Praha - Dědické řízení přináší pozůstalým často dilema: přijmout, nebo odmítnout pozůstalost? Takové rozhodnutí je totiž nezvratné a nelze jej dodatečně měnit. Jak postupovat a co hrozí, když nechal zůstavitel dluhy? Musí je dědici splatit?
Paní Pavla dostala pozvání k dědickému řízení – kde jí má připadnout část lesa a louky. „Vlastně nevím, co si s takovými pozemky počít, jen tuším, že jako majitel jsem povinna o ně se starat. Můžu dědictví odmítnout?“ ptá se.
Dědictví je samozřejmě možné odmítnout - a to buď ústním prohlášením u soudu (případně notáře, který příslušné dědictví projednává), anebo písemným prohlášením zaslaným tomuto soudu (notáři). „Dědictví je možné odmítnout jen v celém rozsahu, nelze tedy přijmout například aktiva dědictví a odmítnout jej jen co do dluhů, které zůstavitel zanechal. K odmítnutí dědictví nemohou být připojeny výhrady nebo podmínky,“ říká prezident Notářské komory ČR Martin Foukal.
Nástrahy odmítnutí
Jenže pozor na kroky, které jste ještě před odmítnutím dědictví v otázkách s ním spojených udělali. Pokud dědic dal svým jednáním najevo, že dědictví nechce odmítnout, nemůže tak už učinit. „Jestliže začnete s věcmi zůstavitele reálně jako dědic nakládat, notář následnému odmítnutí dědictví nevyhoví. Příkladem takového jednání je například to, že se dědic začne k věcem chovat jako k věcem vlastním (plánuje jejich prodej, užívá je a podobně),“ dodává Foukal s tím, že pokud se jednou dědic začne k věcem pozůstalého chovat jako k vlastním, nehraje roli, zda byl o možnosti odmítnutí dědictví poučen soudem. Odmítnout už prostě nemůže. Jedinou výjimkou je pouze situace, kdy dědic činí vůči pozůstalosti nezbytná opatření s úmyslem zamezit škodám – například opatrování živočichů nebo nakládání s věcmi, které podléhají rychlé zkáze.
Lhůty jsou v případě odmítnutí dědictví striktní – lze tak učinit nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic o tomto právu a jeho následcích vyrozuměn soudem (notářem). Tato lhůta může být prodloužena jen ze závažných důvodů.
Co s dluhy?
„S přijetím dědictví je spojena odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele, ten je však chráněn prostřednictvím ustanovení § 470 občanského zákoníku, a to tak, že odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí,“ upřesnil Foukal. Dědic tak odpovídá pouze do výše hodnoty majetky, který nabyl po zůstaviteli.
V případě, že by dědilo více dědiců, odpovídají tito za dluhy poměrně k celému dědictví. „Nicméně přestože dědic odpovídá za dluhy pouze do výše svého nabytého podílu, neručí pouze majetkem získaným z dědictví, nýbrž i majetkem svým a to veškerým, věřitel se tedy může své pohledávky domáhat i přímo na majetku dědice,“ doplnil prezident Notářské komory ČR.
A na závěr připomněl: Pokud by se v řízení vyskytoval dědic neznámý, případně neznámého pobytu, který byl o svém právu vyrozuměn (vyhláškou soudu) a tento o sobě nedá ve vyměřené lhůtě vědět, v dědickém řízení se k němu nepřihlíží. To znamená, že opatrovník, který je tomuto dědici ustanoven za něj nemůže učinit prohlášení o odmítnutí či přijetí dědictví.
