku předem, a čekat, co vám přijde,“ popisuje Ilona Štrejnová průběh obchodního styku mezi chovateli. Pořízení jednoho ze štěňat, která mají být základem českého chovu renesančního buldoka, ji stálo 60 tisíc korun.
Pejskaření není jednoduché ani pro Zdenku Němcovou. „Nikdy to nebyl zlatý důl a za těch posledních dvacet let, co jsem začala chovat, se ceny štěňat nezměnily. Zůstaly, jaké jsou, nebo šly mírně dolů, a jak se zvedly náklady, si asi dovedete živě přestavit,“ říká chovatelka, která odchovala jednu z prvních šampionek rasy west highland white teriér. Ani ji její byznys neuživí.
Pejskaření přitom ani zdaleka není časově nenáročnou aktivitou. Pro Ilonu Štrejnovou je prací na plný úvazek. „Chodila jsem do práce, ale nestíhala jsem to. Teď jsem se psy doma.“
Zdena Němcová zase svému koníčku-zaměstnání obětovala bydlení v hlavním městě a přestěhovala se na venkov. „Tenkrát jsme náš domek v Praze provozovali i jako penzion pro turisty. Ráno pejskové štěkali a turisté chtěli spát.“ V hlavní turistické sezóně se tak Němcovi i se psy stěhovali na chalupu na venkově. „Pejskům se tu zalíbilo, nějak se mi rozmnožili, už by se tam ani nevešli, a tak je ze mě venkovan,“ vysvětluje chovatelka.
I z těchto důvodů je tak typický český chovatel většinou spíše nadšenec než podnikatel. Možná i proto se žádný velký boom chovatelských stanic za posledních dvacet let nekonal. Existují sice recepty na úspěšné psí podnikání. Většina chovatelů ale podle nich vařit nechce. „Člověk musí mít psy v kotcích, musí jich mít hodně, feny musí krýt při každém hárání téměř až do šesti let a pak je mají jen na dožití,“ Ilona Štrejnová.
Ačkoli chovatelský byznys rozhodně v ničem nepřipomíná procházku růžovým sadem, většina chovatelů se své práce jen těžko vzdává. „Asi stokrát jsem nechávala chovu,“ přiznává Zdena Němcová. Přesto však ve svém řemesle pracuje dodnes.
